Kritizovat novináře není v naší zemi, narozdíl třeba od Velké Británie či USA, zvykem. Jakkákoliv výtka je v českých poměrech brána nikoliv jako konstruktivní námitka proti chybě, ale jako osobní útok, což vede k jedinému. Nekritizuje se a když už, tak za zavřenými dveřmi kanceláří kolegů potrefeného. Můj následující komentář je tnutím do vlastních řad, které rozhodně není zamýšleno jako útok, ale spíše poukázání na jev, se kterým se jako novinářka setkávám, bohužel, čím dál častěji a nejen v rámci českých médií. Události kolem výbuchu u hotelu Marriott v pákistánském Islamábádu jsem navíc vnímala nikoliv jako novinář, ale jako divák a čtenář, jen o něco víc informovaný, než je běžný průměr.

Nad zaručenými informacemi bulvárního tisku o tom, co dělal nebo nedělal zesnulý velvyslanec Ivo Žďárek před smrtí, lze jen zakroutit hlavou a doufat, že zpravodajství tohoto typu nebere nikdo vážně. Nestačila jsem se ale divit informacím zpravodaje České televize o perfektně zajištěné ochraně budovy Marriottu, o které každý v Islamabádu ví, že rozhodně ke zcela bezpečným nepatřila. Byla příliš blízko hlavní silnice, od které její hlavní vchod dělilo pouhých několik metrů. Navíc, postranní vchod přes ulici sousedil s volně přístupným parkovištěm. Ochranka byla, navzdory několika pokusům o útok na hotel v minulosti, špatně vycvičená, což se prokázalo i v kritické chvíli.

Chodby Marriottu rozhodně nepatrolovali policisté s puškami, jak ČT tvrdila. Minimálně ne v posledním roce. Navzdory těmto faktům, o kterých cizinecká komunita sídlící v Islamábádu věděla, patřil Marriott k vyhledávaným místům kvůli blízkosti k diplomatické enklávě, velkému výběru restaurací a dobré kuchyni.

Stoprocentně pravdivé a objektivní zprávy neexistují, i přesto by se, ale novinář vyslaný na místo kvůli „hledání pravdy“ měl o to alespoň snažit. Zdá se ale, že v poslední době, jde už o úplně jiné věci. Prosadit vlastní zážitek, vlastní názor a především vlastní osobu. Jak jinak si vykládat fakt, že redaktor přijede do země, která čelí řadě závažných problémů, natočí o ní jedinou reportáž z ohořelého hotelu, což o místní situaci moc nevypoví. Co se naopak divák dozví opakovaně, je informace, kde měl redaktor spát a jeho pocity z pocitů lidí, které potkal. O politice to vypovídá nulově, přispívá to nicméně k budování image a to je to, oč tu běží především.

Zpravodajství se čím dál víc blíží zábavě a tradiční novinářské hodnoty jako objektivita, ověřování informací minimálně ze dvou zdrojů a pozice pouhého „kanálu“, kterým zpráva putuje k veřejnosti ustupují do pozadí senzacechtivosti a prosazování vlastní osoby novináře i za cenu toho, že možná neříká úplnou pravdu. Ono ho k tomu vlastně nic a nikdo nenutí. Zvlášť v případě oblastí, o kterých má veřejnost kusé zprávy, je možné říkat prakticky cokoliv, aniž by někdo mohl a hlavně chtěl ověřit, zda to či ono je pravda. Veřejnost to může zařídit těžko neb není člověka, který by se na vlastní náklady vypravil ověřovat fakta do daleké země a v případě médií samotných je zájem ještě menší. Sebepropagační touha ukázat „máme tam svého člověka“ a ten zažívá tak moc ošklivé věci je mnohem silnější, než tlak na pravdivé a možná trochu nudnější informace.

Nedávno mi jeden pákistánský produkční vyprávěl o francouzské televizní reportérce, která přijela do Islamábádu a chtěla udělat reportáž o Tálibánu. Neváhala zaplatit několika mladíkům, kteří jí v příběhu jako zakuklení bojovníci zafigurovali. O podvodu se nikdy nikdo nedozvěděl a novinářka si „skvěle odvedenou prací“ zajistila kariérní postup. Spokojená mohla být i její stanice, měla „sólo kapra“ a to zas muselo štvát konkurenci. Takto drastické případy jsou samozřejmě stále ještě výjimečné, faktem ale zůstává, že vzájemná konkurence nutí média do skandálnějších příběhů a budování vlastních hvězd, které jim pak mají zvyšovat sledovanost či čtennost. Propast mezi „show businessem“ a „news businessem“ se začíná povážlivě zužovat.
Obyčejní lidé a jejich starosti jsou pro většinu médií už příliš „obyčejné“. Nemůžu zapomenout na únorovou návštevu redaktora nejmenovaného českého časopisu v Islámábádu: „Tak bych potřeboval kontakt na nějaký medresy, radikální mulláhy a pak mě taky zajímají feťáci v Pešávaru,“ vychrlil hned, jak jsme si sedli ke stolu.

Ptám se ale, jak by nám Čechům bylo milé, kdyby jediné, co o nás v zahraničí napíšou byly zprávy z Chánova, Hlavního nádraží a chudého Bruntálska. Nechci se zastávat Pákistánu a místních lidí jako obětí. Je jich hodně, kteří s islamisty nesouhlasí, ale je i dost takových, kteří je podporují. Myslím, že za většinu současných problémů s radikály si může Pákistán sám svou dvojí politikou. Přesto, je ale třeba každou zemi posuzovat podle dobrých i špatných věcí a média by k tomu měla dát prostor.

I za cenu toho, že by pak jako hrdinové možná vypadali běžní Pákistánci, kteří musí v současné špatné bezpečnostní situací žít a nikoliv chrabří cizinci, kteří tudy prolítnou na týden a doma za to sbírají vavříny.

(Zkrácená verze článku vyšla v HN)