Vážení, jsem už důchodce v dost pokročilém věku, ale ještě poměrně čilý (*1917). Zajímám se o veřejné dění v naší zemi i ve světě, a pokud mi to mé vzdělání, slabý sluch i zrak dovolí, sleduji naše hromadné sdělovací prostředky od televize (zejm. stanici Prima) přes rozhlas (zvl. Radiožurnál) až po tisk, a to od oblíbeného Šípu přes průměrné Aha a Mladou frontu Dnes po oblíbené Hospodářky. Občas mám ale dlouhou chvíli, vnoučata nemám, a tak si z rozmaru píši do šuplíku, co mě zrovna napadne (představte si, že už mám tolik textů, že by z toho mohla být objemnější knížka!).

Poslední dobou jsem s nelíčeným zájmem sledoval volbu dvacátého prezidenta (počítám totiž jednotlivé volby) naší republiky (ani si neumíte, zejména vy mladší, představit, jak ji mám rád!) od státní samostatnosti nabyté rok po mém narození, volbu, po níž se nakonec po poutavém klání dvou skutečných osobností stal profesor ekonomie Václav Klaus.

Pro nemoc jsem však nemohl sledovat přísahu svého nového pana prezidenta, ani jsem se nedostal k jeho následnému projevu. A jelikož se po nemoci (nic vážného, ale pro starého člověka, který toho již tolik zažil, se, jak víte, může každé nastuzení, každé píchnutí v zádech vyvinout v osudovou chorobu!) již pomalu zotavuji, rozhodl jsem se, když jsem si vše – tedy předchozích pět let funkčního období našeho předchozího prezidenta Václava Klause – znovu důkladně prošel, že se sám pokusím o jakýsi „postinaugurační“ projev hlavy státu, který bych přednesl poslancům, senátorům a veřejnosti, kdybych byl na místě právě do úřadu uvedeného prezidenta, jakožto sám Václav Klaus, ač to možná zní velice, velice opovážlivě. Pokusím se mu tento projev ve vší počestnosti jakoby vložit do úst, odpusťte takovou troufalost nectižádostivému starci!

Není to tak nepraktická činnost, jak se na prvý pohled zdá, vždyť myšlenek z tohoto projevu může pan prezident využít při svém dalším zvolení za pět let (ústava přece není něco strnulého, s čím by se nedalo hýbat, nemá přece povahu něčeho takového, jako je gravitační zákon!). Doufám, že vzdělanější veřejnost nenalezne v mém textu příliš mnoho věcných ani pravopisných chyb (nemám totiž nikoho, kdo by mé texty po mně četl, mí vrstevníci žel již nejsou mezi námi, a nedočkali se tedy poslední prezidentské volby – přišli věru o hodně!), které by snad zastřely smysl a celkové vyznění textu.

Důchodce Vladimír Petkevič, Praha 6 – rezidenční čtvrť Dejvice, 8. 3. 2008, v 97. výročí Mezinárodního dne žen


Vážení poslanci, senátoři, členové vlády, vážená česká veřejnosti,

právě jsem za Vaší ctihodné přítomnosti složil prezidentskou přísahu a stal se tak na dalších pět let desátým prezidentem České republiky (po celkem dvacáté volbě) po obnovení české státnosti v říjnu roku 1918 a prezidentem Vás všech i sebe samého. V průběhu svého teprve druhého funkčního období také oslavím – a Vy se mnou – 25 000. den svého života (bude to přesně 29. 11. 2009, tedy v den dvanáctého výročí saravejského atentátu, kdy jsem byl donucen podat příští den demisi) a 3 000. den v prezidentské funkci (24. 5. 2011). Chtěl bych Vám především poděkovat za oprávněnou důvěru, již do mé osoby vkládáte. Jsem si jist, že ji nezklamu ani v počínajícím volebním období. Dovolte mi tedy, abych se s Vámi jako nově zvolený prezident svrchovaného státu podělil o pojetí svého úřadu a o svou představu, kterou mám o směřování této země v následujícím období.

Všichni, od našich nejmenších spoluobčanů po věkem pokročilé seniory, musí uznat, že v současné době prožíváme velmi pozitivní rozvoj naší vlasti, že naše doba je zejména o hospodářském rozkvětu moderního svobodného a suverénního státu. Ohlédnu-li se nazpět do našich novodobých dějin, musím s potěšením konstatovat, že lepší období, než je to současné, budete v našich často pohnutých dějinách hledat jen s velkými obtížemi, pokud je i při sebemikroskopičtějším hledání vůbec naleznete. Já jsem se například narodil těsně před příchodem (pouze astronomického, bohužel nikoli politického) léta roku 1941 v Protektorátu Čechy a Morava, který některé politické síly na západ od nás problematizují jako něco, co prý snad mělo i svá pozitiva. Narodil jsem se – a v tom spatřuji paradoxní kontrapunkt svého života – přesně 100 dní před jmenováním Reinharda Heydricha říšským protektorem zmíněného Protektorátu (jmenován 27. 9. 1941) a před nástupem ještě děsivější hnědé totality než za ještě nepoměrně snesitelnějšího germánského protektora svobodného pána von Neuratha. Inu, snad příliš nepřeženu, když řeknu, že každý velký státník má svých 100 dní, ovšem ta stovka na počátku mého života vedla k ještě horšímu Waterloo v podobě Heydrichovy hrůzovlády, kterou jsem však vzhledem k nízkému věku přežil bez větší újmy. Nu a uplynulo takřka 67 let mého – asi se mnou budou souhlasit i mí skalní odpůrci, že plodného – života a my teď prožíváme dobu zcela opačnou, dobu, kdy si na heydrichovské hrůzy vzpomenou nejvýše tak historikové onoho období a pamětníci – v tom spatřuji onen výše zmíněný kontrapunkt svého života. Doba je dnes věru zcela jiná, žijeme již jistý čas, zejména pak posledních pět let ve vlastním, nikým nevnuceném demokratickém svrchovaném státě, v němž toho lze ve srovnání s předchozími obdobími, zejména s dobou předcházející mému prvnímu prezidentskému období před pěti lety a jedním dnem, nalézt jen málo, o čem by se dalo říci, že by příliš nefungovalo. Jistě, nejsme dokonalí (o některých z vás to platí více, o některých z nás pak méně) a vždy je co zlepšovat, uvážíme-li, v jak zajímavé a v souvislosti s mým nástupem dynamicky a pozitivně se rozvíjející době žijeme, ale málokdy je chvála natolik namístě jako právě dnes.

Nastupujeme po prezidentech, mezi nimiž bylo – a nyní mi dovolte, vážení poslanci, senátoři, členové vlády, vážená veřejnosti, drobný exkurs do minulosti, kterou někteří z nás zažili celou – jen nemnoho světlých osobností. Ano, je tu legendami opředený profesor Tomáš Garrigue Masaryk, první z otců zakladatelů našeho státu, který byl prezidentem bezmála sedmnáct let (iluze, že tuto metu ve funkci překonáme, si jakožto realisté neděláme, ačkoli ve vrcholných stranických a státních funkcích jsme již déle!). Po něm nastupuje druhý otec zakladatel (vzhledem k Masarykovi spíše syn zakladatel) dr. Edvard Beneš, kterému pak pověstné Parky přisoudily úkol provést československý národ nesmírně těžkým obdobím teutonské poroby. Poté přišly už podstatně méně chvalné osobnosti, takže jsme při přípravě na své druhé prezidentské funkční období stáli před velmi, velmi obtížným úkolem: na koho z celého toho nepříliš slavného sledu prezidentů navázat? Když jsme se již za hluboké totality připravovali v letech sedmdesátých na své prvé a zejména na toto druhé prezidentské období, prostudovali jsme si prakticky všechna díla všech svých předchůdců, abychom byli skutečně zodpovědně připraveni a vyvarovali se jejich četných chyb. Máme především na mysli rozsáhlé, ovšem dobově podmíněné, a tedy nikoli nadčasové dílo profesora Masaryka, dále paměti a další literární útvary dr. Beneše. Nevynechali jsme ani zdařilé překlady Háchovy (jeho překlad Jeroma Klapky Jeroma nám v průběhu celého ledna roku 1977 ležel na nočním stolku), spisy Gottwaldovy (rozsahem skromnější, neboť náš první dělnický prezident zemřel příliš brzy, než aby po sobě zanechal rozsáhlejší dílo). Přiznáváme, že Barunka ani Vstanou noví bojovníci zákolanského s. Antonína Zápotockého pro nás nebyly z hlediska výkonu prezidentské funkce příliš inspirativní a jeho nástupce s. Antonín Novotný po sobě zanechal pouze najmě sterilní projevy, které mu stejně psal někdo jiný (zato my si veškeré své projevy píšeme sami: jelikož nám vadí sebemenší stylistická nevybroušenost u jiných, nestrpíme ji pochopitelně ani u sebe). Jeho nástupce armádní generál s. Ludvík Svoboda nás zaujal svým dílem Od Buzuluku až do Prahy, při jeho četbě jsme pociťovali oprávněnou hrdost na naše vojáky v Sovětském svazu a při osvobozování naší vlasti, méně pak svým působením ve funkci (avšak když s. Svoboda nastupoval, bylo mu tolik let, kolik bude nám rok po našem, prozatím potenciálním třetím funkčním období, tj. už za šest let). Čerpali jsme i z díla Gustáva Husáka, bystrého slovenského právníka, výtečného řečníka a dobrého technologa moci, zejména pak z jeho normalizačních projevů (často, proč to nepřiznat, velmi demagogických!), ač psaných ve stínu sovětské knuty. Jeho Pravda o slovenskom národnom povstaní však opět trpí nenadčasovostí, dobovou spjatostí s válečným obdobím, a proto myšlenek, jichž můžeme nyní prakticky použít, je poskrovnu. Dílo dalšího prezidenta, Václava Havla, nás, dlužno říci, vůbec nezaujalo. Spisy salonního literárního koryfeje popisujícího absurditu života ve dvacátém století jsou sice pořízeny literárně kvalitně, svému předchůdci a héroldovi tzv. občanské společnosti, polis, či jak to budeme nazývat, můžeme sotva upřít schopnost zdařile formulovat, ale jeho obraz světa je myšlenkově mělký, nekonkrétní, příliš neprakticky filozofický, takže v tomto směru opravdu nebylo na co navázat. Ruku na srdce: Slovo o slově nikoho neosloví. Nepodlehli jsme pokušením použít jádro jeho her ani dalších literárních útvarů v prezidentské funkci, jak to učinil on. Výsledek znáte.

Takže, celkem vzato, nebylo na co navázat, a to se zmiňujeme pouze o literárních dílech svých předchůdců a nehodnotíme jejich činy (ustavičně glorifikovanému Tomáši Masarykovi nestojí životy duchcovských dělníků, ani slumy chuďasů po velké hospodářské krizi za pár slov, dr. Edvard Beneš naivně důvěřuje nejprve západním spojencům a poté Stalinovi a vžene republiku do náruče komunistické totality, Emil Hácha se zbytečně hrbí před nacistickými mocipány, Václav Havel zdůrazňuje význam nikým nevolené, již zmíněné samozvané občanské společnosti, voják Ludvík Svoboda nedokáže s civilem Leonidem Iljičem Brežněvem vyjednat výhodné podmínky spěšného odsunu sovětských vojsk z naší vlasti, o dalších komunistických prezidentech ani nemluvíce). Lze říci, že naši předchůdci jednoduše nebyli na výši doby, vždyť doba, v níž působili, po nich prostě žádala víc, než byli schopni a dokázali nabídnout.

Absence inspirace marně čerpané z minulosti a z života a díla mých předchůdců mě vede k přesvědčení, že žádnému z mých předchůdců nelze vzdát panegyrický hold, a pokud vůbec na něco naváži, pak na svého bezprostředního předchůdce ve funkci, Václava Klause. Spíše se však zaměřím jednoznačně vpřed, neboť – jak jste slyšeli – minulost se dá chápat se vskutku jen mírnou nadsázkou toliko jako balast, kterým rozhodně nechci svou funkci prvního muže v zemi zatěžovat. Nosným a pozitivním je tedy pouze pohled vpřed bez použití zpětného zrcátka a tento pohled v podobě poučené vize zde nyní za Vaší účasti představím. Mezi priority mého dalšího prezidentského období bude patřit totéž, co v období prvním, nechystám žádné převratné změny, vždyť žádné změny nejsou zapotřebí: když kočár jede dlouhou dobu (mám tu na mysli především posledních pět let), je pošetilé přepřahat a ztratit náležitý cvalový rytmus. V bodech tedy shrnu hlavní úkoly, na jejichž řešení se jako prezident České republiky chci podílet v prvé řadě:

Budu podporovat dynamicky se rozvíjející ekonomiku, svobodný trh bez přívlastků dodávaných socializujícími rádobydemokraty. Budu podporovat neomezený ekonomický růst, neboť jakákoli stagnace či pokles motivovaný například ekologickými rádobyzřeteli jsou velice, velice nebezpečné. Něco buď roste, nebo klesá, nic nemůže jen tak stát, nic nemůže být samo od sebe udržitelné (ošemetné, falešné slůvko!). Budu posilovat české národní zájmy a omezovat zasahování evropské byrokracie do naší svrchovanosti (zdůraznění je mé, Klausovo). Budu konkrétně přispívat k posilování demokracie v naší zemi, a to nejrůznějšími způsoby vymezenými mně ústavou České republiky jako svrchovaného a významného státu na politické mapě světa. Budu i nadále pozorně sledovat ekologickou problematiku a problematiku reálné neomezenosti přírodních zdrojů a v tomto směru rozsáhle publikovat a zasazovat se o svobodu pod heslem: svobodu pro ekologicky svobodné občany (o tom ještě budu hovořit níže)! Budu podporovat zdravé soutěžení politických stran, neboť právě ony pro mne představují opěrné pilíře a klenáky občanské společnosti tak, jak ji chápu já, tj. v nepokleslém smyslu, v jakém ji chápou samozvaní intelektuálové. Dlouhodobě totiž protestuji proti odmítání pravo-levého schématu politiky či vyhýbání se mu ve jménu inženýrského vidění světa a pochybných třetích cest. I ten nejobyčejnější, nejen politický či ekonomický lidský úkon je založen na přirozené pravo-levé polaritě či chiralitě; naopak něco jako třetí směr, něco mezi – nepěkné slovíčko! – je intelektuálská chiméra. Slibuji dále, že udělám vše, co bude v mých prezidentských silách, a dovedu naši zemi k již sedmým posttotalitním svobodným volbám v roce 2010, volbám, jež budou úrovní politické diskuse jistě výkladní skříní v celé Evropské unii, naším moderním státním stříbrem. Naváži na svou bez nadměrné hyperbolizace velice úspěšnou reprezentaci naší země v zahraničí. Z konkrétních úkolů, jež jsem si vytyčil, pak vyjímám snahu ovlivňovat prostor politické diskuse v naší zemi a její všestranný rozvoj. Budu podporovat rozvoj kultury a vzdělanosti, zejména pak osobně podpořím práce na novém velkém slovníku současné češtiny, na pracích oslavujících svou a naši národní minulost a obecně podpořím národně orientovanou vědu. Budu se zasazovat o přítomnost radarové základny na našem území a jistě dokáži přesvědčit charismatického ruského prezidenta Medveděva o její nutnosti. Chci dále podpořit narovnání vztahů českého státu a české církve a podobně jako dosud velmi zodpovědně udělovat státní vyznamenání: konkrétně
• hodlám zvlášť ocenit dynamické politiky, kteří se nebojí přijít s odvážnými novátorskými plány, např. MUDr. Pavla Béma, tč. pražského primátora, za jeho zásadní příspěvek k myšlence olympismu
• hodlám udělit státní vyznamenání významným pracovníkům na úseku kultury, například Lucii Bílé a divadlu Ta fantastika, Jiřině Jiráskové, opět ocením malíře Adolfa Borna a rovněž herce Jiřího Kodeta in memoriam
• hodlám udělit vyznamenání výzkumným pracovníkům ve vědě, zejména v oborech posilujících naši státnost a obranyschopnost
• nehodlám kompenzovat vyznamenání, jež jsem v říjnu 2007 udělil houslovému virtuosu Václavu Hudečkovi, oceněním bratrů Mašínových, ač jsem si vědom citlivosti této záležitosti
• hodlám ocenit významné představitele tentokrát třetího, protikomunistického odboje, dále neohrožené bojovníky proti cizí nadvládě a statečné občany na všech úsecích života.
Uvažuji dále o návrhu zavést státní svátek 19. června, 15. února a 28. února. Naopak období 29.–30. listopadu by nemělo být nikdy obdobím pracovního volna, a to ani tehdy, připadne-li na sobotu či neděli. S příslušnou zákonodárnou iniciativou v tomto směru přijdu vbrzku.

Chtěl bych tu ještě a znovu vyzdvihnout dvě priority, které mi skutečně velmi, ale velmi leží na srdci: (a) naše a své české národní zájmy a (b) ekologickou problematiku. Národní zájmy – to není v dnešním globalizovaném světě prázdný pojem, jeho důležitost naopak vzrůstá, proč si to nepřiznat, prakticky s každým dnem. Nechceme se přece v evropském, ba světovém prostoru rozpustit, právě naopak: chceme si zachovat svou identitu, svůj ráz, své výrobky, svou kulturu, své duševní a duchovní bohatství, svůj jazyk, kde bych ostatně rád viděl více českých slov než slov přejatých z cizích jazyků (o jazykovém zákoně omezujícím jazykovou svobodu mluvčích, a tedy vlastně trh se slovy, však střízlivě neuvažuji), chceme si uchovat a ještě rozmnožit své rodinné stříbro či spíše zlato. Velmi mě v této souvislosti potěšil dar, jejž jsem obdržel u příležitosti své slavnostní přísahy: nejde o to, že v hromadných sdělovacích prostředcích tolik diskutované (chápu ovšem, jak je to významné!) pero je zlaté a stojí jeden milión v dnes už skutečně tvrdé měně (euro s korunou sotva drží krok a při vší úctě ke Spojeným státům americkým se s rukou na srdci ptám: kam ses poděl, americký dolare!), ale především o to, že tímto perem jsem podepsal text své prezidentské přísahy, přísahy prezidenta svrchovaného státu, jakým je dnes, a zejména od roku 2003 Česká republika. Dále mně udělalo bez falešné přetvářky velkou radost, že můj oblek včetně kravaty byl vyroben v České republice z nedovezených, nýbrž českých surovin, ropy, lnu a bavlny, za přispění dovednosti zlatých českých rukou, českého fortelu a českých strojů. Jestliže pero ze svrchovaně ušlechtilého kovu vyjadřuje důstojnost prezidentského úřadu obecně, pak české pero z českého zlata vyjadřuje důstojnost úřadu českého prezidenta, úřadu mého, konkrétně!

Ekologická problematika, zejména pak takzvané globální oteplování mě jako naléhavý aktuální úkol bude v následujících pěti letech rovněž nesmírně zaměstnávat a já hodlám v této oblasti publikovat řadu stěžejních statí a knih. Mám totiž za to, že ekologická problematika je více záležitostí společenských věd než věd přírodních, jde v ní více o člověka a jeho svobodu než o nějaké ty na stupnici teploměru sotva rozeznatelné desetinky stupně Celsia pohybu průměrných teplot. Obdobné je to s obnovitelnými zdroji: například rozhodnutí Evropské rady zvýšit podíl tzv. obnovitelných zdrojů nemá s ochranou životního prostředí v pojetí přírodních věd nic společného a s tzv. globálním oteplováním má společného snad ještě méně. Navíc globální oteplování je protimluv: vždyť když se něco někde otepluje, musí se jinde něco ochlazovat, aby se zachoval princip rovnováhy. Přitom k údajnému oteplování nedochází jen na Zemi (a nemůže být tedy pokládáno za dílo člověka), ale i na Marsu, Saturnu, ba dokonce i na Plutu a možná i dále! Celý ten skrz naskrz zideologizovaný environmentalismus není nic jiného než novodobá inkarnace tradičního levičáctví: dělníka s kladivem a rolníka se srpem dnes nenahradil nikdo jiný než tzv. ochránce životního prostředí se svým tzv. hnutím tzv. zelených: podstata se nemění, jen ideologický pláštík je jiný. Navíc řada autorů poukazuje – a já myslím, že oprávněně – i na historické spojitosti environmentalismu s dalšími nebezpečnými či přímo totalitními ideologiemi, zejména s fašismem (či nacismem). Jak ostatně uvádím ve svém díle Modrá, nikoli zelená planeta: environmentalistickou hysterii je třeba rozbíjet, neboť nás zavádí do chřtánu nesvobody. Všichni potřebujeme jednu důležitou svobodu: především od nich, environmentalistů, kteří nás straší údaji o valem ubývajících životních druzích a přitom je tomu právě naopak: jeden vyhynulý druh savce je nesrovnatelný s myriádami nově vznikajících (například přepestrými mutacemi) rozmanitých druhů bakterií! A proto: neomezeně využívejme – a to právě dnes, tady a teď – přírodních zdrojů, neboť co je neomezené, nemůže se přece vyčerpat (jak o tom svědčí řada hlubokých analytických studií, jejichž čtením se ovšem leckdo neobtěžuje!). Řiďme se principem pseudoproblému odsunutého pro futuro: Čím více si budeme užívat dnes, tím zanedbatelněji budeme platit zítra!

Po svém druhém zvolení prezidentem republiky dne 15. 2. 2008 jsme obdrželi nepřeberné množství blahopřejných telegramů z celého světa – i to svědčí o vzrůstající prestiži naší země v očích světa v období od března 2003 dosud. Vedoucí představitelé řady zemí se od té doby vyměnili, my zůstáváme. Velmi si cením blahopřání představitelů G osmičky: amerického prezidenta George Walkera Bushe, francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, britského premiéra Gordona Browna (předtím nám blahopřál Anthony Blair); ze Spolkové republiky Německo přišly hned dva telegramy (povšimněte si, prosím, v tomto směru rozdílu mezi dneškem a temnou dobou, kdy jsme se za svého předchůdce Emila Háchy narodili) od prezidenta Horsta Köhlera i kancléřky Merkelové, z Itálie blahopřejný dopis (komunistického!) prezidenta Napolitana, dále japonsky psaný list japonského premiéra Jasua Fukudy a blahopřání kanadského premiéra Stephena Harpera stejně jako srdečná blahopřání z demokratického Ruska jak od bývalého prezidenta Putina, tak současného prezidenta Medveděva, a to nezmiňujeme srdečné gratulace i z tak vzdálených zemí, jako je Moralesova Bolívie, Mušárafův Pákistán, Mugabeho Zimbabwe, Nazarbajevův Kazachstán či Museweniho Uganda – i tam o nás vědí! V jejich upřímných blahopřáních spatřujeme potvrzení ocenění správnosti svého kursu a celkového pojetí prezidentské funkce v naší zemi od roku 2003 a chápeme je jako posílení prestiže nejen naší osoby, ale i celé naší krásné země plné oprávněně šťastných a hrdých občanů.

Ať pod naším vedením vzkvétá naše drahá vlast: Česká republika!
Bonum populi nostri suprema lex esto! Blaho našeho lidu budiž nejvyšším zákonem!

Nově zvolený prezident České republiky prof. ing. Václav Klaus, DrSc., mult. h.c. dne 7. 3. 2008