Osmašedesátý? Povinnost sloužit vlasti byla sic čestná, ale s odstupem času, to byla jen povinnost z těch nejnepříjemnějších, nic víc. Věděl-li by mladý trouba, to co ví jako stařík, ...že se jedná o jeho vlastní nejpěknější roky, nenahraditelný čas, obětovaný imaginární vlasti, která se velmi často chová k mnohým svým dětem hůř než macecha, určitě by byla základní vojenská služba zrušena mnohem dříve a život by byl trochu jiný a snad i trochu lepší.

Sloužil jsem v Žatci u tankánů jako spojař, bylo nás v dílně pár a říkali nám dráteníci. Práce moc pěkná a bavila mne velice, s majorem, náčelníken, šlo vyjít a choval se k nám skoro jako taťka, kluci byli kamarádi. Obyčejný pracovní den začínal rozvodem do zaměstnání kolem osmé hodiny, jistě každý bývalý záklaďák ví, že předtím byla rozcvička na kterou chodili s musem převážně jen brabci, pak oblíbené rajóny a pak se pochodovalo „ve tvaru“, už i s mazáky, do kuchyně na snídani.

Několik málo dní před osudným dnem, jsme byli rozkazem seznámeni s rozpisem tzv. pohotovostí. Mimo pracovní dobu měla určitá skupina vojáků na starosti, po svých oběhnout byty nadřízených a předat jim nějaký vzkaz, vydaný ještě výš, na štábu. Ani jsme se nedivili, co to je za novinku, voják se po pár týdnech služby nediví vůbec ničemu.

Jo, jenže netrvalo dlouho a dozorčí roty mne v noci kolem třetí hodiny surově vzbudil a s čerstvě nafasovaným papírkem, na kterém bylo pár adres a s kamarádem Jirkou, kterého potkal stejný osud, jsme naštvaně vyrazili směrem k spícímu městu. Vzkaz zněl „Ihned do kasáren“. Po cestě jsme nepotkali ani živáčka, ulice neskutečně prázdné, ticho, jen naše kanady klepaly po kočičích hlavách a sem-tam utroušené slovo, nejspíš přisprostlé. Oběhnout těch pár důstojníků nebyl problém, bydleli v jednom místě a zajímavé, že žádný z nich už nespal.

S Jirkou jsme se zase sešli a loudáme se zpět. Jdeme tou liduprázdnou ulicí kočičích hlav a už bylo ranní šero. Jedno okno otevřené, v něm on a ona v nočním prádle, něco drmolí rádio.“Kluci, jsou tady Rusi !“, volá na nás vyděšeně paní z okna. Já jsem se tehdy tak odporně zasmál a ta prázdná ulice k tomu chechotu ještě přidala echooo...dodnes mám vzpomínku na ten smích dost nepříjemnou. Chviličku jsme poslouchali rádio, dali nám jej na okno, a když bylo jasné, že končí sranda, pelášili jsme dosti hbitě a beze slova ke kasárnám. Poháněl nás také prozatím neurčitý, zesilující hukot, napřed směrem od letiště, pak i od našich kasáren.

Už jsme nemluvili a já jsem se moc styděl za nepatřičný smích s ozvěnou a dával si v hlavě dohromady info z minula. Divné pohotovostní služby, schůzky našich politiků s Brežněvem, divné vojenské cvičení od jara u nás bez nás, ale také větu svého o moc staršího, laskavého strejdy, když jsem posledně, asi v červnu, odjížděl z opušťáku. Nabádal mně něco v tom smyslu, abych se do ničeho na vojně nenamočil, že pravděpodobně budem zabraní Rusáky a může to být i zlé, že by mne příště zase rád viděl...moc jsem tomu tehdy nerozuměl, ale ve stále sílícím hukotu mašin, teď už ze všech stran, těch pár vět strejdy dostávalo konkrétní podobu.

Tanky to byly, moc tanků. Jeden stál přímo proti zavřené bráně našich kasáren, ostatní se právě rozmisťovaly kolem kasárenského plotu s hlavněmi namířenými přímo na buzerplac. Kdyby náhodou musely opravdu střílet, mohly se trefit i mezi sebou. A ty tanky byly černé (naše khaki), údajně bratři z NDR. Také různé kolony lehčích obrněnců a dost náklaďáků bez plachet, plné klimbajících, ozbrojených asiatů jsme cestou potkali. Na první pohled bylo jasné, že jde o záložáky a jejich kolony se podobaly spíš stěhujícím se kolotočům, než vojenským jednotkám. Později jsme se dověděli, že ti starší fotříci na náklaďácích byli vlastně na odpis a počítalo se, že v případě ozbrojeného střetu, jich škoda nebude, po nich měly nastoupit elitní jednotky. Nestřílelo se naštěstí.

Po zazvonění u brány jsme byli do kasáren vpuštěni službou u vchodu. Neřekl nám nikdo nic, všechno nakonec viděl každý sám. Rota už byla po budíčku a dozorčí útvaru rozhlasem nabádal k vzornému nástupu na rozcvičku a plnění běžných denních úkolů, aby okupantovi bylo jasné, že u nás žádná kontrarevoluce není.

Co bylo dál? Sundal jsem si maskáče a v triku a trenýrkách vyrazil vesele na rozcvičku, to tomu okupantovi nandat. Neulévali se ani mazáci, jindy ještě chrápající. Musel to být pro spřátelená vojska opravdu nezapomenutelný šok a absurdní divadlo hodné dramatika Havla. Zajímavé, že s pocity strachu jsem se tou dobou nesetkal u sebe, ani u drtivé většiny kamarádů. Dva mazáci sice u rozvodu do zaměstnání plakali, ale později se ukázalo, že to bylo jen z důvodů osobních, že se jim tím pádem oddálí zlatý civil. Pocit bezmoci a nechutného odporu k okupantům, se dostavil až po pár dnech.

Horší to bylo toho dne s naším nejmladším Jožkou v dílně. Dostal se na náš útvar nějak oklikou, převelen nevím už odkud. Nervově se sesul a dávali jsme jej s kamarády dohromady celý den. Neustálé záchvaty opravdového pláče. Vyprávěl nám svou story, mezitim plakal. Do svých sedmnácti žil s rodiči někde na Ukrajině. Otec Rus, matka Slovenka s ním odešla po druhé světové válce. Chtěli se dostat celá rodina zpět na Slovensko. Žádali dlouhých sedm let o vystěhování, každý týden museli chodit jeho rodiče po úřadech. Nepříjemnosti, ústrky, buzerace ze strany úřadů, pro nás něco nepředstavitelného.

Ten chlapec byl přesvědčený, že Rusové si přijeli pro něj a že jej odvezou zpět. Nakonec si dal říct a uklidnil se. Musím se tedy smát všem rusofilům, kteří v současnosti prošpikovali internetové diskuse a také jistým našim vrcholným politikům, kteří si pletou Východ se Západem. Bylo by opravdu dobré, kdyby si promluvili s ruskou emigrací a neoblbovali zbytečně. Lež má krátké nohy. Věčně posílat chlapy na dovolenou v tancích do sousedních zemí nelze. Čečensko, nejnověji Gruzie hovoří jasně v neprospěch Ruska, které dosud trpí komplexem ze zaostalosti a nic jiného než nahánět strach a hrůzu svým sousedům ani nedovede.

Za zmínku stojí také odpolední návštěva čtyř zástupců okupačních armád na našem útvaru. Byl jsem povolán svým majorem na velitelství, před budovou se zdržovalo už dost zvědavých vojáků, bylo po práci. Pod oknem náčelníka štábu, který v té době zastupoval velitele útvaru (ten byl na dovolence v NDR), pobíhal můj major a snažil se zprovoznit magnetofon, tuším B4. Plán měl takový: „Zapoj mně to tady vojáku, ať to nahrajem. Půjdu pak dovnitř, stoupnu si k oknu a mikrofon schovám v podpaždí“. Jak řekl, tak se stalo.

Delegace už přicházela. Byli čtyři, malí, ve tváři brunátní důstojníci neurčitých hodností, neurčitého věku, asiatských rysů, jako ti fotříci, na otevřených náklaďácích.Své ošoupané osamopalované pucfleky museli nechat před branou. Okounějící naše vojsko v teplákách jim udělalo uličku k dveřím štábu a bylo hrobové ticho. Pak na povel majora jsem spustil magnetofon. Všechno jsem slyšel dobře i když náčelník štábu, ani delegace příliš hlasití nebyli. Žádali pro svá vojska vodu a chleba. Odpověď dostali jasnou. Jsou okupanti a nedostanou nic. Tím návštěva skončila. Odešli zase tou mlčící uličkou vojska v teplácích, mnohem brunátnější, než cestou tam.

Bylo mně jich tehdy i nějak líto i když dodnes nevím, bylo-li to správné. Nahrávka moc dobře nedopadla. Slyšet bylo velmi málo. Nejvíc šumu a praskání, snad i puls majorova srdce, byl v nahrávce slyšet. Ale, tak vlastně dobře. Mohli jsme se možná s naším taťkou majorem rozloučit, kdyby se nahrávkou někde pochlubil, jistě by se našel dobrák bonzák. Náčelník štábu byl převelen po několika málo týdnech, po této události a škoda veliká, byl opravdový voják i od pohledu.

Asiaté se utábořili nad Žatcem poblíž našich kasáren u pole cukrovky a než jim poslali něco k jídlu, vařili řepu. Prý tam zemřeli nějací na úplavici a mluvilo se i o zastřelených za neuposlechnutí rozkazu. S těni ruskými ztrátami to bylo vůbec podivné. Ruská propaganda doma prohlašovala, že zde při internacionální pomoci zahynulo 40000 ruských vojáků. Nevím teda jak. Jedině, že by si je postříleli sami. Tu cifru padlých mi potvrdil i kamarád Igor, Rus žijící u nás už víc jak ¨dvacet let. Padl-li by jen jeden člověk z kterékoliv strany, byla by jej škoda a padl by zcela zbytečně.

S odstupem času dávám vinu za vzniklou krizi v r.68 nejen Rusům, ale také Dubčekovi, Svobodovi a ostatním zainteresovaným. Věděli moc dobře několik týdnů předem, že k okupaci dojde(můj strejda to věděl i bez tajných služeb několik měsíců dopředu), ale včas neudělali vůbec nic, jen čekali jak to dopadne a kvůli svých korýtek vystavili obyvatele vlastní země možnému masakru. Nezodpovědnost a hazard s životy nevinných, jinak se takové jednání ani nazvat nedá. Pak stejně „museli podepsat“, až na čestnou výjinku(Krirgel). Po následujících prověrkách, to už jsem byl v civilu a pracoval, se k moci dostaly teprve ty pravé české charaktery. Znova spousta emigrantů těsně po okupaci i potom. Důsledky křičí dodnes.

Na našem útvaru pak další dny po okupaci již probíhaly tak hezky česky :)

Vladimír Mitáček