Do vašich schránek možná v těchto dnech dorazil leták vydaný Ministerstvem spravedlnosti ČR nadepsaný “KONEC ZAPÍRÁNÍ”, informující o zavedení nového systému doručování soudních zásilek. Tento text by vás měl upozornit na nejzjevnější demagogie a poloinformace, kterých jste si při jeho zběžném přečtení možná nemuseli všimnout.

Jen v krátkosti, jak bude nový systém doručování vypadat: od 1. 7. 2009 bude odpovědnost každého z nás mít tzv. povinnou doručovací adresu (pokud nenahlásíte jinou, bude se za takovou adresu automaticky považovat adresa vašeho trvalého pobytu), kam vám, v případě, že vás doručovatel nezastihne doma, nejprve přijde tak jako dnes oznámení o uložení zásilky na poště, a pokud si ji do deseti dnů nevyzvednete, zásilku vám hodí do schránky a bude se považovat za doručenou, lhostejno, zda se vám dostane do rukou nebo ne. Novela taky zavádí možnost doručování do datové schránky, kam soud zkrátka pošle e-mail, který se 10. den považuje za doručený opět nezávisle na tom, jestli jste se mezitím do své datové schránky přihlásili a měli možnost si ho přečíst.

Jde jistě o změny, které jsou podstatné pro život každého z nás, a tak s vydáním informačního letáku nelze než souhlasit. Jenomže z toho, co vydalo ministerstvo, spíše než snaha objektivně informovat čiší potřeba hrozit vztyčeným prstem.

Už samotný úvod je přinejmenším diskutabilní. Říká se v něm, že od 1.7.2009 vstoupí v účinnost novela občanského soudního řádu, a dále, že se z tohoto letáku dozvíme vše, co jako občané potřebujeme o změnách doručování vědět. Už samotná tato formulace je drzost, hraničící s televizními novinami Jakešovy éry: co občané vědět potřebovali, o sjezdu KSČ a plnění pětiletky, to se jim řeklo, co naopak vědět nepotřebovali (o Černobylu), o tom se pomlčelo. Paralela s informačním letákem ministerstva tkví v tom, že někdo jiný za nás už zase rozhoduje, co vědět potřebujeme a co ne. Ten “někdo” totiž ví i to, co je pro nás dobré, a ví to samozřejmě lépe než my sami.

Věcí, které bych já jako občan o novém systému vědět potřeboval, je totiž daleko víc. Tak například už jen obyčejné číslo inkriminované novely, abych si mohl nejprve prostudovat skutečné znění zákona a nespoléhat se jen na informace z letáku. To v něm však nikde nenajdeme (mám však google, a tak vím, že jde o zákon 7/2009, více zde). Máme brát chybění tak důležité informace, podle mého nejdůležitější z celého sdělení, jako nedbalost, neschopnost, nebo snad jako v praxi vyjádřený postoj, že skutečně potřebujeme vědět jen to, co se v pátém patře chce, abychom věděli?

Dále by mne docela zajímalo, jak se bude postupovat v případech, kdy budu dejme tomu dlouhodobě v zahraničí nebo tam budu mít dokonce trvalé bydliště. Bude jako “povinná doručovací adresa” akceptovaná i například adresa na Seyshelách? Nebo jak bude postupováno v případech dlouhodobé hospitalizace apod.? Bude moci někdo, kdo se bez svého zavinění o zásilce nedozvěděl, požádat soud ex post o prominutí zmeškání úkonu? Zkrátka to nejpodstatnější, totiž jak se bude moci řádný občan, ocitnuvší se v neobvyklé situaci, bránit proti zvůli úřadů, se z letáku nedozvíme. Zjevně je to přesně onen typ informace, který podle ministerského pisatele vědět nepotřebujeme.

Skutečný šok přichází ovšem až na druhé stránce brožury, kde pod nadpisem “Z dluhu šest set korun téměř devatenáct tisíc” je nám předložena názorná kazuistika jisté slečny Zdeny, která jako studentkta jezdila MHD načerno, a protože se neodhlásila od rodičů, rozsudky o pokutách byly bez jejího vědomí doručovány fikcí k nim, a tak nakonec musela exekutorovi zaplatit částku uvedenou v titulku. Článek končí větou: “Kdyby si paní Zdena nahlásila hned 1.7.2009 na obecním úřadě v místě svého trvalého bydliště adresu, na které se skutečně zdržuje, a měla zde i schránku se svým příjmením, její “opomenutí” (rozuměj: opomenutí štípnout si lístek, pozn. autora) ji nemuselo nic stát. U soudu totiž mohla namítnout promlčení dluhu.”

Jinými slovy se jedná asi o toto: Stát nám tady úlisně podsouvá, že dodržováním nového zákona se vlastně občas můžeme i vyhnout postihu za porušování zákonů jiných! Vidíš, Zdeno, kdybys nebyla hloupá a řádně přebírala zásilky, mohlas na dopravní podnik vyzrát a dál vesele jezdit načerno. Chápu, že ministerstvo si dlouho lámalo hlavu nad tím, jak pro novelu získat i ty nepoddajné, kterých se přímo týká. Ale že by se nechali všichni ti mazaní zapírači namotat na tak naivní a průhlednou pohádku?

Horší je, že celkové ovzduší a morálka panující na ministerstvu spravedlnosti došly do stádia, kdy obcházení zákonů se stalo normou do té míry, že se nikdo nepozastaví nad tím, že se návod k němu stává součástí oficiální propagandy. Proto je a bude potřebná stále větší míra restrikce a perzekuce (a ani ta ale nebude nikdy fungovat): protože už nikdo z těch, kteří hlásají a vytvářejí spravedlnost, nemá ponětí o tom, co to vlastně spravedlnost je. Že by úředník ministerstva napsal do letáku, že krást se nemá, protože to není čestné, to by dnes nejspíš bylo v Čechách považováno za blbý vtip.

Na následující stránce se nicméně dozvídáme, že z nového režimu doručování budou výjimky, a to například v případě doručování platebního rozkazu. Přiznám se, že jako právní laik jsem nevěděl, jestli fikce doručení byla v takových případech vyloučena i v minulosti, a po chvilce hledání se mi potvrdilo, že byla. Bez tohoto kontextu však není jasné, že se nejdná o žádnou změnu, a celá informace je tím pádem k ničemu. Vždyť ani ta nebohá Zdena si teď nemůže být jistá, jestli nyní, ačkoliv má už po studiích, by se jí náhodou nevyplatilo znovu začít jezdit načerno, když se jí bez její součinnosti zase nedá nic kloudného doručit.

Ve výčtu situací, kdy je fikce doručení vyloučena, jsou letmo uvedeny i “výzva k vyjádření k žalobě pod sankcí uznání nároku” a “předvolání k přípravnému jednání”, blíže ovšem nevysvětlené. Opět se zde jedná o kusou informaci, která je však ve svém celku velmi podstatná, neboť staví na nově uzákoněné proceduře tzv. přípravného jednání. V něm mají účastníci možnost doplnit svá tvrzení, navrhnout další důkazy, nebo uzavřít smír. Pokud se však některý z účastníků k přípravnému jednání nedostaví, hrozí mu sankce v podobě uznání nároku protistrany, a to bez dalšího jednání. Tuto výzvu vám soud fikcí opět nedoručí. Je jistě užitečné o tom vědět, avšak vysvětlení musíte hledat jinde, než v tomto letáku.

Výsledek: bylo vyplýtváno 8 stran barevného tisku, avšak ponětí o tom, co se skutečně mění, co mi hrozí a co naopak ne, jsem z letáku nenabyl.

Největší nechutnost jsem si ovšem nechal na závěr, ačkoliv nás oslovuje hned z titulní strany brožury: ilustraci poštovní schránky nadepsané jménem Tomáš Marný a s dodatkem, že dotyčný tam sice nebydlí, ale s pizzou se má zvonit třikrát.

Na první pohled rozverný dvojsmysl, který nás má přesvědčit, že kreativci z ministerstva mají taky smysl pro humor. Obsah tohoto sdělení je však mnohem závažnější: Ta lakonická holá věta ukrytá do jména v sobě nese zhuštěné poselství, jakýsi manifest státní moci směrem k nám, k občanům: Máte to marný, holomci, my si na vás posvítíme, i kdybyste se na hlavu stavěli.

Nechme stranou, jak si může dovolit mně nebo vám nějaký úředník tykat. (Ale asi může, a tak jsem taky zvolil titulek v podobě, v jaké je.) Skutečná – a troufám si říct: alarmující – arogance však spočívá v tom, jakým způsobem s námi už začali komunikovat. Stát, který hází do jednoho pytle všechny (protože leták dostali do schránek i ti, co celý život řádně zásilky přebírají), a všem nám bez rozdílu vyhrožuje, že to máme marné, už začíná mít rysy opravdu nepříjemně policejní.

Informační leták ministerstva je pro mne jednostranným, neúplným a místy demagogickým dokumentem, který nejen že nedává přehled o podstatě diskutovaného problému, ale ještě se snaží zastrašit a arogantně pozurážet všechny, kdo ze svých daní zaplatili jeho výrobu i platy jeho autorů. Není jistě v ničem žádným přelomem. Ale určitý posun opět o něco blíže ke komunikaci čtvrté cenové skupiny to přece jenom je.

Daniel Fleissig