Kritizovat novináře není v naší zemi, narozdíl třeba od Velké Británie či USA, zvykem. Jakkákoliv výtka je v českých poměrech brána nikoliv jako konstruktivní námitka proti chybě, ale jako osobní útok, což vede k jedinému. Nekritizuje se a když už, tak za zavřenými dveřmi kanceláří kolegů potrefeného. Můj následující komentář je tnutím do vlastních řad, které rozhodně není zamýšleno jako útok, ale spíše poukázání na jev, se kterým se jako novinářka setkávám, bohužel, čím dál častěji a nejen v rámci českých médií. Události kolem výbuchu u hotelu Marriott v pákistánském Islamábádu jsem navíc vnímala nikoliv jako novinář, ale jako divák a čtenář, jen o něco víc informovaný, než je běžný průměr.