Pákistán před zlomovými volbami
11. května si 180 miliónový asijský národ zvolí novou vládu. Poprvé za dobu jeho existence snad nastane situace, kdy jednu demokratickou vládu vystřídá druhá. Letošní volby si ale drží prvenství ještě v několika ohledech. Poprvé budou moci své zástupce na základě stranického klíče volit občané kmenových území známých pod zkratkou FATA. Po 40 letech má šanci zvítězit jiné politické uskupení, než tradiční Pákistánská lidová strana klanu Bhuttových nebo Muslimská liga-Naváz průmyslového magnáta Naváze Šarífa. Smutné prvenství si nicméně drží i letošní předvolební kampaň. Kvůli útokům radikálních islamistů na zástupce sekulárních stran patří k nejkrvavějším v historii Pákistánu.
Pákistán na rozcestí
Víc než šest desetiletí funguje Pákistán na principu přežívání. Nijak zásadně nemění ani podmínky pro život svých obyvatel, ani geopolitické nasměrování. Zabití Usámy bin Ládina v Abbottábádu způsobilo, že se země ocitla na pomyslném rozcestníku. Má jedinečnou možnost zvolit jiný směr. Proč k tomu ale s největší pravděpodobností nedojde, ačkoliv by Pákistán změnu tak potřeboval? Důvodů je dost.
Pákistán čelí humanitární krizi
Humanitární katastrofa, tak označila pákistánská vláda situaci, ve které se země ocitla po zahájení armádní ofenzívy proti Tálibánu na severozápadě Pákistánu.
Vojáci už druhým týdnem bombardují pozice radikálů v údolí Svát a okrese Buner a Dír. Z oblasti byly ze dne na den nuceny uprchnout statisíce lidí. Desítky tisíc jich proudí do sousedních okresů z konfliktní zóny i teď. Pákistánská vláda zvládá obrovský nápor vnitřních uprchlíků s obtížemi a žádá svět o urgentní pomoc. Jednou z mála západních organizací, která v bezpečnostně rizikové oblasti pracuje je norská nevládní organizace NRC (Norwegian Refugee Council). Její programový ředitel pro Afghánistán a Pákistán, Petr Kostohryz, hodnotí z Pešáváru vzniklou situaci jako kritickou.
Teroristé znovu útočí v Láhauru
Necelý měsíc po útoku na kriketový tým Srí Lanky udeřili v pákistánském Láhauru znovu teroristé. Ozbrojené komando útočníků vniklo kolem sedmé hodiny ráno do policejního výcvikového střediska Manawan a zaútočilo na 400 místních studentů.
Útočníci převlečení do policejních uniforem nejdřív odpálili několik granátů a pak začali nekontrolovaně střílet. V komplexu policejní akademie vypukla panika, většina policejních rekrutů nemá výzbroj ani trénink k tomu, aby se bránila. Jakkoliv jim na pomoc postupně přispěchaly policejní posily a paramilitantní jednotky armády, záchranná akce stále pokračuje. Média už pět hodin živě přenášejí tvrdý boj mezi útočníky, kteří obsadili jednu z budov policejní akademie a ostřelují své okolí ze střechy, a armádními jednotkami, které se je snaží zneškodnit.
Svát - výstražné znamení pro Pákistán
Není to poprvé co se pákistánská vláda snaží vyrovnat s roustoucí radikalizací na svém území mírovými dohodami. S Tálibánem jich už v minulosti uzavřela několik. Žádná z nich sice nefungovala víc než několik týdnů, to ale nikoho nepřekvapilo, protože se s tím vlastně “tak nějak počítalo”. Současné výhradné zavedení práva šaría v údolí Svátu na severozápadě Pákistánu, ale z řady předchozích “dohod” vybočuje.
Čeká Jižní Asii válka?
Zatímco se křesťanský svět chystal na Vánoční svátky klidu a míru, Pákistán a Indie se vydaly směrem opačným. Stupňující se válečná rétorika, přesouvání části vojsk ke společné hranici. „Rehearsal,“ pronesl suše kamarád Alí, když nám v pondělí po cestě z Rávalpindí do Islamabádu nad hlavou po několikáté proletěla stíhačka. Současná situace zkoušku skutečně připomíná, i když spíš ve smyslu testování nervů. Jakoby obě strany zjišťovaly, co protivník vydrží a co už ne. Jde tedy jen o hru a nebo o odkládání finálního řešení v podobě ozbrojeného konfliktu?
Otec atentátníka z Mumbaje promluvil: Nechtěl jsem si připustit, že to mohl být můj syn
Reportéři pákistánského deníku Dawn se snaží ukončit spekulace o identitě mumbajského útočníka. Zveřejnili rozhovor s mužem, který tvrdí, že je otec Ajmala Kasaba. Toho drží ve vazbě indická policie. “Řadu dnů jsem žil v sebezapření, nechtěl jsem uvěřit, že to mohl být můj syn. Teď už jsem se s tím smířil a potvrzuji, že Ajmal je můj syn,” přiznal reportérům Dawnu Amir Kasab, pouliční prodavač pakory z Faridkotu v pákistánské provincii Pandžáb.
Soap-opera místo učebnice
Je krátce před devátou večer a Parvín domývá špinavé nádobí od večeře. Spěchá. Melodramatická znělka linoucí se z televize na ni působí jak vábnička na jelena. Začíná soap-opera Bidaii. „Je to příběh dvou nevlastních sester. Jedna má světlou pleť a druhá tmavší. V naší společnosti jsou světlejší dívky obecně považovány za krásnější a žádanější pro sňatek, ale tmavá sestra nakonec dojde většího štěstí s mužem svého srdce,“ rozplývá se nad virtuální spravedlností Parvín, služka zaměstnaná v domácnosti středostavovské rodiny. K příběhu plnému krásných kostýmů, dramatických zvratů a líbivé hudby se vrací večer co večer a nejen k němu: “Za týden koukám tak na 12-14 seriálů. Plánuji si kolem nich den. Všechnu práci musím stihnout do osmi večer a pak do půlnoci sleduji soap-opery. Líbí se mi, že jejich postavy řeší problémy, se kterými se můžu ztotožnit a i se z nich poučit.“
Když už, tak raději Obamu, míní Pákistánci
“Já fandím Obamovi,” odpovídá stručně na otázku, kdo se asi stane novým americkým prezidentem, můj řidič. Proč by ale měl být demokratický kandidát pro Pákistán lepší než republikán, vlastně neví. Nebo ví. “Je z jiné strany než George Bush,” spolkne příjmení nenáviděné hlavy Spojených států.
České mediální zrnění kolem výbuchu v hotelu Marriott
Kritizovat novináře není v naší zemi, narozdíl třeba od Velké Británie či USA, zvykem. Jakkákoliv výtka je v českých poměrech brána nikoliv jako konstruktivní námitka proti chybě, ale jako osobní útok, což vede k jedinému. Nekritizuje se a když už, tak za zavřenými dveřmi kanceláří kolegů potrefeného. Můj následující komentář je tnutím do vlastních řad, které rozhodně není zamýšleno jako útok, ale spíše poukázání na jev, se kterým se jako novinářka setkávám, bohužel, čím dál častěji a nejen v rámci českých médií. Události kolem výbuchu u hotelu Marriott v pákistánském Islamábádu jsem navíc vnímala nikoliv jako novinář, ale jako divák a čtenář, jen o něco víc informovaný, než je běžný průměr.