Korona-free: Politika překladu
Rouška - Babiš - korona - karanténa - Prymula… Rytmus těchto pojmů a jmen formátuje už řadu měsíců naše vědomí a naši každodennost.
Pro nadcházející víkend, další ve výjimečném stavu, nabízím zájemcům příběh dávných dob, o tom, jak se za dramatických okolností v Čechách překládaly knihy, zaměstnávající CIA i KGB.
Text je úryvkem z delší stati, která vyjde v časopise Slovo a smysl, č. 34.
Jde o zamyšlení nad dopisy, které si psali dva vynikající překladatelé v kulturněpoliticky (i jinak) napínavé době:
Přidal, Antonín – Zábrana, Jan: Když klec je pořád na spadnutí: Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984, ed. Jiří Opelík. Torst, Praha 2018.
JIŘÍMU OPELÍKOVI TÍM ZÁROVEŇ VŘELE A UCTIVĚ BLAHOPŘEJU K DEVADESÁTÝM NAROZENINÁM
Jedním z nejproslulejších příkladů překladu, který mohl vyjít až s více než dvacetiletým zpožděním, je Zábranův Doktor Živago Borise Pasternaka. Poprvé román vyšel roku 1957 v italském překladu (Pasternak 1957), následovala Nobelova cena a řada překladů do světových jazyků (1958), ruský originál vydal italský nakladatel Feltrinelli příštího roku (Pasternak 1959).
První, kdo úryvek z Živaga uvedl v češtině, byl podle Roberta Krumphanzla Emanuel Frynta (Krumphanzl 2018). Toto uvedení je relevantní i z hlediska politiky překladu: aby totiž tabuizovaný román nevyvolal při veřejném uvedení nežádoucí účinky, nebyl jeho název vůbec zmíněn. Tento „tah“ patří do kategorie elips, které měly nejrůznější podoby – u překladu mohlo zůstat neuvedeno jméno překladatele stejně jako autor textu nebo – jako v tomto případě – název díla: „Prvním doloženým veřejným uvedením úryvku z tohoto románu v šedesátých letech je úvodní slovo Emanuela Frynty k pořadu v pražském Divadle hudby, s premiérou 3. listopadu 1963, které je věnováno Pasternakově lyrice, ale končí citátem z Doktora Živaga ve Fryntově překladu, aniž je původ citátu zmíněn (tiskem vyšlo poprvé v Sovětské literatuře č. 2/1990 a znovu ve Fryntově knižním souboru 2013)“ (Krumphanzl 2018).
Ve výše uvedeném výčtu z politických důvodů zmařených publikací (Přidal – Zábrana 2018, s. 61–67) Zábrana popisuje krach českého vydání v roce 1969: „překlad ‚Doktora‘ – 600 stránek prózy, 1100 veršů – za to se mi obávají dát dodnes i 1. třetinu (aby prý ty peníze od nich jednou někdo nechtěl zpátky, poněvadž prý o vydání vůbec neměli uvažovat)“ (tamtéž, s. 66). Román, který se stal celosvětovým skandálem, Zábrana přeložil již v šedesátých letech a na jaře 1968 podepsal smlouvu na vydání s nakladatelstvím Československý spisovatel, zastoupeným Janem Pilařem, jenž na konci padesátých let Pasternakův román odsoudil v Literárních novinách, jak uvádí ve výše zmíněném textu Krumphanzl (2018).
K politice překladu v tomto případě patřila i politika copyrightu – totiž komplikované vyjednávání podmínek, za nichž by tento bestseller mohl česky vyjít. V mezinárodně vysoce politizované situaci kolem Pasternakova románu bylo státní nakladatelství na tuto úlohu málo výkonné a nemělo potřebný zájem, ten ovšem s dostatečnou vehemencí projevila Zábranova žena Marie, která s majitelem práv Feltrinellim nakonec povolení sjednala, jak víme z diplomové práce Lukáše Klimeše (2016, s. 28), jenž také vysvětluje, proč cesta ke copyrightu byla mimořádně složitá: „Feltrinelli se bránil distribuci Doktora Živaga do socialistických zemí a satelitů Sovětského svazu“ (tamtéž, s. 27). Z hlediska politiky překladu situace kuriózní: zatímco obvykle východoevropští cenzoři bránili překladům západní literatury do svých jazyků, v tomto případě západní nakladatel stojí v cestě šíření románu původem ze Sovětského svazu, který tam byl vnímán jako antisovětský, ve východní Evropě, sovětské sféře vlivu.
Politika překladu a získávání originálu byla v případě Doktora Živaga výjimečným příběhem. U Živaga se překladatel a jeho okolí stávají činnými účastníky dějů studené války, která je od tohoto románu neodmyslitelná. Úlohu CIA a KGB v celém příběhu a vůbec celé dějiny vydání románu a pokusy o zabránění publikaci zmapoval ve své monografii filolog a novinář Ivan Tolstoj (2009). Politická dimenze Zábranova překladu začíná už konspirativně mediální osobitostí překladatelovy „četby“ originálu (zde i dále cituji z diplomové práce Lukáše Klimeše). Ten totiž překladatel původně nemohl číst, nýbrž jen slyšet – „Podle svědectví jeho manželky Marie Zábranové se Zábrana s kompletním zněním románu seznámil prostřednictvím celuloidové pásky, na níž byl Živago namluven. Pokud jde o samotnou pásku, nelze o jejím původu či stáří říci s jistotou cokoli konkrétního, vyjma skutečnosti, že ji Zábrana měl k dispozici ještě před svatbou (1963), jak upřesnila M. Zábranová“ (Klimeš 2016, s. 27). Dobrodružstvím s prvky politicky motivovaného pašeráctví se později stalo získání knižního vydání, které z Itálie přivezla za pohnutých okolností překladatelova žena: „Aby paní Zábranová zakoupený román úspěšně převezla přes hranice, musela na celnici, jak jí doporučil italianista Radovan Krátký, odlákat pozornost tamní kontroly. Tuto službu splnil velký červený kočárek pro její dceru, který zaujal celníky natolik, že na kontrolu jejího kufru nedošlo. Touto svízelnou cestou se dostal Živago k Zábranovi“ (tamtéž).
Úryvky ze Zábranova překladu Doktora Živaga vycházely v letech 1968–1969 v časopisech My a Světová literatura (zde s ilustracemi Mikuláše Medka), kompletní knižní vydání bylo ale možné až roku 1990 (Pasternak 1990).
Každá překladatelská aktivita je politická. „Politika překladu“ se týká biblických textů stejně jako postkoloniálních studií, středověku stejně jako novověku, náboženství, filosofie, textů pragmatických i uměleckých.
Ale každý jednotlivý případ politické relevance překladatelského počínání v kterémkoli bodě jeho průběhu vyžaduje zvláštní pozornost, zohledňující aktéry a okolnosti, motivy a podmínky konkrétního rozhodnutí v jedinečné situaci. Zmínky a pasáže o překládání v korespondenci Jana Zábrany s Antonínem Přidalem podávají jedinečné svědectví nejen o politicky významných jednotlivostech překladatelské práce, ale i o jejich souvislostech a dobových poměrech.
Citované publikace:
Klimeš, Lukáš: Zábranův Doktor Živago. Okolnosti vzniku a analýza vybraných překladatelských řešení. Diplomová práce. Ústav translatologie FF UK, Praha 2016.
Krumphanzl, Robert: Doktor Živago v Československu 1956–1971. Arsenál 13. 8. 2018.
Pasternak, Boris: Doktor Živago. Italský překlad. Feltrinelli, Milano 1957. Ruský originál Feltrinelli, Milano 1959.
Pasternak, Boris: Doktor Živago, přel. Jan Zábrana. Lidové nakladatelství, Praha 1990.
Tolstoj, Ivan: Otmytyj roman Pasternaka. „Doktor Živago“ meždu KGB i CRU. Vremja, Moskva 2009.
Pro nadcházející víkend, další ve výjimečném stavu, nabízím zájemcům příběh dávných dob, o tom, jak se za dramatických okolností v Čechách překládaly knihy, zaměstnávající CIA i KGB.
Text je úryvkem z delší stati, která vyjde v časopise Slovo a smysl, č. 34.
Jde o zamyšlení nad dopisy, které si psali dva vynikající překladatelé v kulturněpoliticky (i jinak) napínavé době:
Přidal, Antonín – Zábrana, Jan: Když klec je pořád na spadnutí: Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984, ed. Jiří Opelík. Torst, Praha 2018.
JIŘÍMU OPELÍKOVI TÍM ZÁROVEŇ VŘELE A UCTIVĚ BLAHOPŘEJU K DEVADESÁTÝM NAROZENINÁM
Jedním z nejproslulejších příkladů překladu, který mohl vyjít až s více než dvacetiletým zpožděním, je Zábranův Doktor Živago Borise Pasternaka. Poprvé román vyšel roku 1957 v italském překladu (Pasternak 1957), následovala Nobelova cena a řada překladů do světových jazyků (1958), ruský originál vydal italský nakladatel Feltrinelli příštího roku (Pasternak 1959).
První, kdo úryvek z Živaga uvedl v češtině, byl podle Roberta Krumphanzla Emanuel Frynta (Krumphanzl 2018). Toto uvedení je relevantní i z hlediska politiky překladu: aby totiž tabuizovaný román nevyvolal při veřejném uvedení nežádoucí účinky, nebyl jeho název vůbec zmíněn. Tento „tah“ patří do kategorie elips, které měly nejrůznější podoby – u překladu mohlo zůstat neuvedeno jméno překladatele stejně jako autor textu nebo – jako v tomto případě – název díla: „Prvním doloženým veřejným uvedením úryvku z tohoto románu v šedesátých letech je úvodní slovo Emanuela Frynty k pořadu v pražském Divadle hudby, s premiérou 3. listopadu 1963, které je věnováno Pasternakově lyrice, ale končí citátem z Doktora Živaga ve Fryntově překladu, aniž je původ citátu zmíněn (tiskem vyšlo poprvé v Sovětské literatuře č. 2/1990 a znovu ve Fryntově knižním souboru 2013)“ (Krumphanzl 2018).
Ve výše uvedeném výčtu z politických důvodů zmařených publikací (Přidal – Zábrana 2018, s. 61–67) Zábrana popisuje krach českého vydání v roce 1969: „překlad ‚Doktora‘ – 600 stránek prózy, 1100 veršů – za to se mi obávají dát dodnes i 1. třetinu (aby prý ty peníze od nich jednou někdo nechtěl zpátky, poněvadž prý o vydání vůbec neměli uvažovat)“ (tamtéž, s. 66). Román, který se stal celosvětovým skandálem, Zábrana přeložil již v šedesátých letech a na jaře 1968 podepsal smlouvu na vydání s nakladatelstvím Československý spisovatel, zastoupeným Janem Pilařem, jenž na konci padesátých let Pasternakův román odsoudil v Literárních novinách, jak uvádí ve výše zmíněném textu Krumphanzl (2018).
K politice překladu v tomto případě patřila i politika copyrightu – totiž komplikované vyjednávání podmínek, za nichž by tento bestseller mohl česky vyjít. V mezinárodně vysoce politizované situaci kolem Pasternakova románu bylo státní nakladatelství na tuto úlohu málo výkonné a nemělo potřebný zájem, ten ovšem s dostatečnou vehemencí projevila Zábranova žena Marie, která s majitelem práv Feltrinellim nakonec povolení sjednala, jak víme z diplomové práce Lukáše Klimeše (2016, s. 28), jenž také vysvětluje, proč cesta ke copyrightu byla mimořádně složitá: „Feltrinelli se bránil distribuci Doktora Živaga do socialistických zemí a satelitů Sovětského svazu“ (tamtéž, s. 27). Z hlediska politiky překladu situace kuriózní: zatímco obvykle východoevropští cenzoři bránili překladům západní literatury do svých jazyků, v tomto případě západní nakladatel stojí v cestě šíření románu původem ze Sovětského svazu, který tam byl vnímán jako antisovětský, ve východní Evropě, sovětské sféře vlivu.
Politika překladu a získávání originálu byla v případě Doktora Živaga výjimečným příběhem. U Živaga se překladatel a jeho okolí stávají činnými účastníky dějů studené války, která je od tohoto románu neodmyslitelná. Úlohu CIA a KGB v celém příběhu a vůbec celé dějiny vydání románu a pokusy o zabránění publikaci zmapoval ve své monografii filolog a novinář Ivan Tolstoj (2009). Politická dimenze Zábranova překladu začíná už konspirativně mediální osobitostí překladatelovy „četby“ originálu (zde i dále cituji z diplomové práce Lukáše Klimeše). Ten totiž překladatel původně nemohl číst, nýbrž jen slyšet – „Podle svědectví jeho manželky Marie Zábranové se Zábrana s kompletním zněním románu seznámil prostřednictvím celuloidové pásky, na níž byl Živago namluven. Pokud jde o samotnou pásku, nelze o jejím původu či stáří říci s jistotou cokoli konkrétního, vyjma skutečnosti, že ji Zábrana měl k dispozici ještě před svatbou (1963), jak upřesnila M. Zábranová“ (Klimeš 2016, s. 27). Dobrodružstvím s prvky politicky motivovaného pašeráctví se později stalo získání knižního vydání, které z Itálie přivezla za pohnutých okolností překladatelova žena: „Aby paní Zábranová zakoupený román úspěšně převezla přes hranice, musela na celnici, jak jí doporučil italianista Radovan Krátký, odlákat pozornost tamní kontroly. Tuto službu splnil velký červený kočárek pro její dceru, který zaujal celníky natolik, že na kontrolu jejího kufru nedošlo. Touto svízelnou cestou se dostal Živago k Zábranovi“ (tamtéž).
Úryvky ze Zábranova překladu Doktora Živaga vycházely v letech 1968–1969 v časopisech My a Světová literatura (zde s ilustracemi Mikuláše Medka), kompletní knižní vydání bylo ale možné až roku 1990 (Pasternak 1990).
Každá překladatelská aktivita je politická. „Politika překladu“ se týká biblických textů stejně jako postkoloniálních studií, středověku stejně jako novověku, náboženství, filosofie, textů pragmatických i uměleckých.
Ale každý jednotlivý případ politické relevance překladatelského počínání v kterémkoli bodě jeho průběhu vyžaduje zvláštní pozornost, zohledňující aktéry a okolnosti, motivy a podmínky konkrétního rozhodnutí v jedinečné situaci. Zmínky a pasáže o překládání v korespondenci Jana Zábrany s Antonínem Přidalem podávají jedinečné svědectví nejen o politicky významných jednotlivostech překladatelské práce, ale i o jejich souvislostech a dobových poměrech.
Citované publikace:
Klimeš, Lukáš: Zábranův Doktor Živago. Okolnosti vzniku a analýza vybraných překladatelských řešení. Diplomová práce. Ústav translatologie FF UK, Praha 2016.
Krumphanzl, Robert: Doktor Živago v Československu 1956–1971. Arsenál 13. 8. 2018
Pasternak, Boris: Doktor Živago. Italský překlad. Feltrinelli, Milano 1957. Ruský originál Feltrinelli, Milano 1959.
Pasternak, Boris: Doktor Živago, přel. Jan Zábrana. Lidové nakladatelství, Praha 1990.
Tolstoj, Ivan: Otmytyj roman Pasternaka. „Doktor Živago“ meždu KGB i CRU. Vremja, Moskva 2009.