Mezi Vánocemi a silvestrem bych měl hrát na notu laděnou na dobré vyhlídky do budoucna. Zklamu vás.

Vyrůstal jsem v brněnském činžáku s výhledem na Kraví horu, na kterou se bez doprovodu vydával můj boxer. Byla to fenka, tedy správně boxerka, jménem Boxi, nejvěrnější psí přítelkyně, kterou jsem kdy měl. Na Kraví hoře šlo o denní ranní kondiční procházku. U nás se doma během zimy příliš netopilo, jednak nebylo uhlí a jednak moje matka šla s duchem tehdejší poúnorové doby a tvrdila, že studený odchov je patřičný pro bratra i mne, posluchače veterinární mediciny. Boxiny se to netýkalo, věděla dobře, kde se u sousedů topí a hlavou bouchala na dveře jejich bytu tak dlouho, až ji otevřeli a lehla si ke kamnům.

V létě to bylo ovšem jinak, v přízemí byl obchod se smíšeným zbožím, na podlaze tam bývala bedna se sodovkami, jak se v Brně říkalo limonádám, a na tuto bednu si lehla, ochlazovala se. Její vzezření nebylo nejlaskavější a tak ji nevyhnali v domnění, že Boxina má i takovou povahu. S jednou výjimkou ale kamarádila s každým. Denně ráno docházel do domu roznašeč novin. Potkávali se ve dveřích, Boxina mířila na Kraví horu. Jenže roznašeč měl místo jedné amputované ruky protézu zakončenou kovovým hákem. Tím ji dráždil a popichoval, to neměla ráda a navíc dobře rozeznala, že roznašec patří mezi ty, kteří by ji raději strčili do trouby než do boudy.

Pilně jsem se doučoval angličtině po rozhodnutí čsl. veterinární správy, že mne vyšle téměř na tři roky do východoafrické Tanzanie, kde jsem byl ustanoven do vzdálené hornaté oblasti. Takže se nedivte, když jsem tam brzo po příjezdu na jednom obchodě venkovského města, kam jsme chodili nakupovat, s údivem četl cedulku “Dogs Meat“. Psí maso. Indický obchodník ale neměl s českým roznašečem novin kulinárně nic společného, prodával maso pro psy, méně hodnotné hovězí. Tato cedulka byla však pro mne jednou z mnoha lekcí, jak porozumět tajům angličtiny. Tak jako pro manželku kuchařský recept “hot dog“.

Vojska Varšavské smlouvy mnou zatřásla, s rodinou jsem se z Tanzanie na rodnou hroudu nevrátil, Austrálie mi nabídla uplatnění ve státním úřadě zvaném “Animal Health Bureau“. Pracovně jsem jezdil do oblastí na západě a severu světadílu, kde stále ve větším množství žije původní australské obyvatelstvo, psa jako potravinu neznají, o Australanech evropského původu se v této souvislosti nemusím ani zmiňovat.

Dva roky jsem působil na ostrově Papua Nová Guinea a dostal se do končin, o kterých se píše jen v cestopisech. Při patrole všímající si zvířecích nákaz jsem na hranici se Západním Irianem narazil na domorodý kmen, jeho příslušníci Evropany téměř neznali a pokládali dva huculy, nesoucí vybavení jednoho veterináře a dvou jeho průvodců, za velké psy. Koně tito domorodci před mým “vpádem“ nikdy neviděli. Ošacení měli sporé, v chladných nocích spali přitisknutí ke psům, vzájemně se zahřívali. Zdrojem masa bylo pro ně divoké prase, donedávna se nevyhýbali kanibalismu.

V rámci pomoci třetímu světu jsem také pracoval ve veterinární službě Botswany na jihu Afriky. Mým dvouletým působištěm byla poušť Kalahari. Její obyvatelé, Křováci, psa nepožívají, i když nepohrdnou ještěrkou. Později jsem byl povolán do Vietnamu, tam byl (a je) pes pokládán za jedlé zvíře, v Číně jsem byl přímo ohromen psím masným průmyslem. Nemám odvahu připojit dokumentární fotografie, snad vás ale pobaví snímky z Melbourne. Kdosi se s pochybnou vtipností pokusil ukázat, jak jezevčíci hlasují v mezinárodním parlamentu. Mopslíka Maxe opatruje moje vnučka, mluví k němu anglicky, já zase česky, je dvojjazyčný. Trojčata jsou z domácího chovu. Pár divoce žijících psů dingo jsem fotografoval v buši severní Austrálie.

Na internetu jsem v listopadovém čísle pražských novin narazil na článek popisující, jak se v jídelnách libereckých továren během blahobytných socialistických časů servírovalo psí maso. Autorovi jsem emailoval o poznatku z mých 14 let působení v jednom severočeském okrese patřícím k tomuto kraji. V městě, kde jsem žil, se ztráceli psi a jejich nešťastní majitelé to hlásili na veterinárním středisku. Od souseda, který pracoval v místní slévárně, jsem se dozvěděl o samozásobitelích. Měli kdesi za městem v ohradě feny, které se střídavě háraly. To je období, kdy jsou neudržitelně žádoucí nevykastrovaným psům. Na procházce s takovou hárající fenkou se k ní spolehlivě připojí nějaký ženich, po živočišných bílkovinách prahnoucí slévač je pak zavede do zmíněné ohrady a na noční směnu potom donese z kůže staženého a vykoleného, to je vykuchaného, psa. Ve slévárenské peci se minutově upeče a bez výčitek svědomí s chutí kolektivně zkonzumuje. V tomto městě také všeobecně platilo, že lidem slabým na hruď, říkalo se “na prsa“, pomůže masáž psím sádlem.

Pisatel pražského novinového článku obratem odpověděl, že jeho text vyvolal okamžitou, až hysterickou vlnu kritiky. Ale také desítky výpovědí o tom, co se všechno po továrnách servírovalo. Nabídka psího masa v jídelnách nebyla na denním pořádku, ale jak napsal, “hafanátky“ nebo “štěkaná“ se občas podávaly. A také že podobně končili třeba holubi i ježci, nepopiratelně tabuizované téma, píše novinář. Byl dokonce informován, že psí pečínka je dnes nabízena ve dvou restauracích jako pochoutka nostalgicky připomínající minulý režim. Novinář dodává, že problém většiny čtenářských reakcí byl spíše politicko-sociologického rázu a uvedený článek byl vnímán jako současná posměšná kritika bývalého a krásného a bezpečného režimu. Podle autora článku se toto mínění šíří! Takže tuto odezvu s vepsím dopadem končím s třemi vykřičníky!!!

Miloš Ondrášek, Melbourne