Co máme společného s Dominikem Ferim? Poslední dodatek ke kauze Feri
Jedna věc mě ale na těchto komentářích – a vlastně i na veškerých projevech o Ferim od začátku kauzy – zaráží. Většinou je v nich diskurz nastaven jasně: činy Dominika Feriho jsou něco neobvyklého a nenormálního. Něco, co přichází ze „strany temna“, která je pro nás neznámá a nepochopitelná. „Co to je za hrozného člověka?“ Vyčleňujeme Feriho do kategorie bizarností a my sami se pak cítíme morálně na výši a umyjeme si ruce nad tímto „výkvětem“ naší společnosti. Lze ale tak jednoduše říct „on je zvrhlý, my jsme normální, nás se netýká“?
Rozhodně nejsem obhájcem Dominika Feriho, naopak – jsem ráda, že už i české soudnictví dokáže potrestat sexuální násilí – diskusi o výši trestu přenechme povolanějším – a že ze strany veřejnosti je odsouzení Feriho činů poměrně jednoznačné. Jsem ale téměř přesvědčena, že sám Feri si je jist svou nevinnou. Proč? Protože naše společnost je nastavená jinak, než jsme ochotni si přiznat. A Feri není „ten jeden zlý násilník“, ale jeden z mnoha mužů, kteří vnímají sexuální či sexualizované násilí jako společenskou normu. A proč mluvit jen o mužích? Vždyť tato „společenská norma“ je přijímána i mnohými ženami.
Nevhodné narážky a chování snášíme a třeba i tolerujeme, a normalizujeme, sami pro sebe i pro ostatní celý život. Od učitelů na středních a vysokých školách – „Já tě za ty tvoje dlouhé vlasy zatahám, a to teprve uvidíš“ a později – „Umíte to skvěle, ale jedničku vám dám jenom, když se na mě zase tak pěkně usmějete,“ přes instruktory lyžařského výcviku – „Zadeček máš pěkný a hezky mi ho ukazuješ, ale v carvingovém oblouku ho nevystrkuj, to si nech na pokoj,“ až po muže, kteří vám po oslavě zastoupí cestu ven z baru, chytí vás za zápěstí a nutí vás k polibkům a dalším intimnostem. Že je tenhle popis přitažený za vlasy? To je jen výběr ze situací, které prožívá zcela běžná žena ve zcela běžné společnosti. Výčet se samozřejmě omezuje na příkoří ze strany známých či blízkých osob. Nevhodných a často násilných řečí a nevyžádaných dotyků ze strany neznámých mužů je nepočítaně.
Co se tím snažím říct? Je třeba, abychom přestali vnímat kauzu nebo spíše chování Dominika Feriho jako jedinečný, bizarní případ. Místo toho se zamysleme nad sebou, na naší společností a nad tím, jaké normy v ní skutečně panují. Když věci nepojmenujeme jasně a nepřiznáme si je, nemůžeme je nikdy změnit. A mimochodem, je velmi pravděpodobné, že všichni muži, jejichž výroky byly zmíněny o odstavec výše, se stejně jako my ostatní pohoršují nad chováním Dominika Feriho a myslí si o sobě, že nic takového by nikdy neudělali. Nechť je případ Dominika Feriho nejen precedentem pro postup soudů v oblasti sexuálního násilí, ale i záminkou jasně a bez příkras pojmenovat a odsoudit to, co se v naší společnosti zcela běžně děje.
Michaela Rudolfová