“Já fandím Obamovi,” odpovídá stručně na otázku, kdo se asi stane novým americkým prezidentem, můj řidič. Proč by ale měl být demokratický kandidát pro Pákistán lepší než republikán, vlastně neví. Nebo ví. “Je z jiné strany než George Bush,” spolkne příjmení nenáviděné hlavy Spojených států.

Farheen, 23letá univerzitní studentka, má zdůvodnění svého výběru propracovanější. “McCain je příliš starý na tak zodpovědnou funkci, má i zkostnatělejší názory. Pákistán, ale chtějí bombardovat McCain i Obama, takže mám-li být upřímná, nelíbí se mi ani jeden. Ani jeden pro nás nevěstí nic dobrého,” vysvětluje za souhlasného pobrukování spolužaček. Neobměkčí je ani argument, že Barack Obama svou rétoriku vůči Pákistánu v poslední době zmírnil a dokonce by jako prezident údajně rád pomohl vyřešit konflikt v Kašmíru. “Je to jen boj o hlasy pákistánské menšiny. Řekl to předevčírem, až bude po volbách, může být všechno jinak,” hodnotí Obamův “vstřícný” krok vůči Pákistánu Ferheen.

Nedůvěra v lepší zítřky, nedůvěra vůči Spojeným státům i vůči vlastní vládě je rozšířeným jevem mezi většinou pákistánské populace. Tuto “blbou náladu” ještě přiživují spekulace všeho druhu. Mezi oblíbené patří například verze, že Tálibán je financován CIA, která potřebuje v Afghánistánu a Pákistánu udržet napětí, aby Spojené státy měly důvod pro případný vpád na jejich území. Nad ním si potřebují udržet kontrolu, aby oblast nespadla pod nežádoucí vliv Číny. “Já tomu věřím,” pronese Šáhid, vysokoškolsky vzdělaný inženýr telekomunikační společnosti. “Je to válka tajných služeb a ta se děje na našem území,” vysvětluje zaujatě své pojetí situace. “Nikdo vlastně pořádně neví, co se děje a komu věřit. O vliv tu bojují zpravodajské služby Ameriky, Ruska, Číny, Indie, Pákistánu a Izraele. Kdo se v tom má vyznat?” pokývá významně hlavou.

Tvářím se neurčitě a tak pokračuje. “Je náhoda, že vždycky, když v Americe vládnou republikáni máme v čele diktátora? Za Billa Clintona jsme měli poslední demokratickou vládu, pak přišel Bush a Mušaraf. Poté, co demokraté získali v roce 2006 většinu v senátu se poměry začaly zase měnit a vedlo to až k současné demokratické vládě. Pokud v prezidentských volbách zvítězí demokraté, pak se udrží. Pokud ne, čeká nás zase vláda pevné ruky. Diktátoři se lépe kontrolují.”

Marně hledám optimistu. Nácházím je jen mezi autory novinových článků. Komentáře s nadpisy: “Obama, prosím”, “Obama jako řešení”, “Test amerického aparteidu” vycházejí v pákistánských anglicky psaných novinách od začátku týdne. Společnou mají, kromě nadějí na rovnější podmínky pro rasové i náboženské menšiny ve Spojených státech i mimo ně, ale jednu věc. Vesměs je píší Pákistánci žijící ve Velké Británii nebo ve Spojených státech. Místní autoři se mnohem víc věnují výzvám, které bude muset nový americký prezident v souvislosti s Pákistánem řešit. Rozebírají hlavně problém opakovaných náletů amerických bezpilotních letadel na pákistánské území, které veřejné mínění dostává do varu. (Trochu uměle, protože neoficiálně s největší pravděpodobností existuje o náletech tichá dohoda mezi americkou a pákistánskou vládou.)

Získat “srdce a mysl” běžných Pákistánců – to je nově proklamovaná americká strategie v oblasti. Že se bude snáz uplatňovat novému americkému prezidentovi, než tomu stávajícímu, je bez debaty. Nový člověk přináší nové naděje. I ty sebou, ale nesou nebezpečí. Deziluze z jejich případného zklamání, může situaci naopak posunout k horšímu a to by při stávajícím anti-americkém (potenciálně pak i proti-západním) naladění v zemi, mohlo mít velmi nešťastné důsledky.