Dnes, sedmnáctého září, uplyne pětasedmdesát let od smrti Antonína Benjamina Svojsíka. Vzpomene na něj málokdo, skauti určitě ano. Byl zakladatelem českého skautingu - Junáka. A skautem se člověk stává nadosmrti. I když už dávno není členem oddílu. Kluky i holky připravuje na život a určitě dobře na službu v armádě.

Byl jsem skautem po válce, než skauting po třech letech zakázali. Dcera do dívčího oddílu vstoupila v osmašedesátém, ale brzy měla po radosti, opět se dočkala zákazu. Jedna z vnuček ji následovala po devětaosmdesátém a měla víc štěstí. Možná tam jednou zakotví i pravnuk.

Historie českého skautingu je tedy důkazem diskontinuity. A to je obecný důvod, proč výročí vzpomenout. Junák byl v nelibosti nacistů i minulého režimu. Nejen proto, že se zrodil v Americe. Vychovával k vlastenectví. Dodnes si pamatuji tehdejší skautský slib, který začínal: „Slibuji na svou čest milovati vlast svou, Republiku Československou, a sloužiti ji věrně v každé době.“ Mnoho skautů jej plnilo a doplatili na to i životem.

Už loni byl skauting stoletý. Od té doby jsme prošli jedenácti milníky: 1914, 1918, 1929, 1938, 1939, 1945, 1948, 1956 1968, 1989, 1992. Žijeme již v šesté republice: první, druhé, poválečné, socialistické, polistopadové, české. Ve válkách byly ty zlomy spojeny s lidskými ztrátami; ty jako by se zakusovaly do pravidelného strom života v dobách míru a stability. Častěji docházelo k personálním decimacím. Nejdříve jsme se zbavovali rakouskouherských byrokratů a poté kolaborantů, dvakrát řádily prověrkové komise, abychom nakonec zajistili personální bezúhonnost zákonem a zřídili si na to úřad.

V české společnosti lze za tu dobu podle výzkumů Libora Prudkého z Univerzity Karlovy rozlišit i jedenáct generací: už nežijící ztracenou generaci s určujícím prožitkem první světové války, generaci nové republiky vítající vznik samostatného státu a generaci hospodářské krize.

Ze současníků je to dožívající generace obrany národa se zážitkem mnichovské krize. Pro generaci prohry to byla druhá světová válka a pro generaci míru a zapomnění intenzivní zážitek ze svobody s autoritářským koncem. Generace modrých košil byla spojena s pseudoaktivitou mladých lidí, kteří nyní jsou již důchodců. Pro generaci obrodného procesu byla formujícím tmelem znovuobjevená svoboda v Pražském jaru s krutým vystřízlivěním 21. srpna 1968. Po ní vegetovala generace normalizace poznamenaná konformitou.

17. listopad 1989 zrodil generaci svobody. Po ní záhy nastoupila generace pravidel podle peněz poznamenaná privatizací. Vstupem do Evropské unie se může v budoucnu zformovat generace EURO, tj. mladých lidí zaměřených na evropské společenství. Snad se to po vážné společenské krizi stane a nikdo si nikdy nedovolí znovu zakázat ani skauting.

Antonín Rašek
Autor je sociolog