Slyšela jsem na ČRo Dvojka rozhovor s paní Věrou Roubalovou Kostlánovou, chartistkou a terapeutkou. Věnuje se řešení uprchlické problematiky a zmínila zájem a pomoc Václava Havla uprchlíkům. Hovořila o zajímavém vědeckém zjištění, že trauma, způsobené např. Židům, kteří měli to štěstí přežít jejich vyvražďování, se biologicky přenáší na potomky. Její syn např. prožil v metru krátký děsivý pocit, že je v plynové komoře, protože jeho předkově se v ní udusili.

Mluvila o tom, že dodnes nevíme, jak se ve 20. st. kulturní německý národ nechal zmanipulovat ke lhostejnosti a tichému souhlasu s vyhubením milionů nevinných lidí, kteří žili stejně „poctivě a slušně“ jako oni. Také nevíme, jak mohla ve 20. st. vypuknout bratrovražedná jugoslávská válka a proč Syřané v 21. st. musí prchat před válkou do Evropy. Její přítelkyně, lékařka či vědkyně z Kosova, která uprchla za války z Jugoslávie do ČR, jí svěřila, že dnes by k nám už neutíkala.

Pracovala jsem až do té válečné doby v pražském zastoupení jugoslávské letecké společnosti JAT. Válka vypukla zběsile rychle a jugoslávští kolegové byli stejně šokovaní jako já. Když jsem se jich ptala, co se děje, také nic nechápali, věřili, že to za měsíc skončí. Byli to Chorvaté, Srbové, Černohorci, Slovinci, Makedonci. Do té chvíle jsem mezi nimi kromě špičkování nepozorovala žádnou nenávist. Vinu pak začali svalovat jeden na druhého. V té době jsem dostala nabídku pracovat v Kanceláři prezidenta republiky, a protože bylo jasné, že kancelář JATu bude zrušena, přijala jsem ji. Bývalý šéf mi svěřil svůj chorvatský pas, protože žil v Bělehradě a bál se s ním cestovat ze Srbska do Chorvatska za příbuznými. Tak přijel autobusem z Bělehradu do Prahy, já mu dala jeho pas a letěl do Záhřebu.

Válka v Jugoslávii pokračovala a v letech 1991-92 začalo MV, jeho uprchlický odbor, organizovat pomoc a převoz uprchlíků z Jugoslávie do bezpečí a spolupracoval i s KPR. Nabídla jsem pomoc jako tlumočnice. Ředitel branně-bezpečnostního odboru KPR Oldřich Černý to oznámil prezidentovi Havlovi a vybavil mě neprůstřelnou vestou. Několikrát jsme autobusy a jednou letecky přivezli stovky uprchlíků z utečeneckých táborů do ubytoven v Bratislavě. Připravili jsme seznamy s údaji z jejich dokladů. Před provizorní prostěradlo ve vojenských stanech předstupovali jeden po druhém kvůli focení, většinou ženy a děti. Stařečkové a stařenky z Kosova v jakýchsi krojích, kteří neměli doklady a o informace do seznamu a podpis za ně jsem musela požádat jejich vnuka, byli negramotní. Jednou přiběhla na poslední chvíli vytřeštěná krásná mladá srbská žena s dvěma taškami a dvěmi maličkými dětmi a prosila, abychom je také odvezli.

Byli tam Chorvaté, Srbové a hlavně obyvatelé Kosova. V noci bylo slyšet od Slavonského Brodu dělostřeleckou palbu. V Záhřebu byli uprchlíci shromážděni v Djamii, kam mě zavedl ozbrojený chorvatský voják, abych se podívala na ty stovky žen a dětí, čekajících na podlaze na záchranu. Varoval nás před přijetím jediného muže do autobusu, že jinak nedovolí odjezd. Protože muži musí zůstat a bojovat. Jejich ženy nás prosily na kolenou, abychom jejich muže vzali také. Kolik z nich je už nikdy nevidělo? Viděla jsem dokument nazvaný „Hudba ve válce“. Holandský příslušník Unproforu, který byl v jednotce dohlížející nad odvozem uprchlíků ze Srebrenice, vyprávěl, že uprchlíkům dali jídlo a pití, pomáhali starým a bezmocným. Pak přijeli srbští vojáci, vyhnali uprchlíky z hangárů, naložili do náklaďáků a odvezli na popraviště, kde zastřelili všechny muže, i chlapce. Nechali si tam jen pár mladých děvčat. Vojáci Unproforu jen přihlíželi, jiný rozkaz neměli. Když uprchlíky odvezli, bylo hrobové ticho, jen zpěv ptáků a pak začalo vřeštění děvčat, které Srbové znásilňovali. Ten voják říkal, že té „hudby“ se už nikdy nezbaví. Jak se to mohlo ve 20. století v Evropě stát? Jaká politická situace v Jugoslávii předcházela této válce? Jaká před vražděním Židů a jiných v Německu? A v Sýrii?

Před několika týdny jsem šla v ranních hodinách z Hradčanského náměstí do areálu Pražského hradu. U kontrolního místa, kde už čekala dlouhá fronta návštěvníků, stál mohutný muž v černé kombinéze a řval do telefonu: „Tady je fronta jako p.ča, ať sem někdo přijde!“ A pak přidal: „Je tady fronta jako k..da, koukejte mi někoho poslat!“ Bez jakékoliv známky základní slušnosti, bez jakékoliv úcty k místu a ohledu k cizincům i Čechům, čekajícím poslušně v řadě, až je prošacuje, za což si zaplatili, aby si mohli prohlédnout sídlo českých králů a prezidentů. Jak ho připravili na tuto práci, kdo ho připravoval, co ho naučili, pokud se vůbec něco naučit chce? Nebo se s tou arogantní sprostotou už narodil a nikomu to nevadí?

Jsem naprosto přesvědčená, že za éry Václava Havla by se něco takového nemohlo stát. Všichni kolegové na Hradě pracovali s nadšením, pokorou a úctou jednoho ke druhému, vědomi si zodpovědnosti své práce a poctěni tou možností. Za mnohem méně peněz, než současní zbohatlíci, nedovzdělaní přisluhovači a prospěcháři kolem prezidenta, bez prověrek, zato s hroší kůží, kteří se stejně jako on nedokážou omluvit za veřejně a celému národu vyhlášené lži. Co když je to začátek těch hrůz, které se nedávno odehrály a stále odehrávají, i když se tomu nechce věřit? To opravdu Češi chtějí?

Jaroslava Dutková
Autorka byla v letech 1996 – 2006 osobní asistentkou prezidenta Václava Havla