jsme jako kluci prozpěvovali. Byla to minutová legrace.

Číňanům však opice nepřináší zábavu, ale dynamiku a inteligenci. Na začátek letošního února podle lunárního kalendáře připadl nový čínský rok na horoskopické znamení opice. Vystřídal vládu klidné kozy a v lednu příštího roku uvolní místo statečnému kohoutovi. Svátky nového roku, svátky jara, jsou pro Číňany nejvýznamnější v roce, rok opice usnadňuje lidem řešit složité situace. Toto tvrzení se mi hodí jako úvod k vylíčení mých zkušeností s touto čeledí.



Samozřejmě jsem o opicích věděl, nejen proto, že jsou pokládány za naše praprapředky. Od dětství jsem o tom uvažoval, když mi obrázky ukazovaly zduřené a zrudlé opičí zadky. Co to má s lidmi společného?

Československo mne vyslalo v akci pomoci rozvojovým zemím do východoafrické Tanzánie, i s manželkou a dcerou a synem, žáky obecné školy. Měl jsem na starosti obrovský veterinární obvod na severovýchodě země. Přistěhoval se tam k nám kočkodan bělozelený, jeden mezi jinými 28 druhy kočkodanů, možná ten náš byl ale pruhohřbetý nebo modrohubý. Na tom ale nezáleželo, měli jsme živou opici. Jmenovala se Pepina, bydlela na stromě před oknem, za kterým jsem sedával v nedělích u psacího stolu. Jindy jsem neměl čas. Pozorně mne sledovala, utrženou větvičkou imitovala dýmku. Kouřil jsem, abych zahnal komáry. Prstíčky napodobovala psaní na stroji. Velmi to odvádělo moji pozornost. Ráda pronikla do domu, kterým proletěla jako šíp a nezapoměla uzmout banán z mísy na stole. Pepina nebyla jen žravá, byla i elegantní, když uvnitř balila se do záclon, aby nevypadala jako Eva v ráji. Dcera jí na červeno nalakovala všechny nehty. Neskončila ale dobře. Kocour Rasputin jednou po nočních záletech přišel pokousaný, manželka ránu ošetřila. Jako naschvál jsem byl na služebním safari. Za dva týdny ukázal kocour příznaky vztekliny, pod postelí jsem ho s pomocí asistentů z mého úřadu opatrně odchytil a po eutanázii poslal do laboratoře v Daresalámu. Podezření se potvrdilo.



V té době preventivní očkování u lidí proti vzteklině sestávalo z 15 vpichů vakcíny do břišní krajiny během 30 dnů. Koncem této lhůty budila manželka zdání, že je těhotná. Naráz nemohla pohnout krkem. Naštěstí to byla jen (?) malárie, očkovací série proti vzteklině byla úspěšná. Osmiletý syn si potom za své kapesné si od kluků z vesnice koupil dalšího kočkodana, Pepíčka, jako bychom neměli s Pepinou dosti starostí. Chodil s opičáčkem na rameni, v kapse nosil chameleona Kejvala, kterého s pýchou ukazoval na požádání.

Všechno lítá, co peří má. O řadu let později jsem vedl veterinární službu na Kalahari v Botswaně. Přijela již dospělá dcera z Austrálie, vzal jsem ji na sever země do oblasti Okawango, z Angoly tekoucí řeka se tam vpíjí do písků a tvoří spleť kanálů a bažin. Jeden z posledních rájů afrických zvířat.

Jednou jsme stanovali u vody, z které se ozývalo bubnování, za které by se nestyděl ani bubeník Kmochovy kapely. Byl to krokodýl hledající nevěstu. Jinou noc se o náš stan otřel slon, dcera volala o pomoc. Jindy jsme se utábořili pod stromy, na kterých se proháněli asi metroví paviáni čakma. Docela se nám to líbilo, i když nám kočkodani z okolních stromů nepříliš přátelsky ukazovali dlouhé a ostré špičáky. K večeru po návratu do tábora nás oblila hrůza. Stan byl elegantně rozpáraný od vrchu dolů, i spací pytle. Krabice s jídlem v troskách, Ve vánku tam poletovalo peří maďarských husí, kterým se vycpávají prošívané bundy.



Z Austrálie jsem si vyjel do Indonésie, na Sumatru a Borneo. Za orangutany, v řádu primátů patří do čeledě lidoopovitých. Jejich DNA, kyselina deoxyribonukleová, nositelka genetické informace téměř všech organismů, je téměř totožná (na 97%) s DNA u lidí. Ještě blíže k člověku má šimpanz bonobo. Australský v USA působící profesor filosofie Peter Singer, hrob jeho prarodičů můžeme najít na jednom brněnském hřbitově, navrhuje, aby bonobo byl systematicky zařazen do čeledi Hominidae, lidí. Ještě že se nepokládám za filosofa, i když jsem z Brna. Zařazení opů do kategorie lidí by přineslo nedozírné problémy.

Vraťme se do Indonésie, navštívil jsem tam jak oblast orangutana bornejského, tak sumaterského. Jsou to dva živočišné druhy, velký rozdíl jsem však nezporozoval. Jejhich ruce jsou velmi podobné našim. Latinský zoologický termín pro bornejského je Pongo pygmeus, ve starořímské mytologii podle národa Pygmajů, trpaslíků. Na Borneu tento orangutan dosahuje váhy 260 kg. Tedy žádný pidimužík. V malajštině orang-utan znamená muž z lesa. Když jsem takovým lesem procházel, viděl jsem před sebou turistku, měla dlouhé velmi černé vlasy, usoudil jsem, že je to Japonka, ukázalo se, že jsem se nemýlil. Na zádech měla malý tlumok. Orangutani žijí ve stromech, naráz se z jednoho snesl na záda turistky ještě nedospělý orangutan. Oba křičeli, já jsem spíše strnul, než jsem se rozběhl na pomoc. Věděl jsem, že tito lidoopové jsou vegetariáni, i když nepohrdnou malými obratlovci. Japonka by byla příliš velkým soustem, pokud ovšem muž z lesa neměl o ni jiný zájem, jak jsem se dychtivě a s napětím dočítal v příbězích o Tarzanovi. Jaksi to nehrálo do noty, podle těchto dobrodružství lidoopové se zajímali výhradně o světlovlasé dámy, o blondýny. Tarzan to přece musel vědět. Orangutan se zajímal o ruksak, hledal něco na zub. Kde se vzal tu se vzal Bornejec, zaměstnanec lesní správy, a mlsného či hladového muže z lesa zahnal zpět tam, kam patřil. Do lesa.



Na Sumatře jsem se zabydlel blízko záchraného a rehabilitačního střediska pro osiřelá orangutánčata. Byla tam řada ubytovacích bungalovů a otevřená jídelna. Na večeři jsem se těšil celý den, číšník v sarongu mi donesl vrchovatý talíř. Naráz z doškové střechy skočil přímo na můj stůl makak červenolící. Je pokládaný za opičí neřádstvo celé oblasti. Přesvědčil jsem se osobně, ve vteřině uzmul téměř všechno z talíře. Nerudně jsem ho zahnal, láteřící se vrátil na střechu a mně zůstaly z večeře trosky, biftek ukořistil makak. To nestačilo, pomstychtivá opice na mne počkala, a když jsem vyšel z jídelny, pokusila se ukořistit moji kameru, na řemínku jsem ji držel v ruce. Nikon jsem ubránil, zlostně mne provázela až ke dveřím mého dočasného útulku.

Na jednu dovolenou jsem se vypravil do povodí Amazonky. Na jakémsi z přítoků jsem z člunu pozoroval řeku svírající deštné pralesy a ve vodě zubatě dravé piranhy. Přistáli jsme u malého mola, tabule tam zvala na velmi osvěžující kukuřičnou limonádu čičomurada (v mé výslovnosti). Na žíznivé zákazníky tam také čekal curandero, šaman, nabízel zázračné amazonské životabudiče. Spokojil jsem se s duši i tělo očistnou procedurou. Ta spočívala v tom, že léčitel s magickými schopnostmi kolem mne zamával palmovým listem a z lahve od coca coly se napil jakéhosi všehojícího odvaru a vyprskl jej na mou hlavu. Zahnal tím démony. Nemělo to ale vliv na malpu kapucínskou, patří mezi opičky drápkaté, ze zábradlí přátelsky přesedlala na můj krk. Objevil se mladík s připravenou kamerou, takže jsem viděl, že očistný rituál měl patřičná aranžmá. Dokumentární snímek stále mám, dcera mi zakázala se s ním chlubit. Australané říkají bláznům „ti s opicí na krku“.



Kratší dobu jsem působil ve Vietnamu, Hanoj má krásné okolí, Francouzi tam v horách vybudovali letní středisko, kam se během koloniální éry uchylovali za horkého a vlhkého počasí. Vydal jsem se na víkend do tamního pralesa, naráz mi z větví přistála na ruce menší opice zvaná rézus. Kousla mne a zmizela. Nevelká rána poněkud krvácela, výskyt slinami přenášené vztekliny zde nebyl vzácný. Po urychleném návratu do Hanoje jsem se zastavil v nemocnici. Ošetřila mne vietnamská, rusky mluvící mladá doktorka a aplikovala vakcinu s tím, že jsou zapotřebí ještě dva další vpichy. To již byla moderní metoda narozdíl od té, která se před lety používala v Africe. Při poslední ordinaci mne doktorka požádala, abych jí pomohl se dostat z totalitního státu do demokratické Austrálie. Věděl jsem z vlastní zkušenosti, o co jde. Dodnes je mi hluboce líto, že nebylo v mých možnostech jí vyhovět.

Miloš Ondrášek, Melbourne