Do mailu mi dorazil text jednoho ze zdejších tradičních diskutérů, tedy těch, kteří si sem chodí povídat již nějakou dobu. V postskriptu stálo: „Libore, sesmolil jsem to již v sobotu, ještě silně truchlící, ale nějak mi nefungoval mail a nešlo to. Ber to jako osobní vzpomínku, ale pokud to eventuálně budeš považovat za vhodné k publikaci, redakci, máš volnou ruku. Včetně obrázků.“

Myslím, že to vhodné k publikaci je (řečeno slovy autora).

A jen pro pořádek. S Antonínem Novým jsme se setkali při prvních Interpelacích, sedl si tehdy za plentu a psal své postřehy z diskuse. Nabídl mi, abychom si tykali. Rád jsem přijal. Libor Stejskal


Dobrý večer, Libore

velmi opožděně připomínám se se vzpomínkou na Jirouse, na Ivana, na Martina, nikdy jsem nevěděl dobře, kterým křestním mu říkat.

Patří mu však spíše ten - Martin, byl Martův, byl bojovník, opustil tento nebohý svět na svátek Martina svatého a já značně truchlím, jako spousta dalších fajn lidí, sobecky, odešel kus našeho života, velká porce a zosobnění všeho toho, co jsme tady všichni posledních, kolik? dvacet, šedesát? let všichni spolu zakoušeli.

O čtyři měsíce mladší než třeba já, Martin, hrome, už se to blíží, jsme připraveni? Asi nikdy, jen milost, milost Boží, na tu lze věřit.



Zašel jsem dnes v sobotu, bezradně chodící po Vinohradech, původně s myšlenkou něco fotografovat, pak jsem potkal Karla, kdysi slavného TV sporťáka, ptal se mne a co Martin, kdy to má, bezradně jsem řekl, snad dnes odpoledne, ale strefil jsem se. Pak jsem zašel do naší vinárny a tam vše v novém, pěkné, přívětivé. Co si dáte, a nu já nevím ještě, rozhlížím se, mají tam i dnešní noviny. Můžeme vám nabídnout svatomartinské. Znělo mi to dobře, bezvědomě jsem přikývl, nuže, ano, pak přišel ten sporťák Karel a pravil, tak připijeme na toho Martina, pozvedl jsem, a najednou docvaklo - připíjíme svatomartinským, doprčic! /Carl Jung, jako když vyšije/.

V chrámu svatého Ignáce z Loyoly, shodou okolností, bylo mi sloužiti, jako ministrant, jen pár dní předtím než se konala mše svatá zádušní za Martina, nejprve mne požádal o ministranci pater František Lízna, pak pater Ludvík Armbruster (to první byla zádušní mše sv. za paní Řůženku, překvapilo, že mezi pozůstalýni byl Dan Kaiser s rodinou.)

Konečně jsem viděl celý ten veliký svátostný příběh od presbytaria ve velkém chrámu a koukal se jemně a nesměle, občas, na "lid", díky za to.

Měl jsem zkušenost s ministrováním jen z dřívějška, z kláštera Kolínského, či ještě dříve, za Husáka, jen ve třech, u dominikánů v Jablonném v Podještědí.

Kamarádi se neozvali a tak jsem na mši sv. zádušní za Martina se nezúčastnil. Nevěděl jsem o ní. Mezitím, ve stavu nemocnosti jsem pohřbíval jiné, a prosil za ně. To nevadí.



S Martinem, Ivanem, zažili jsme kdysi rušné časy, když jsem si kdysi vzpomněl na mého zlatého Alfonse Muchu, jak jednou v Paříži v roce asi 1900, na Montparnassu, na ulici, si vyměnil svůj sličný kabát za rubašku s nějakým Rusem, a pak na Pasece, blahé paměti, vedle Vinohradského divadla, na místě kam chodili tak fajn lidi po Velkém Listopadu a přijedší emigranti, jsme to s Martinem jednou pěkně rozjeli na pár dní, a tak jsem mu nabídnul, že mu vyměním svůj pěkný americký T-shirt za jeho rozrubané, propocené triko, tak jsme se posvlékali, já byl na chvilku jím a on mnou, bylo to pěkné a díky za ten pocit.

Pravda, chvíli poté se Martin vztyčil a pravil - Nedá se nic dělat, a vysvlékl se z kalhot. Klasika, Magorův striptease. Zase se mu ulevilo.

Dlouho jsem to jeho triko schovával, ale pak to vzalo špatný konec, když mne nový italský majitel našeho domu přes českého juristu poslal najednou šupem pryč z mého aťasu na Smetance a já vyhazoval a vyhazoval a nevěděl, kde budu spát příští den.

Plánovali jsme s Martinem spolu, kam pojedeme a kde bude dobře, pak ho však popadl jakýsi běs a najednou byl na dva dny pryč a já na něho dva dny čekal. Ale i to čekání bylo pěkné. Odněkud se pak vrátil, naprosto okouzlený a sliboval, že se tam spolu vypravíme, kde jen to bylo, snad severní Čechy, nemohu to vybavit z paměti.

Ach, ta léta na Pasece tenkrát, s Láďou Horáčkem, Pepou Čečilem, Vávrou a s tolika dalšími doufalci a zoufalci...

Tenkrát jsem tam trčel skoro denně, měl jsem to z aťasu za rohem a ještě nějaké peníze byly, či občas chodily. Jednou nám ohlásili návštěvu pana Václava. Vymetli všechny z toho lokálu, kromě Vávry, to snad už byl plukovníkem vnitra, a mne.

Jako první příjela paní Olga, prima, normálka, všechno fajn, bez ochranky, sedla si k baru vedle mne a byla jen tak, potichu. Hezké chvíle ticha, bez žvanění. Jen upíjela.

Pak přijela rychlá rota, s Václavem, šrumec, jako by o něco šlo.

Magor tam naštěstí nebyl.

Zažil jsem i ty svlíkačky, to šlo, byl přitom milý, naštvalo mne však jednou, když jsme měli pěknou debatu a najednou Magor zmizel, s jistou Ing. Řehákovou, do Riegrových sadů, na chvilku. Oj! Byl mi nevěrný...

Když se vrátil, vyčetl jsem mu to a ještě něco, no Ivan, chytl mne pod krkem takovou rychlostí, že jsem nebyl schopen reakce, a hlavně mne bolelo, že šel po kamarádovi. Dívali jsme se chvíli do očí a pochopil asi, že na bitku by to nebylo, nemělo by to smysl a že na životu nelpím. Rychle jsme to dali do pořádku a pili a jeli dál.



Co vadilo, že nedržel slovo, na něčem jsme se usnesli a pak to nebylo, ale co, ten jeho náboj, to že jsme mohli být spolu, to převážilo.

Naposledy jsme se viděli na pohřbu Anety Fárové v hospodě Na Smetance. Chvilku to bylo fajn, byl celkem v pohodě, ale protože Aneta mi nikdy o něm nic neříkala, nebo jsem si nepamatoval, ostatně byla velice sekretativní, i když spolu jsme měli mnoho důvěrností, nevím proč, zeptal jsem se ho, a co, znal jsi ji dobře? Martin se však rozezlil a zvolal - Já mu dám pěstí! Zabolela mne ta třetí osoba.

Nu, snad k tomu mělo raději dojít, vážil bych si toho, dnes. Byl to snad jen takový jeho výron bezradností nad situací.

Do prdele, chlap, který odkroutil osm a půl roku v těch nejhorších věznicích zde, v tomto pitomém Česku, měl právo snad na cokoliv.

Říkal mi před krátkým časem pater Franta Lízna, taky kroutil a zná Mírov jako svoje boty, že chlapík, který si odsloužil více než dva roky v českém, či nedej Bůh - ve slovenském vězení, již nikdy se nedá úplně dohromady, ten arest jej na tomto světském životě navěky poznamená.

Ivane, Martine - nepochybujme, že Kristus Pán a náš Hospodin Tě má před sebou a že spravedlnost je.

Buď v pokoji.

Antonín Nový
Foto: autor