Nedávno (9. 2.) mě paní Barbora Tachecí pozvala do svého pořadu na stanici Český rozhlas Plus. Šlo hlavně o Ukrajinu. Nevím, jak to mají druzí, ale já po takových rozhovorech často mám dost nepříjemný pocit, že jsem neřekl, co jsem říct chtěl, a naopak v reakci na tu či onu otázku řekl, co jsem říkat nechtěl. A že to, co jsem říct chtěl a jakžtakž řekl, jsem v tu chvíli přímého přenosu dokázal zformulovat jenom částečně nebo neobratně.
Situace nyní nejenom zůstává aktuální a napjatá, nýbrž výrazně se vyostřila po ruském uznání samostatnosti dvou "lidových republik" na území Ukrajiny, kterému předcházel hodinový televizní projev ruského prezidenta, jehož celkový smysl spočíval v odmítnutí nároku Ukrajiny na samostatnou existenci a jinou politickou a "duchovní" orientaci, než jakou prosazuje ruské politické vedení. //Dodatek 25.02.2022: Ve čtvrtek 24. února pak Putin zahájil válku proti Ukrajině - vydal pokyn k ničení a dobývání ukrajinské infrastruktury bez ohledu na životy Ukrajinců.
Protože jsem se na rozhovor s Barborou Tachecí připravoval a nacházím se právě na pohostinském pobytu ve vídeňském institutu IWM, kde se Ukrajinou a mezinárodními vztahy zabývají na slovo vzatí odborníci (například Serhii Plokhii z Harvardu, vynikající analytik Ivan Krastev nebo známý historik Timothy Snyder), jejichž názorům tu naslouchám, rád bych zformuloval ještě pár postřehů, z nichž některé jsou možná samozřejmé a přinejmenším částečně opakují, co řekli jiní, ale snad je k prospěchu věci snažit se nastalou situaci pochopit z různých hledisek, v různých formulacích.
Rád bych k tomu dodal, že sice jsem schopen číst ukrajinsky a dlouhodobě se zajímám o ruskou kulturu, ale nemám ukončené vzdělání v oborech historie, politologie ani mezinárodního práva a ani v těchto oblastech profesně nepůsobím.