Ombudsman Křeček si práci ve svém úřadě velmi zjednodušil. Za diskriminaci si mohou sami diskriminovaní tím, že si neplní své povinnosti. Mezi tyto povinnosti zřejmě patří také povinnost vůbec si nestěžovat a pasivně snášet ústrky, urážky a násilí.

Snem pana ombudsmana zřejmě je setrvalý klid na práci. Ten se mu zřejmě začíná pomalu plnit, protože po jeho opakovaných vyjádřeních na adresu Romů, Romové ztrácejí důvěru a přestávají se na jeho úřad se svými stížnostmi na diskriminaci obracet, protože jak by měli věřit, že se úřad pod vedením takového člověka vůbec bude jejich stížnostmi zabývat. Podobně to zřejmě brzy dopadne u dalších diskriminovaných skupin, jako jsou matky s dětmi, které nemohou sehnat zaměstnání. Začne jim snad pan ombudsman radit, aby své děti předaly do dětských domovů a zvýšily si tak svoji šanci na trhu práce?

Jenže řekněte: Co byste jako šéf udělali s dělníkem, který popírá, že stroj, který má obsluhovat, opravdu existuje a důvod, proč by měl na takovém neexistujícím stroji cokoli vyrábět. Co byste jako ředitel školy udělali s učitelem, který popírá existenci žáků a ve třídě a vůbec důvod, proč by je měl učit. Co má učinit velitel zásahu s hasičem, který popírá existenci požáru, který má před sebou a důvodu, proč by jej měl hasit.

V daných případech by tedy pan ombudsman Křeček nařídil stroji, aby se sám obsluhoval, nechal žáky, aby se všechno naučili sami, poručil ohni, aby se sám uhasil. Jenže otázka zní, potřebujeme takového ombudsmana a je důvod, abychom jej platili ze státního rozpočtu? Čím je vlastně užitečný? Zřejmě ničím, spíše škodí, protože šíří dovnitř společnosti paušalizační přesně ty vzorce chování (předsudky o určitých skupinách obyvatel), proti kterým by měl svým příkladem bojovat a ukázat na ně, že jsou špatné a konflikty uvnitř společnosti dále přiživují. Pokud hovoříme o rozdělené společnosti, zde je ukázkový příklad toho, kde toto rozdělení má příčinu – veřejných autorit nekompetentních pro svůj úřad, protože už jejich hodnotový žebříček jim brání v tom, aby úkol svěřený jim veřejností, mohli účinně vykonávat.

Ale ještě větší problém než u samotného pana Křečka bude zřejmě u těch, kdo ho do úřadu jmenovali. Oni totiž vůbec nepochopili, že tento úřad může vykonávat jen osoba s vysokým morálním standardem, která má vysokou důvěru u veřejnosti už při vstupu do úřadu, protože se nebála opakovaně vystupovat a bojovat za práva ponížených a ublížených jako to činili předchůdci pana Křečka paní Šabatová a pan Motejl, i když věděla, že si tím nezíská ani slávu ani peníze. Bohužel ti, kdo pana Křečka do úřadu posadili, nedokážou pochopit, že motivace člověka může být i jiná než materiální, že prostě mohou konat dobro bez ohledu na odměnu.

Popravdě bylo by zbytečné vysvětlovat panu Křečkovi, že úkolem ombudsmana je jít proti proudu, přesvědčovat většinovou společnost, že její vzorce chování nejsou správné a nalézat ostrovy pozitivní deviace na životech diskriminovaných jedinců, kteří i přesto dokázali uspět ve svém oboru nebo v neziskových organizacích, které ve své komunitě dokázaly přesvědčit většinu, že je lépe pomáhat než urážet a pomlouvat. Pan Křeček se uzavřel do vyloučené lokality ve své mysli, kam neproniká světlo ani vnější realita vztahů v české společnosti.

Ing. Pavel Večeřa