Návrat do spárů komunistické totality by byla věc věru nepěkná. Nezdá se mi sice, že by měla česká společnost našlápnuto tímto směrem, a ani kontakty mezi ČSSD a KSČM si tak nevykládám, nicméně jde o téma, které snese zevrubnou diskusi a klidně i vyostřené názory.

Dost dobře ale nechápu, proč je s ním spojována práce Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Podle Martina Fendrycha („Část ČSSD chce ucpat minulost a vládnout s komunisty“, Aktuálně 28. 2. 2013) obměněná Rada, jíž předsedá Petruška Šustrová a jejímž jsem místopředsedou, „odmítá to nejpodstatnější – DIGITALIZACI“. Podle pana Fendrycha ústav destruujeme. A naši práci dává rovnou do souvislosti s údajnými námluvami části sociálních demokratů s komunisty. ČSSD ať se hájí sama, mne se ale osobně dotýká jakékoli nepodložené podsouvání zlých úmyslů.

Asi je celkem lidské, že o minulost a o místo, kde se zkoumá, se vedou vášnivé politické spory. Tím spíš platí, že v případě hybridní instituce, která je, zjednodušeně řečeno, úřadem i vědeckým pracovištěm zároveň, je důležitá naprostá otevřenost a profesionalita.

Hned prvním krokem obměněné Rady ÚSTR proto bylo, že svá jednání učinila veřejnými. Bůh suď, proč k tomu nepřistoupili již naši předchůdci. Důležité pro mě také je, aby výstupy z ÚSTR byly snadno dostupné všem. Tedy nikoli utajování, nýbrž zveřejňování. V případě digitalizovaných archiválií především formou elektronicky přístupného archívu. Aby zkrátka informace o minulosti nebyly jen zbožím pro vyvolené. Kdybych použil slovník pana Fendrycha, tak aby si „informace, že ten či onen komunista byl agent StB či VKR a na koho práskal“, mohl vyžádat každý, ne jen strůjci mediálních kampaní. Až data o naší minulosti přestanou být zbožím, naučíme se jen snad i zodpovědně analyzovat.

Připadá mi také logické, že digitalizace archiválií by měla být systematická a nikoliv selektivní. A věnovat by se jí měli lidé kvalifikovaní. Odtud úvaha Rady ÚSTR o převodu digitalizace z jedné složky ÚSTR pod druhou (Archiv bezpečnostních složek), z našeho pohledu kompetentnější. Je zvláštní, že jen dotaz, zda a za jakých okolností by k tomuto převodu mohlo dojít, spustil vlnu vášní. Dodnes tomu pořádně nerozumím.

Obměněné Radě ÚSTR bývá vyčítáno, že chce „více odbornosti“ (sic!) a hodlá učinit z ústavu vědecké pracoviště. Ale on jím už je: ústav se sám pyšní četnými odbornými výstupy a mezi jeho zaměstnanci lze najít řadu velmi dobrých vědců. Přesto když se přeptáte českých historiků napříč generacemi, zjistíte, že slovy chvály šetří. Přiznají vysokou úroveň některým kolegům v ÚSTR, ale výsledky práce ústavu jako takového budou hodnotit kriticky. Proto nevidím nic špatného na tom, chtít posílit kvalitativní úroveň ústavu a využít kapacity těch, co v něm pracují nebo by pracovat mohli.

Skoro bych si troufnul tvrdit, že úkolů je před ÚSTR víc, než na co dnes stačí peníze a personální zázemí. I to je jedna z výzev pro obměněnou Radu. Sám bych například uvítal věnování se tomu, co historik Michal Kopeček nazývá „diverzitou paměti“. Každý z nás má na období totality vlastní vzpomínky – a s tímto pluralitním přístupem by bylo vhodné pracovat. Napadají mě i další náměty: zkoumání vývoje propagandy, sledování vývoje vztahu k menšinám v čase, historie podniků, vývoj justice…

Je toho zkrátka tolik, že rušit Ústav pro studium totalitních režimů nebo jej omezovat či schovávat před veřejností by bylo hloupé. Nevím, v jakých kruzích se pohybuje Martin Fendrych a z jakých zdrojů čerpá své informace, nicméně já jsem mezi radními ÚSTR nikoho s podobnou představou nepotkal.

Lukáš Jelínek
politolog, člen Rady ÚSTR