Úctyhodný protektor
Začátek roku 1939. Vycházející filmové hvězdě Hance se všechno zdá báječné. Jenže Hanka je Židovka a když začne okupace, s filmem je konec. Její žárlivý muž Emil je proti ní outsider, průměrný rozhlasový redaktor. A právě jeho neukojených ambicí se rozhodne využít nový německý šéf pražského rozhlasu. Čeští zaměstnanci ho svými poťouchlostmi připravují o nervy a tak Emilovi navrhne obchod. Emil se stane poslušným kolaborantským reportérem a ředitel na oplátku přivře oko nad jeho rasově smíšeným manželstvím.
Emil tedy chrání Hanku. Ta sedí v depresi doma, zatímco její muž dělá kariéru a obráží nacistické společenské podniky. Má sice výčitky, ale není to vždycky nepříjemné. Němci jsou milí, kultivovaní, dokážou ho ocenit a pak, nedělá to přece pro sebe. Pouto lásky mezi manželi se ale pomalu trhá. Až do dne, kdy je zastřelen Reinhardt Heydrich a Emil zaplete do tragikomické příhody, která je esencí celé protektorátní éry. Doby, které pro některé Čechy byla skutečnou válkou a přinášela smrt a pro jiné znamenala jen nepohodlí, trochu strachu a solidní základ pro pokřivenou poválečnou mentalitu.
Protektorátní antihrdinové s břemenem morálního dilematu bloudí českým filmem od dob Vávrovy Němé barikády(1948) a všichni nakonec zjistí, že kličkovat donekonečna v krajní totalitě se nedá a že musí prohlásit onu proslulou větu „Vražda na tyranu není zločinem.“ (Jiří Krejčík, vyšší Princip, 1961). V tomhle smyslu nepřináší Najbrtův film nic převratného. I když to autoři uslyší neradi, jejich velmi dobrý scénář má tak klasický příběh, že by si ho s chutí natočil i trochu neprávem zavržený normalizační režisér Jaroslav Balík, akademický odborník na protektorátní antihrdiny.
Ale v protektorovi nejde o příběh. Podstatné je, že konečně máme historické drama, které se dá brát vážně. Najbrtovi se totiž podařilo zlomit zakletí, ve kterém se zmítají hrdinové polistopadového filmu obecně a toho historického zvlášť. České filmové postavy jsou většinou schematické tipy nebo karikatury, s nimž si pak neporadí ani nejlepší herci, všelijak se pitvoří a narážejí na zmatené představy autorů o době a o lidech čelící mezní situaci. Marek Najbrt má svůj „rozhlasový“ protektorát skvěle zdokumentovaný, cítíme, že vnitřně v té době skutečně „byl“. A především našel dynamický a neotřelý filmový jazyk: divoký, klipový, dnešní. Vyřešil tak nejen tradiční strnulost válečných dramat, ale také gigantický produkční problém: Totiž jak točit s krajně omezenými financemi protektorátní Prahu, kde sice domy stojí tam co kdysi, ale vyhradit si pár čtverečních metrů pro rekonstrukci doby je nemožné, pokud nejste Spielberg. Při vší úctě k velkoprojektům typu Tmavomodrý svět je třeba říct, že atmosféra doby z Protektora dýchá mnohem intenzívněji. Stačí k tomu dobrý kameraman (Miloslav Holman), architekt (Lukáš Nekvasil), kostýmní výtvarnice (Andrea Králová) a skvělá hudba, dobová i současná.
Na hvězdy se tu nespoléhá. Herce sice známe, ale skutečnou příležitost dostali teprve tady. Například Hanku – Janu Plodkovou diváci letmo spatřili jako hrdinovu erotickou fantazii ve Vratných lahvích, Marka Daniela jako milence Slámova Venkovského učitele, a skutečně skvělý je v Protektorovi Martin Myšička v kontrastní roli odbojáře. Všechny ty postavy by mohly být hlubší a dialogy někdy silně šustí papírem. Jenomže při vizuálním spádu filmu plného dobových dokumentů a Hančiných filmových fantazií na to zapomeneme, protože vzniklo něco na současné poměry originálního. A to zde prosím není žádný sex a žádná krev! V Evropě i v USA vzniká sice jeden válečný film za druhým, ale i ty lepší trpí akademismem a neochotou umělecky riskovat – stačí si připomenout nedávného Předčítače. Najbrt zaslouží respekt už jen za to, že zase po čase ukázal, že peníze nejsou všechno že autorský film žije. Od debutu Mistři udělat velký krok kupředu. A to je v polistopadovém českém filmu opravdu novina, protože čeští režiséři se snaží hlavně dělat doola totéž.
Emil, hrdina Protektora, se pustil do hry, na kterou neměl. Ale nemohl ji odmítnout ani hrát jinak, jeliož patřil totiž k většině, která nikdy není dost statečná, ale ani dost cynická. A tak jí nezbývá než kličkovat. Jak praví motto filmu: „Čech je jako cyklista: nahoře se hrbí, dole šlape.“ To si prý povzdechl Hitler nad zprávami z Protektorátu, kde v prvních letech války usiloval spíš o klid, solidní zázemí a relativní vstřícnost obyvatelstva. Ten bonmot pro nás vynesl na světlo polský novinář Mariusz Szczygiel v knize Gottland. Právě on ale připomněl, že protektorátní realitu nemůžeme chápat jako boj mezi „hodnými a zlými.“ Mnoho Němců ve skutečnosti pomáhalo, mnoho Čechů je po válce lynčovalo, mnoho lidí chápalo slušnost hlavně jako povinnost sehnout se a držet se stranou. Nemůžeme proto soudit „národ,“ jenom jednotlivce, a nakonec každý soudí především sám sebe. Najbrt pro tu složitou dobu našel odstup, nový jazyk a přestal z ní dělat ustrnulý pomník.
Tereza Brdečková
Emil tedy chrání Hanku. Ta sedí v depresi doma, zatímco její muž dělá kariéru a obráží nacistické společenské podniky. Má sice výčitky, ale není to vždycky nepříjemné. Němci jsou milí, kultivovaní, dokážou ho ocenit a pak, nedělá to přece pro sebe. Pouto lásky mezi manželi se ale pomalu trhá. Až do dne, kdy je zastřelen Reinhardt Heydrich a Emil zaplete do tragikomické příhody, která je esencí celé protektorátní éry. Doby, které pro některé Čechy byla skutečnou válkou a přinášela smrt a pro jiné znamenala jen nepohodlí, trochu strachu a solidní základ pro pokřivenou poválečnou mentalitu.
Protektorátní antihrdinové s břemenem morálního dilematu bloudí českým filmem od dob Vávrovy Němé barikády(1948) a všichni nakonec zjistí, že kličkovat donekonečna v krajní totalitě se nedá a že musí prohlásit onu proslulou větu „Vražda na tyranu není zločinem.“ (Jiří Krejčík, vyšší Princip, 1961). V tomhle smyslu nepřináší Najbrtův film nic převratného. I když to autoři uslyší neradi, jejich velmi dobrý scénář má tak klasický příběh, že by si ho s chutí natočil i trochu neprávem zavržený normalizační režisér Jaroslav Balík, akademický odborník na protektorátní antihrdiny.
Ale v protektorovi nejde o příběh. Podstatné je, že konečně máme historické drama, které se dá brát vážně. Najbrtovi se totiž podařilo zlomit zakletí, ve kterém se zmítají hrdinové polistopadového filmu obecně a toho historického zvlášť. České filmové postavy jsou většinou schematické tipy nebo karikatury, s nimž si pak neporadí ani nejlepší herci, všelijak se pitvoří a narážejí na zmatené představy autorů o době a o lidech čelící mezní situaci. Marek Najbrt má svůj „rozhlasový“ protektorát skvěle zdokumentovaný, cítíme, že vnitřně v té době skutečně „byl“. A především našel dynamický a neotřelý filmový jazyk: divoký, klipový, dnešní. Vyřešil tak nejen tradiční strnulost válečných dramat, ale také gigantický produkční problém: Totiž jak točit s krajně omezenými financemi protektorátní Prahu, kde sice domy stojí tam co kdysi, ale vyhradit si pár čtverečních metrů pro rekonstrukci doby je nemožné, pokud nejste Spielberg. Při vší úctě k velkoprojektům typu Tmavomodrý svět je třeba říct, že atmosféra doby z Protektora dýchá mnohem intenzívněji. Stačí k tomu dobrý kameraman (Miloslav Holman), architekt (Lukáš Nekvasil), kostýmní výtvarnice (Andrea Králová) a skvělá hudba, dobová i současná.
Na hvězdy se tu nespoléhá. Herce sice známe, ale skutečnou příležitost dostali teprve tady. Například Hanku – Janu Plodkovou diváci letmo spatřili jako hrdinovu erotickou fantazii ve Vratných lahvích, Marka Daniela jako milence Slámova Venkovského učitele, a skutečně skvělý je v Protektorovi Martin Myšička v kontrastní roli odbojáře. Všechny ty postavy by mohly být hlubší a dialogy někdy silně šustí papírem. Jenomže při vizuálním spádu filmu plného dobových dokumentů a Hančiných filmových fantazií na to zapomeneme, protože vzniklo něco na současné poměry originálního. A to zde prosím není žádný sex a žádná krev! V Evropě i v USA vzniká sice jeden válečný film za druhým, ale i ty lepší trpí akademismem a neochotou umělecky riskovat – stačí si připomenout nedávného Předčítače. Najbrt zaslouží respekt už jen za to, že zase po čase ukázal, že peníze nejsou všechno že autorský film žije. Od debutu Mistři udělat velký krok kupředu. A to je v polistopadovém českém filmu opravdu novina, protože čeští režiséři se snaží hlavně dělat doola totéž.
Emil, hrdina Protektora, se pustil do hry, na kterou neměl. Ale nemohl ji odmítnout ani hrát jinak, jeliož patřil totiž k většině, která nikdy není dost statečná, ale ani dost cynická. A tak jí nezbývá než kličkovat. Jak praví motto filmu: „Čech je jako cyklista: nahoře se hrbí, dole šlape.“ To si prý povzdechl Hitler nad zprávami z Protektorátu, kde v prvních letech války usiloval spíš o klid, solidní zázemí a relativní vstřícnost obyvatelstva. Ten bonmot pro nás vynesl na světlo polský novinář Mariusz Szczygiel v knize Gottland. Právě on ale připomněl, že protektorátní realitu nemůžeme chápat jako boj mezi „hodnými a zlými.“ Mnoho Němců ve skutečnosti pomáhalo, mnoho Čechů je po válce lynčovalo, mnoho lidí chápalo slušnost hlavně jako povinnost sehnout se a držet se stranou. Nemůžeme proto soudit „národ,“ jenom jednotlivce, a nakonec každý soudí především sám sebe. Najbrt pro tu složitou dobu našel odstup, nový jazyk a přestal z ní dělat ustrnulý pomník.
Tereza Brdečková