Také já jsem porotě LCKK, která udělila cenu románu Bílej kůň, Žlutej drak. Pokud Jan Cempírek tu knížku skutečně napsal, je škoda, že ji nepodepsal vlastním jménem. Mohl na ni být stejně pyšný, jako před pár lety laureát Martin Šmaus na román Děvčátko, rozdělej ohníček. V případě Martina Šmause jsme byli snad všichno přesvědčeni, že vítězný román o smutném životě cikánského kluka napsal Rom. Nebylo to tak, a nikomu to nevadilo. Děvčátko rozdělej ohníček dostalo Magnesii literu, kniha je přeložena do francouzštiny a němčiny. Martin Šmaus z toho jako gádžo má stejnou radost jako my a jako řada Romů.

My porotci dostáváme rukopisy anonymně, nevíme, kdo je napsal, autor je odtajněn až po našem rozhodnutí. Proto se stává, že se někteří renomovaní autoři nedostanou ani do finále a někteří outsideři vyhrají . V případě rukopisu Bílej kůň, Žlutej drak hrály pro výhru dvě věci: téma a čistý, minimalistický jazyk, který je v thle soutěži spíš výjimkou. Jméno „autorky“ jsme se dozvěděli teprve po verdiktu. A mohlo to být klidně jméno Jan Cempírek, nic by se nezměnilo.

Pokud ale Jan Cempírek skutečně „vietnamskou knížku“ napsal, pak se lidsky znehodnotil . Nikoliv tím literárním činem – protože je to dobrý text – nýbrž následnou aférou. Největší morální škodu způsobil sám sobě. Proč se k autorství nepřihlásil hned jak vyhrál? Co ho vedlo k tomu, že ve fikci pokračoval? Pokud mu český rasismus leží na srdci, proč svou nehrál dál a „neschoval se“ za vietnamskou autorku?

Mám jediné vysvětlení: celá aféra ho přivedla na první stránky novin, jeho, Jana Cempírka, který by se tam nikdy neměl šanci dostat. Vlastně měl: kdyby svou „vietnamskou knihu“ podepsal sám a převzal ji jako Jan Cempírek. Jenže na to je pozdě.

Literární mystifikace je zajímavá a platná součást českého kultury, pokud něco odhalí. Jenže tady odhalila spíše jedno nestabilní píšící individuum se sníženou sebedůvěrou – my v porotě jsme prostě udělali svou práci a Euromedia ji dobře prodala. Jedno nadnárodní nakladatelství se tady snaží podporovat českou literaturu. Moji, Šmausovu a taky Cempírkovu, pokud knihu skutečně napsal. Euromedia se k autorům chová tržně leč slušně, umí prodávat a je seriózní. Na rozdíl od Jana Cempírka.

Proč Janu Cempírkovi vůbec věřit, že knihu napsal? Co když rukopis někomu ukradl? Dal honorář a tantiémy na českovietnamský slovník jak tvrdí? Nebo si to taky vymyslel? Být já Cempírek, předložím o tom všem jasnější důkazy než rozhovor do novin. A pak řeknu: Milá poroto a Euromedie, díky za vaši práci. Teď se konečně mám, jak jsem se nikdy neměl.

Tereza Brdečková