Uvědomuji si zpětně, že moje publicistické příspěvky posledních měsíců se skoro všechny týkají války: buď té, které rozpoutalo Rusko proti Ukrajině, a nebo studené války, která výrazně poznamenala život a práci Jindřicha Chalupeckého, přinejmenším v poválečném období. V Galerii hlavního města Prahy nedávno skončila výstava věnovaná jeho dílu, na které jsem se podílel přípravou části věnované Chalupeckého kontaktům s umělci v Rusku.

Některých těchto příspěvků či rozhovorů si všiml můj strýc Jan, který pár mých výroků podrobil polemice. Snažil jsem se mu na kritiku odpovědět a on v některých případech svoje stanovisko ještě blíže vysvětlil nebo vyhrotil. Vznikl dialog, který jsem se rozhodl (s jeho souhlasem) zveřejnit. Nabyl jsem totiž dojmu, že strýcovy výhrady i moje vysvětlení mohou mít buď obecnější platnost, anebo aspoň sloužit přemýšlení o veskrze naléhavých tématech.
Dole uvádím zdroje, na něž strýc Jan reagoval (nebo mohl reagovat).


Válka změnila - i - náš pohled na minulost (Ruska) — to, myslím, zaznělo v rozhovoru pro DVTV

Jan:
Z mého pohledu trochu unáhlené… (…) Minulost je nevyzpytatelná, budoucnost neznámá a přítomnost nepřehledná…Když se ve 20. století ptali jednoho, tuším že čínského, filosofa, co říká na Francouzkou revoluci, odbyl je s tím, že na to je ještě trochu brzy. Kennedy byl Berlíňan, Vystrčil je Tchajvanec, já jsem Číňan.

Já:
Pro mě je změna pohledu na dějiny Ruska ve světle aktuální války objektivní fakt. Typ nynějšího režimu v Rusku zůstává stejný od počátku 21. století, ale jeho projevy jsou nyní neskonale agresivnější, brutálnější a nebezpečnější - Rusko je světová bezpečnostní hrozba — a to jeho lídrům šlo: aby je konečně všichni začali brát smrtelně vážně. Pro mě je tato válka v jistém smyslu Putinovou odpovědí na Obamovu repliku z roku 2014, že Rusko je regionální velmoc a anexe Krymu představuje méně významnou hrozbu než potenciální teroristi na Manhattanu. Válkou se proměnil také status ukrajinské literatury a kultury, status autorů s různými typy ukrajinsko-ruské nebo rusko-ukrajinské identity, význam těchto donedávna zanedbatelných detailů ve světle války určité historické jevy ukazuje výrazněji. Ale proměnily se i politické aspekty různých uměleckých děl. Něco nabylo nových významů, něco pozbylo dosavadních významů, nebo se ty významy transformovaly. Mluvím v tom za sebe a vím, že to mnozí kolegové vnímají podobně, ale není to jistě jediná možnost. I politický systém posledních dvaceti let se proměnil tím, čím ke dnešnímu dni vyvrcholil (válkou proti Ukrajině). Samozřejmě, že dějiny se píší a nabývají smyslu retrospektivně a samozřejmě, že náš dnešní pohled, postoj a hodnocení se budou v průběhu času transformovat - to je elementární smysl historiografie. Ale unáhlenost v tom necítím. Reaguju nějak na to, co se děje, a pokud se mě na to někdo ptá, podávám o tom zprávu.

Jan:
Náš pohled na dějiny, a ostatně na cokoli jiného, vypovídá pouze a jedině o nás. Nikoli o dějinách. Sám jsi to vystihl slovy, že se pohled na řadu věcí mění, ale tato „řada věcí“ zůstává stejná.


Znásilněné Rusko
Rusko se rádo nechává znásilňovat silnými vůdci. Myslím, že je to jedna z věcí, která ho chrání před pádem do naprostého chaosu. Kromě toho, Putin nespadl z Marsu, byl vygenerován celou společností. Tady se dotýkáme citlivého problému ohledně kolektivní viny. Nemám rád slovo vina, protože evokuje trest. Ale kolektivní odpovědnost, která je vyskládána z odpovědností mnoha jednotlivců, to prostě existuje. Na tomto místě se vzdám ambice určovat, co by odpovědný člověk měl prakticky činit, ale ať koná jakkoli či nekoná vůbec, odpovědnosti se nezbaví. Další záludností je dosah našeho konání. Tady se spoléhám na efekt motýlího křídla.

Tvrzení „Rusko se rádo nechává znásilňovat“ je hodně metaforické — co si představuješ pod pojmem Rusko? Jeho zhruba 145 911 570 obyvatel?

Jan: Přesně to, co Ty jsi si představoval, když jsi v rozhovoru řekl : Rusko je znásilněné.

Já:
Pokud mluvíme o obyvatelích Ruska (znám jich samozřejmě jenom menší část…), tak na Putina a jeho režim mají nejrůznější názory. Pokud mluvím o násilí a znásilňování (ve smyslu politickém a společenském), nemyslím na nějaké kolektivní Rusko nebo všechny Rusy. Mám na mysli zacházení s tou množinou občanů RF, která je ochotná a schopná se podílet na aktivitách občanské společnosti (v různých sférách života), takových, jež jsou k současnému režimu kritické nebo jeho hodnoty nepřímo zpochybňují (třeba hodnoty tolerance vůči jiným konfesím, homosexualitě, především ale v oblasti konkurence politických hodnot a programů). Tito lidé nejsou nikde jinde na evropském kontinentu tak systematicky a perfidně pronásledováni a jejich činnost různými, často nezákonnými (dokonce i ve smyslu ruských zákonů) prostředky tak důsledně znemožňována, potírána a zakazována. Děje se to postupně od prvních měsíců roku 2000, v posledních letech se tato strategie stávala čím dál agresívnější a vyvrcholila po 24. únoru t.r. metodami vojenské diktatury. Je to bezprecedentní (v současné Evropě) násilí a bezpráví.

Kauza Karlovy Vary
Zde strýc reaguje na můj rozhovor pro DVTV, v kterém se převážně řešilo, zda je správné, že Karlovarský filmový festival letos navzdory protestům ukrajinských filmařů a ukrajinského velvyslance zařadit do programu snímek Kapitán Volkonogov uprchl (2021, režie: Alexej Čupov, Nataša Merkulovová), který je podle těch, kdo jej viděli, nejen dobrý film, ale navíc líčí příběh z období stalinismu způsobem, který umožňuje chápat jej i jako kritiku dnešních poměrů. Nicméně jde o film, který, byť je koprodukční, vznikl za podpory ruských státních prostředků a jeho protagonista Jurij Borisov hrál i v (jiných) filmech, které současný režim využívá ke své propagandě.


V rozhovoru jsem sice vyslovil porozumění pro důvody, které vedly vedení festivalu k promítnutí filmu, zároveň jsem ale řekl, že sám bych se asi rozhodl jinak a dal přednost „ukrajinskému“ názoru, S tím můj strýc nesouhlasí:

Jan:
Prošel jsem si recenze na onen film. Pokud jim lze věřit, jde tu o pokus vyvinit se z „hříchů mládí“. Lhostejno, za jakých okolností a z jakých důvodů se hříchy páchaly. Antická tragédie, marný boj s osudem. V kulisách sovětského Ruska. Takže kvůli kulisám a současné situaci na bojišti je třeba publikaci díla minimálně odsunout?
Strašný, zbabělý a pokrytecký názor. Se vší úctou, mohu-li mluvit upřímně, jak se říká v amerických filmech.
Pozdržet? Na jak dlouho? Až mrtví nebudou tak moc mrtví? Co Vojna a mír, mimo jiné také oslava ruského válečnictví. Spálíme?
Omlouvám se za příkrá slova, připiš je stařeckému zteření mozku. Stáří Ti toho mnoho vezme, ale ke svobodě máš blíž, než kdykoli předtím. Takže to, prosím, vezmi jako vedlejší produkt mé svobody. Ten film se velmi správně promítl, a dopis pana ukrajinského velvyslance byla velká drzost.

Já:
S tvým názorem na promítání Kapitána Volkonogova nesouhlasím a pálit Vojnu a mír Lva Nikolajeviče Tolstého, jak asi tušíš, nenavrhuju.
Pokus vojenskou cestou dobýt cizí území a zničit ukrajinskou orientaci na evropské politické hodnoty (ať už to znamená cokoliv) je zločin, organizovaný ruským státem. Za těchto okolností je běžnou samozřejmostí, že státy, které jsou proti této verzi účelového ničení a zabíjení, s institucemi ruského státu přeruší kontakty. Přinejmenším na dobu, než nastane buď změna režimu, nebo aspoň konec války, nebo obojí. Děje se to nejen v politice, po linii mezinárodních organizací, ve vojenství, částečně v diplomacii, ale i v oblastech, které s vedením války bezprostředně nesouvisejí: ve sportu, vědě, kultuře, byznysu.
Jednotlivá díla a jejich autorky a autoři, aktérky a aktéři jsou v tom často nevinně. Jen v některých případech explicitně schvalují nebo dokonce aktivně podporují vraždění a devastaci sousední země za účelem zlepšení geopolitické situace Ruska. Ostatní mlčí nebo dokonce podle svých nevalných možností protestují, ale jejich činnost, sponzorovaná ruským státem, má teď přesto omezenou distribuci. Tato činnost je totiž mimo jiné výstavní skříní ruského státu (nezávisle na ideovém či uměleckém vyznění jednotlivých děl), který vede nejen proti Ukrajině, ale také nebo především proti „Západu“ válku.
Osobně jsem proti tomu, aby se jakékoliv kulturní statky ničily. Nemyslím si ani, že by se měly zakazovat. Ale dělat na mezinárodním filmovém festivale reklamu ruskému státu a jeho ministerstvům, která štědře podpořila vznik filmu, notabene dobrého filmu, který se v Rusku nepromítá, protože by tam mohl být vnímán i jako kritika současného teroru proti vlastní kriticky naladěné části obyvatelstva, pro to nevidím důvod. Obzvlášť když zároveň z pochopitelných důvodů pozvu na festival ukrajinské filmaře, kteří proti této formě propagace ruské státní kulturní politiky protestují. Pokud ty jejich kritiku odmítáš jako neopodstatněnou nebo přemrštěnou, pak já mám tichou úctu k jejich traumatu a mrtvým kamarádům nebo příbuzným a nemám potřebu v této situaci jít přes mrtvoly. Každý, kdo ten film chce vidět, může si ho pustit. Nikdo neidentifikuje jeho tvůrce s aktéry války. Ale za stávajících okolností rozvinovat tomuto filmu a jeho tvůrcům červený koberec před Thermálem je z výše uvedených důvodů chucpe.

Následně strýc ještě ohledně přerušení kontaktů připomněl Vietnam:
Souhlasím. I když tato samozřejmost nebyla v jiných případech uplatňována, např. vůči USA v době Vietnamské války. Tam nám to nevadilo.
S vnímáním ukrajinské kritiky se strýc neztotožnil:
Toto je argumentační faul. Tady mi podsouváš něco, co jsem nevyslovil. A já neupírám ukrajinským filmařům právo nejít na onen film. Ale za chucpe považuju jejich atak na moji svobodu vidět ho v KV nebo kdekoli jinde. Kdo všechno už mi bude u mě doma něco zakazovat?

Srovnání s Vietnamem považuju za velice problematické - a nikoliv proto, že bych Vietnamskou válku, o které skoro nic nevím, považoval za neproblematickou. Ale budeme-li reakci na válku Ruska proti Ukrajině relativizovat absencí analogické reakce na jiné války, k nimž došlo před půl stoletím nebo ještě dříve, čeho dosáhne? Zjištění, že se v minulosti jednotlivé státy i mezinárodní společenství dopustily spousty chyb? To je všeobecně známo. Nebo nedostatečností tehdejší reakce budeme omlouvat nedostatečnou reakci dnešní? To by bylo perverzní.
Kromě toho jde o papouškování kremelské propagandy, pro kterou jedním z hnacích motorů v této válce přesvědčení, že co si mohou dovolit USA (války v Iráku, Afghánistánu nebo Sýrii), může si klidně dovolit Rusko v Ukrajině (nebo kdekoliv jinde). Chceme žít ve světě této logiky? Já ne.

Ještě abys, Honzo, upíral ukrajinským filmařům právo nejít na jakýkoliv film!
Ale proč tak trváš na možnosti vidět ruský film zrovna za války právě na mezinárodním festivale, kde má jeho promítání reprezentační charakter? Kdekoli jinde ho vidět můžeš beze všeho a ukrajinským filmařům i všem ostatním lidem to bude lhostejné. To ti „doma“ ani nikde jinde nikdo nezakazuje, jde o reakci na válku na úrovni institucí a reprezentací. V současnosti do Evropy nikdo, až na výjimky, nezve žádnou státem organizovanou kulturu, žádný státní byznys ani sport, dokonce i vědecká spolupráce na institucionální úrovni byla přerušena nebo zastavena. Sankce se snaží, dost neefektivně, ale to je jiná otázka, dát najevo nechuť spolupracovat s institucemi státu, který organizuje rozsáhlé vraždění a ničení na území sousedního státu za účelem dosažení různých typů zisku a výhod. Pokud to považuješ za nějaký nesnesitelný útok na svoje práva a svobody, musel by ses přestěhovat du Ruska. Tam by ti toho ale za nynější situace zakázali tolik, že by ses nestačil divit.

Na závěr bych ještě rád citoval proslulého a renomovaného ruského filmového kritika a teoretika Antona Dolina, a to z rozhovoru, který poskytl „dokrevue“ — portálu, který se věnuje dokumentární kinematografii:

Emocionálně jsou dnes lidé v právu, když volají po bojkotu ruské kultury. Židovští obyvatelé Izraele stále, tolik let po druhé světové válce, z podobných důvodů odmítají Wagnerovu hudbu. Můžeme ale říct, že je Wagner zakázán? Spíš lze říct, že pro některé lidi jeho hudba prostě není akceptovatelná. A možná nebude ani za sto let. Není teď dobré načasování, aby Rusové hájili před Ukrajinci svou kulturu. Nyní bychom měli mlčet.“


Bezmoc (reakce na pořad Vizitka, Český rozhlas, stanice Vltava)
Výstavou (Pain of Others, DOX, Praha) proti bezmoci. Tady si musím, ač nerad, rýpnout. Film musí počkat, výstava ne?
No dobrá, nechme reagovat lidi s ruským pasem, kteří odsuzují Putina. A co ti, kteří ho podporují? Dáme jim také slovo? Asi ne, protože víme, na čí straně je pravda. (sic?). To jsme probírali minule.

Ano, Honzo. Výstava a film jsou v tomto případě obrovský rozdíl. Film reprezentuje ruský stát, výstava zprostředkuje veřejnosti artefakty, které se tak či onak týkají války a naší situace v této válce. Situace konzumentů zpráv a obrazů, kteří nejsou sami přímo ve válce, ale přesto se jich ta válka týká. Já to aspoň tak pociťuju a ve chvíli, kdy mi DOX nabízí dát dohromady množinu artefaktů na toto téma, je to pro mě aktuální výzva, rád se o to pokusím. V žádném případě nebudu pro tento projekt vyhledávat umělce, kteří podporují Putina. Jednou určitě dojde i na studium jejich artefaktů, ale v této situaci nemám zájem poskytovat jim v DOXu prostor. Dokonce ani kdybych dělal výstavu o umění a druhé světové válce, nepovažoval bych za svoji povinnost vystavovat na ní i díla nacistů, umělců, kteří za války podporovali Hitlera. I taková výstava má dnes určitě smysl, ten ale není nijak naprogramovaný. Výstava komunistických plakátů nemusí obsahovat i antikomunistické plakáty, výstava výtvarného undergroundu nemusí obsahovat díla malířů, kteří obsluhovali svým uměním ÚV KSČ. Já jako kurátor v žádném případě nemám nikdy v úmyslu dát slovo všem. To bych nebyl kurátor, ale cvok.

Jan:
To je samozřejmě Tvoje svaté právo. Kdybych já byl, nedej Bože, kurátorem, měl bych patrně tendenci být cvokem, protože mi připadá daleko zajímavější výstava jako zprostředkovatelská služba než jako názor. A to je zase moje svaté právo.


Chalupecký


Zde strýc reaguje na moji charakteristiku Chalupeckého vnímání uměleckého undergroundu vně tržních mechanismů a komerčního vlivu:

Také byl nadšen, že tito autoři nejsou v moci ani pod vlivem trhu, neboť Chaloupecký, který rozhodně nebyl přívržencem poválečných socialistických diktatur, za mnohem nebezpečnější považoval západní diktaturu peněz.

Jan:
Tady nevedu spor s Tebou, jenom malá poznámka k Chalupeckého postoji. Jeho jméno mi bylo povědomé, ale za znalce bych se označit při vší neskromnosti nemohl. Tak jsem sáhl po Wikipedii. A moje podezření, které pramenilo z formulace nebezpečí západní diktatury peněz se potvrdilo. Pan Chalupecký byl navzdory svému osudu (nepřijetí vládnoucími levičáky) levičák jako Brno. Dle mého neskromného názoru.

Honzo, to máš určitě pravdu. Chalupecký byl socialistou (což je samozřejmě označení s obrovsky širokou, a v posledku individuální sémantikou) už ve 30. letech a po válce patřil k těm, kdo viděli velké naděje české nebo československé kultury v cestě, která nebude identická s buržoazně tržními mechanismy, které považovali za přežité a pro umění a kulturu škodlivé nebo nebezpečné. Tento postoj nebo tato víra, jistě v mnohém naivní, ale to se nám lehce říká z odstupu třičtvrtě století, ho ale nezavedly do oblasti dogmatického stalinismu (na rozdíl od mnoha jeho nadaných i nenadaných současníků). Byl sice, pokud mu to systém umožňoval, na vysokých postech a určitě si v rámci české kultury a také jejího exportu do zahraničí budoval v jistém smyslu mocenskou pozici, za což ho mnozí ještě po letech kritizovali nebo se mu za to posmívali — třeba kurátorka, která opovrhovala slovem kurátor(ka), hodně osobitá historička umění a vlivná kritička Ludmila Vachtová. Ale jeho myšlení a jeho aktivity sloužily ideálům moderního umění (Marcel Duchamp), intervenci umění do života jednotlivce. Byl to mimo jiné boj proti umění jako okrase, jako sféře vznešené dekorace života a skutečnosti.
Sečteno a podtrženo: levičák to v jistém smyslu slova byl — v českém disentu 50. let ani v období normalizace nebyla jeho politická orientace jevem nijak neobvyklým) ale jeho zásluhy (nemalé) to nijak nezmenšuje.

Jan:
1/ diktatura peněz – pokud existuje, a já říkám, že ne, rozhodně není západní ani východní ani ….
Ta myšlenka je vyslovena na základě uměle vytvořené šablony myšlení, jakési matice myšlenkových vzorců, které jsme převzali z okolního světa, a to dobrovolně, protože myslet a žít dle šablony je pohodlnější, než bez ní. Protože pokud nechci, peníze mi diktovat nebudou, a to ani na západě, ani na jihu.

Sousloví diktatura peněz jsem použil proto, abych ve zkratce přiblížil jeho skepsi vůči systému galerií, muzeí a trhu s uměním — tam přirozeně vznikají ceny, tržní hodnoty, finanční hierarchie a tlaky. To je ve „svobodné“ společnosti nevyhnutelné. Stinná stránka, která se Chalupeckému zdála výrazná, spočívá v tom, že tento systém na umělce vyvolává nátlak, který je z jiného světa, ze světa peněz, majetku a zisku, a umělec je mu vystaven, tento tlak ho ve zkratce řečeno chce přinutit produkovat to, co se dobře prodává. Různí umělci si s tím dokážou nebo nedokážou různým způsobem poradit. Ten systém je srozumitelný, logický, ale v jistém smyslu jde také proti zájmům umění a jeho autentického vývoje, přinejmenším v některých případech. Samozřejmě budeš asi polemicky argumentovat celými dlouhými dějinami umění, kdy většina největších umělců byli vpodstatě nájemní výtvarní řemeslníci při dvorech a mecenáších, otroci zakázek - a přesto to byli Rubens, Tizian, Giotto. Ve 20. století se celý tento systém proměňuje k nepoznání, stejně jako se od evropských avantgard etablují v jistém smyslu nové, subverzivní úlohy umění. Chalupecký viděl ve východoevropských systémech situaci, kterou tyto systémy z jeho pohledu vytvořily spíš nezáměrně, shodou okolností (jež byly samy o sobě pro moderní umění spíš nevýhodné — státní doktríny, svazy a jejich ideologie, cenzura atd.) Ale umělci, které tento systém nechal víceméně na pokoji a umožnil jim pracovat a nějak se uživit, se podle Chalupeckého ocitli v zóně zvláštní svobody, kterou na Západě v takovém rozsahu neviděl a nepoznal. Mimo jiné proto důrazně východoevropským umělcům radil, aby nikam neemigrovali. Nevěřil, že si tím umělecký význam jejich díla polepší.

Ty píšeš „pokud nechci, peníze mi diktovat nebudou“ - to je možné, ale týká se to tvého individuálního vztahu k penězům nebo majetku. Chalupecký myslel v souvislostech, v kterých je otázka nakolik tebe (nebo jiného jedince) peníze ovlivňují nebo neovlivňují, zcela irelevantní (bezvýznamná).

Jan:
„Umění nemůže sloužit politickým úkolům, protože jeho posláním je být pravdivým.“ Citace Chaloupeckého dle Wikipedie.

Nemůže ve smyslu nemůže, nebo ve smyslu nemělo by? Jestliže „nemůže“, já říkám, že může a dělalo to a dělá to dodnes. Primitivní příklad : kostely a katedrály. Sloužily k propagaci ideologie. Politika, náboženství atd, vše je ideologie. Umění tady jasně slouží „nečemu“ a to i za úplatu, a není na tom zhola nic špatného. Výsledky jsou krásné a obohacují i ty, kteří jsou vně těchto ideologií. Takže může a mělo by.

Zde jsme zcela mimo můj článek nebo interview, ale dobře:
Chalupeckému lze ledacos vytknout, ale určitě nebyl hloupý. Měl taky vynikající přehled o dějinách světového a obzvlášť pak moderního umění. Takže musíme vyloučit podezření, že nevěděl o ideologické, a tím i politické dimenzi gotické sochy nebo katedrály a podobně.
Souslovím „sloužit politickým úkolům“ patrně myslel instrumentalizaci uměleckého díla nebo souboru uměleckých vyjadřovacích prostředků za účelem účelové ilustrace ideologických konceptů - toho viděl hodně v nacistické i komunistické kulturní politice. Dalo by se mluvit o službě politickým úkolům v užším smyslu slova. To je typologicky v protikladu s uměleckým dílem, které ve svém autentickém směřování k určitému typu dokonalosti nebo artikulací určitých druhů pochybností vyjadřuje nějakou svoji, vlastní „pravdivost“.


Jan:
Mně na tom vadí to zjednodušení.
Jak vyplývá z obecně uznávaných soudů, kvalita díla není dotčena ani podmíněna osobními vlastnostmi či charakterem umělce.
Ostatně za nějaký čas zmizí zadavatel i autor. Ze světa i z paměti. Zbude dílo.

Já:
Máš pravdu, že taková jednoznačná kauzalita neexistuje. A že okolnosti vzniku díla se postupem času stávají méně zřetelnými a v některých případech ztrácejí na významu (jindy naopak), to je taky pravda. Ale Chalupecký nevychází z okolností, nýbrž právě z toho díla. Z jeho schopnosti oslovit nás a znejistit, konfrontovat - kriticky, polemicky, experimentálně… s naším životem. A v umění sloužícím politickým úkolům — v jeho době, nevím to jistě, ale myslel převážně na 50. léta, na státně předepisovaný a státními arbitry hodnocený socialistický realismus v jeho tuctovém provedení — tam tuto živou žílu nenalézal. A on ji hledal! V Moskvě chodil i na oficiální výstavy a přemítal pak, co znamenají, komu ci tyto artefakty poskytují. ALe při vší snaze ho to moc nenadchlo. Určitě uměním sloužícím politickým úkolům nemyslel katedrály. Ty můžeš jistě na katedrály pohlížet i jako na umění sloužící politickým úkolům své doby, ale to je úplně jiná problematika, která si zaslouží vlastní rozbor.

Jan:
Posláním je být pravdivým. Pravdivým? Tak to už jsem úplně v prdeli. Kdo to zjistí? Na světě je 7 miliard lidí a 7 miliard pravd. Myšlenka, že by mohla nebo měla existovat universální pravda, je děsivá. Podobné je to s objektivním názorem nebo soudem. Nic takového neexistuje. Ani Bůh pravdu neznal, proto stvořil vesmír, aby se jí dozvěděl. A co? Nedozvěděl.

Pravd je ještě mnohem víc než lidí, protože jedno lidské individuum není nositelem jed(i)né pravdy. A jistě v žádné sféře lidské ani božské, pozemské ani nadpozemské nebo podpozemské neexistuje jedna univerzální pravda. Ale existuje intence dobrat se nějaké velmi dílčí a často velmi sporné pravdy, odkrýt v univerzu bytí něco, co dává - alespoň pro někoho - smysl. Chalupecký byl třeba fascinovaný velmi primitivně ztvárněnými květy nebo rybami ruského malíře Vladimíra Jakovleva, který byl skoro slepý a dokázal přesto nebo právě proto svým malířským nasazením, svou odvahou k výrazu vymykajícímu se existujícím směrům, kánonům a módám, zprostředkovat něco, co Chalupecký nazval ve své stejnojmenné stati „Zázrak vidění“. To bylo podle něj pravdivé umění, které stavěl proti tezovitým ilustracím politických doktrín, ať sovětských nebo amerických, socialistických nebo nacistických, které podle něj jsou intencím a povaze umění cizí, jsou vůči němu vnější. Existuje samozřejmě celá gigantická oblast politického umění, pozoruhodná a nebanální, pokud ale vím, nebyl to Chalupeckého šálek čaje (estetiky). Nemyslím ale, že bychom ho měli za to nějak peskovat. Každý kritik má jednak svoje preference a jednak může zahlédnout jen určitý výsek umělecké skutečnosti.
Chalupecký to dělal způsobem, který oslovoval spoustu umělců — v jeho soudech se poznávali, pomáhal jim myslet ve vlastních intencích. A oslovoval i spoustu zájemců o umění jako zprostředkovatel, zasvěcený informátor. Určitě nikoliv objektivní nebo s nějakým patentem na „pravdu“. Ale intence „být pravdivým“ pro něj neznamenala produkci nebo nedej Bože reprodukci nějaké předem dané pravdy, označoval tím určitý typ intence, která pro něj byla důvěryhodná a objevná.


Deziluze po změně režimu (myšlen je vývoj ruské politiky a společnosti za Putina)

Jan:
Evergreen všech změn, které se staly z politickosociálních důvodů, většinou doprovázeno menším či větším násilím. Deziluze překvapí ty, kteří delegují kvalitu svého života a míru dosaženého štěstí na politické vedení státu. Zase nás zklamali. Oni. Jakoby režim, politický systém, předseda vlády nebo prezident mohl skutečně ovlivnit můj život. Pokud nebudu spatřovat podstatu svého života ve vnějších jevech (spotřební koš, omezení již tak omezené svobody slova, pohybu, ale ne myšlení), nemůže. Může to být otrava, to jo. Ale očekávat, že kdokoli z vnějšku, komu to nedovolím, může ovlivnit kvalitu mého života, je bláhové a alibistické.

Pokud tě žádný jev ve vývoji společnosti nebo politického systému nemůže zklamat, nedchnout nebo rozhořčit, jsi vybaven pevným krunýřem nadnesené lhostejnosti - nic tě nemůže vyvést z míry. Pokud některý establishment hodně vraždí, vězní, míra jeho zkorumpovanosti je bezbřehá, bezpráví páchané na vlastních či cizích občanech bezmezné a beztrestné — je to možná trochu otrava, obzvlášť pokud se to dotkne tak či onak i tebe osobně, ale jinak je kvalita tvého života nedotčená a nedotknutelná, netýká se tě to jinak než jako povzneseného a venkoncem nezúčastněného pozorovatele. Já to tak nevnímám a takový postoj ve mně nevyvolává obdiv ani sympatie.
Politické situaci nikde na světě - v zemi, kde jsem se narodil, v zemi kde žiju, v zemi jejíž kulturou se dlouhodobě zabývám ani v jiných zemích, které mě tak či onak zajímají a aspoň něco málo o nic vím, se profesionálně nevěnuju a mám o nich jen přibližnou představu. Ale i ta je mi podnětem pro zájem, jehož východiskem rozhodně není přesvědčení, že kvalita mého života je nezávislá na dění v okolním světě. To je postoj té pověstné mlčící většiny, která nakonec bude souhlasit se vším a s čímkoliv v blahé víře, že osobní kvalita života je zajištěna takříkajíc z vnitřních zdrojů.

Jan:
Toto je další hrubý faul. Můj postoj zaměňuješ za nadnesenou lhostejnost pověstné mlčící většiny. Mohl bych, stejně hloupě a nespravedlivě, povykovat: Kam jste vy akční tento svět dovedli? Po tolika tisíciletích úsilí?

Jistě je třeba za jakýchkoli okolností dbát o vnitřní hodnoty, které nám nikdo nemůže naordinovat ani vzít. Jistě je blbost stát se nešťastným, zahořklým nebo zlým člověkem na základě charakteru nebo jednání nějakého politického establishmentu. Ale upřímně se radovat ze změn k lepšímu nebo je dokonce svou troškou do mlýna zkoušet přivodit a energicky, zřetelně a případně i emocionálně reagovat na rozdíl mezi změnou k lepšímu a změnou k horšímu — tam, kde je možné je od sebe odlišit a nejde jen o plané nadávání a kibicování — to je podle mě důležitý projev občanství za každé doby — a ty jako chartista o tom jistě víš svoje?

Jan:
Já svůj podpis nevnímám jako něco podstatného. Byl to jen podpis pod textem, se kterým nešlo nesouhlasit. Možná, kdybych znal těch cca top padesát osobností, nepodepsal bych. Což by byla blbost, není důležité, kdo podepsal, ale co se podepisovalo. Chodil jsem mezi ně, a byla to sbírka sektářských narcisů, kteří si poklepávali na ramena, jak jsou stateční. Když jsem si uvědomil, že mnozí z nich podepsali žádost o smrt M. Horákové a ostatní o tom taktně nemluvili, přestal jsem být na sebe tak pitomě pyšný.


Zdroje (výběr)


Sein Kampf. Ruský národ a jeho současný boj. In: časopis Host 04/ 22. Téma: válka na Ukrajině. S. 47–48.

Výkladový slovník války. (Esej) In: Reportér, 03/04/22, s. 14–17.

Rozhovor s Barborou Tachecí. 10. 2. 2022.
https://www.irozhlas.cz/zpravy-tag/tomas-glanc

INTERVIEW PLUS Praha 20:52 21. dubna 2022
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/valka-na-ukrajine-rusko-ukrajina-rusista-tomas-glanc-rozhovor_2204212052_ako

Putinovo Rusko - Odkud se bere agrese? (10. března 2022)
https://www.youtube.com/watch?v=bOllAEYeE4o
Tomáš Glanc, Michael Romancov. Moderuje Petr Vizina

ALARM o Ukrajině, 11.03.2022
O co jde Vladimiru Putinovi? O ideologii současného ruského režimu s Tomášem Glancem
In: https://www.youtube.com/watch?v=m3epzUzhl6A

K ruským divákům se dostává znásilněná skutečnost se satanisty, říká rusista
23. 3. 2022
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/rusko-valka-ukrajina-tomas-glanc-rusista-media-manipulace-propaganda.A220323_105212_zahranicni_pmk

Znásilněná skutečnost a výmysly o satanech. Expert popsal, co vidí Rusové v médiích. In: CNN Prima NEWS 23. 3. 2022
https://cnn.iprima.cz/znasilnena-skutecnost-a-vymyslene-udaje-o-satanech-expert-popsal-co-vidi-rusove-v-mediich-88151

Dochází k plošnému zákazu ruského umění? Ano, ale jen v ruské propagandě. Rozhovor Tomáše Glance a Marcely Turečkové se Sašou Michailidisem na stanici Vltava Českého rozhlasu 29. 3. 2022
https://vltava.rozhlas.cz/dochazi-k-plosnemu-zakazu-ruskeho-umeni-ano-ale-jen-v-ruske-propagande-8712667

Rusista Glanc: Lidé v Rusku mají strach. Nevíme, co si myslí, není možné tam udělat průzkum mínění.  
30. březen 2022
In: https://plus.rozhlas.cz/rusista-glanc-lide-v-rusku-maji-strach-nevime-co-si-mysli-neni-mozne-tam-udelat-8713213 , 30. 3. 2022

Válka je odpovědí na upřímnou hrůzu, že Rusko není Západem považováno za velmoc, tvrdí rusista Glanc. In: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/valka-na-ukrajine-rusko-ukrajina-rusista-tomas-glanc-rozhovor_2204212052_ako   11. 4. 2022

Bojkot umělců z Ruska? Chápu obě strany. Ruská kultura může počkat, říká Glanc
DVTV, Daniela Písařovicová
3. 7. 2022
https://video.aktualne.cz/dvtv/bojkot-umelcu-z-ruska-chapu-obe-strany-ruska-kultura-muze-po/r~65e4ebaefaeb11ec93abac1f6b220ee8/

Vizitka
Moderuje Markéta Kaňková, 24. července 2022
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/tomas-glanc-rusko-ukrajina-umeni_2207240030_kac

Podcast: Jak se Jindřich Chalupecký nadchl pro ruský underground
Petr Vizina
https://magazin.aktualne.cz/kultura/umeni/podcast-svety-jindricha-chalupeckecho-glanc-vystava-ghmp/r~5afdfc00a45e11ec9ba00cc47ab5f122/

Kultura na čas zmlkne — rozhovor s rusistou Tomášem Glancem
Roš Chodeš, 5782, květen 2022, roč. 84, s. 6-8.