K synodální proměně církve

12. 01. 2022 | 12:07
Přečteno 1173 krát
Výzva papeže Františka k synodální proměně církve je především velkou
šancí navázat na hlavní smysl Druhého vatikánského koncilu.
Reformu církve musí doprovázet spirituální a teologická obnova.


Papež František vyzývá, aby na synodální cestě bez jakékoliv cenzury zazněl hlas laiků, kněží a biskupů, žen i mužů, ale též hlas skupin, které jsou na okraji církve, i těch, kteří společenství církve zklamaně opustili. Papež se rozhodl oživit to, co bylo hlavním smyslem koncilu: odvahu k vyjít z „babylonského zajetí“ uzavřeného klerikálního systému předkoncilního „katolicismu“ k opravdové katolicitě církve, k široké ekumenicitě. Odvahu ujmout se prorocké úlohy církve: po procesu duchovního rozlišování odpovídat na „znamení doby“ reformou mentality, prohloubením teologie i spirituality a obnovou církevních struktur. Ve své knize Odpoledne křesťanství a v přednáškách v řadě zemí se snažím ukázat, že reformu institucionálních struktur, na niž se podle mého názoru příliš jednostranně upnula synodální cesta německé církve, musí předcházet teologické, a zejména spirituální prohloubení.

Probudit „Šípkovou Růženku“?

Obávám se, aby v naší zemi papežova iniciativa nedopadla tak polovičatě jako reformy Druhého vatikánského koncilu a tak bezvýsledně jako dvě zasedání sněmu české katolické církve v letech 1997 a 2003. Na reformy koncilu nebyla většina českých katolíků v době komunismu připravená – zejména proto, že byla násilně odtržena od vývoje světové církve. Kněží, kteří neměli možnost studovat díla velkých moderních teologů, kteří koncil inspirovali, těžko mohli smysl těchto reforem dostatečně pochopit a realizovat bez znalosti jejich intelektuálního kontextu. Pak není divu, že se sice obrátily oltáře čelem k lidu a zavedla čeština do liturgie, ale nezměnila se mentalita.
Výjimku paradoxně tvořili kněží, kteří si v podmínkách tvrdého pronásledování, ve věznicích, v pracovních táborech a také v „podzemní církvi“ vyzkoušeli praktický ekumenismus, poznali zblízka smýšlení lidí za hranicemi církevního prostředí a řada z nich snila o budoucí podobě církve bez klerikální a triumfalistické mentality či nostalgie po době, která se už nevrátí. Ti však představovali menšinu a po pádu komunismu jejich hlas v církvi převážily restaurační snahy. A někteří z nich dokonce v nových poměrech na ty cenné a draze zaplacené zkušenosti rychle zapomněli.
Před dlouho očekávaným sněmem naší církve se po pádu komunismu vzbudila naděje a iniciativa mnoha věřících, kteří společně přemýšleli a diskutovali v „sněmovních kroužcích“. Tato naděje však byla zmařena: podněty ze sněmovních kroužků zůstaly většinou uloženy na biskupstvích a jednání sněmu zůstalo pouhým rétorickým cvičením. Zejména druhé zasedání v roce 2003 silně poznamenal strach, vycházející z jistých kruhů, aby se hlas postkomunistických církví nepřidal k radikálně reformním myšlenkám, které zazněly na synodách v sousedních západních zemích. Konzervativci považovali tyto církve za jakousi „Šípkovou Růženku“, která dobu koncilu šťastně prospala a nyní se vrací ke své premoderní kráse.
Dnes však z Říma díky papeži Františkovi přichází něco zcela jiného: povzbuzení k odvaze, kreativitě a otevřenosti. Jak bylo patrné z jeho nedávné dramatické promluvy ke slovenským
biskupům a kněžím v bratislavské katedrále, papež má o stavu církve v postkomunistických
zemích dostatek informací a přeje si změnu.

Neskončit u dotazníků

Bylo by trestuhodné, kdyby i velká šance k obnově života církve skončila tím, že budou formálně vyplněné dotazníky odeslány kamsi nahoru, a reformní iniciativa by narazila na mentalitu navyklou z dob komunismu: pokryteckým vyvěšením plakátu „závěry synodálního procesu splníme“.
Františkova výzva k reformě cestou synodální porady přichází v nejvyšší čas. Situace katolické církve – trpící ztrátou důvěry po odhalení pandemie sexuálního, psychologického
i spirituálního zneužívání – nápadně připomíná stav těsně před reformací. Není divu, že se
mnozí bojí, aby už dlouho existující názorová napětí v církvi nepřerostla do otevřeného schizmatu.
I proto v knize připomínám inspiraci „katolické reformace“, nesené velkými mystiky jako byla Terezie z Avily, Jan od Kříže či Ignác z Loyoly a prozíravými reformními biskupy jako Karel Boromejský. Je ovšem nutné se zamýšlet nad tím, co se těmto pokusům a reformnímu Tridentskému koncilu podařilo a co ne – a proč.

Odpoledne křesťanství

Jevy zneužívání, které se někteří snažili dlouho bagatelizovat jako pouhá selhání jednotlivců, papež František diagnostikoval jako vážnou vadu systému. „Klerikalismus“ – nadále neudržitelný typ řízení a používání moci a autority v církvi má být nahrazen právě synodalitou. Synodalita, tedy společná cesta a společná odpovědnost všech křesťanů, má v církvi posílit vědomí toho, že církev je svátostí – tj. účinným symbolem povolání celého lidstva k jednotě v Kristu. K tomuto konečnému (eschatologickému) cíli svých dějin má církev přispívat už nyní bořením zdí a budováním „všelidského bratrství“, oné vskutku univerzální ekumenické katolicity, jak o tom papež píše ve své poslední encyklice Fratelli tutti (Všichni jsme si bratry).
Jsem přesvědčen, že tato encyklika může v 21. století sehrát podobnou roli jako Všeobecná deklarace lidských práv OSN pro 20. století. Dnešní liberální demokracie má zřetelný deficit morální vize. Avšak místo nebezpečných pokusů nahradit ji autoritativními populisticko-nacionalistickými systémy, jak to vidíme v Rusku, Maďarsku, Polsku a u některých extrémistických uskupení také u nás – je třeba tuto vizi čerpat právě ze sociálních encyklik papeže Františka. V Polsku dnes v důsledku nešťastného spojení určitých církevních kruhů s populistickými nacionalisty probíhá nejrychlejší proces „odcírkevnění“ společnosti (zejména mládeže a vzdělaných lidí) v Evropě. Fatální důsledky kolapsu tradičního katolictví (jaký už proběhl v Irsku, Španělsku a dalších zemích) mohou být ve světě odvráceny jen tím, že církev ukáže společnosti zcela jinou tvář - daleko bližší evangeliu. I toto je smysl synodální reformy.
Nejde přitom o lacinou „modernizaci“, jak si mnozí povrchně vyložili zásadu „aggiornamenta“ Druhého vatikánského koncilu. Koncil se pokusil o smíření s modernitou zřejmě příliš pozdě – v době, kdy modernitu už střídal globální „postmoderní věk“. Dnes hlavním konkurentem církevního křesťanství není moderní ateistický humanismus, nýbrž spiritualita, která se emancipovala od církve a křesťanské tradice. Ve své knize proto nabízím teologii, čerpající především ze spirituální zkušenosti, používající metody fenomenologie a hermeneutiky.
Nazývám ji „kairologie“ – teologicko-sociologická interpretace změn v kultuře a společnosti. Mám za to, že křesťanství odrostlo dvěma historickým podobám náboženství. Zaprvé to
bylo náboženství jako politicko-kulturní integrativní síla celé společnosti (což byl tvar
premoderní „dopolední“ fáze křesťanských dějin). Zadruhé pak šlo o novověkou podobu
náboženství jako jednoho ze světových názorů a o „redukci katolicity na ideologický katolicismus“ (to byla reakce na „polední krizi“, na spory tehdejší teologie s moderní vědou a kulturou nástup ateismu apod.). Současné krize (jako je zmíněný otřes věrohodnosti církve nebo politické zneužívání náboženství) jsou zkoušky a porodní bolesti nové, duchovně hlubší a zralejší podoby křesťanství pro globální „postmoderní a postsekulární“ dobu, pro „odpoledne dějin křesťanství“. Náboženství (religio) bude odvozeno spíše od slovesa re-legere, „znovu číst“ – a církev bude společenstvím nového čtení, hlubšího porozumění jak evangeliu, tak „znamením doby“. K oběma úkolům je třeba kultury duchovního rozlišování, jak o ní v duchu jezuitské spirituality mluví papež František.
Důležitým úkolem církve (kromě klasické farní pastorace a klasické misie a charity) bude
partnerské „duchovní doprovázení lidí“, tázajících se po smyslu svého života i současné
doby. Proto perspektivní podobou církve už nebudou pouze lokální farnosti, nýbrž spíše centra duchovní obnovy, kontemplace a výměny zkušeností víry. Církev budoucnosti bude synodální společenství porozumění a naslouchání.

Živá centra obnovy

Z těchto myšlenek vyplývají též moje poznámky a návrhy k synodálnímu procesu v naší
zemi. Jsem přesvědčen, že za určitých okolností, pokud proběhne promyšleně a důsledně, by
mohl přinést velmi dobré plody i pro světovou církev. Stále se mi vrací myšlenka, že návrh synodální porady celé církve o jejím budoucím směřování je jakousi moderní obdobou výzvy
Jana Amose Komenského k Všeobecné poradě o nápravě věcí lidských (Consultatio catholica
ad emendationem rerum humanarum). Ostatně myšlenka reformy církve, která by přispěla
k reformě celé společnosti, prochází po staletí českými dějinami až po nedávné Dílo duchovní obnovy národa, u jehož kolébky jsem směl stát.
Avšak plodnost synodální reformy v naší zemi má několik podmínek: Reforma musí mít široce ekumenický charakter, musí být spojena s děním v církvích ostatních zemí a musí se odehrávat nejen ve farnostech, ale zejména v živých intelektuálních a duchovních centrech. A dále je zřejmé, že se nemůže vyčerpat jen zasláním podnětů „nahoru“ v nejbližších
měsících, nýbrž že má být trvalým procesem.
Je třeba do synodálního procesu integrovat a více vzájemně propojit struktury, které už
dnes mají k sobě navzájem a k reformním myšlenkám papeže Františka blízko. Nezanedbatelnými aktéry synodální obnovy by mohla být taková centra, jako je Česká křesťanská akademie, která pracuje ekumenicky a má svou síť místních skupin po celé republice, akademické farnosti (např. pražská akademická farnost už zdaleka není pouhou farností, nýbrž školou určitého typu křesťanství, která má široké vyzařování prostřednictvím sociálních sítí, přednáškovou a publicistickou činností „salvátorských autorů“ doma i v zahraničí), centra, jako je Kolínský klášter (centrum spirituality a duchovních cvičení), Komunita NOE (s centrem v Holostřevech), Fortna (klášter bosých karmelitánů v Praze-Hradčanech), Karmel Edith Stein sester karmelitánek v Praze-Košířích a v Luké na Olomoucku, Dominikánská 8 (místo vzdělání a kultury při klášteře sv. Jiljív Praze), Opatství Venio (klášter benediktinek na Bílé hoře v Praze), Centrum Alleti (kulturní a studijní centrum jezuitů v Olomouci), Vysokoškolské katolické hnutí, Institut ekumenických studií v Praze, společenství „Chlapi“ apod. Zájem o spolupráci v duchu synodální reformy vnímáme i v řadě katolických médií, jako je televize NOE, Radio Proglas, Katolický týdeník, revue Salve, Universum a další. Mezinárodní spolupráce probíhá pak v rámci několika výzkumných projektů ČKA, jako je Víra a přesvědčení „nevěřících“ nebo Politické zneužívání náboženství v postkomunistických zemích, při nichž spolupracujeme s týmy teologů a sociologů v ČR, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku a s odborníky v Nizozemsku, Německu, Rakousku, Británii, USA a Kanadě. Významnou pomocí může být též využití mezikontinentální sítě několika set profesorů teologie a společenských věd, která vznikla z iniciativy profesora Paula Zulehnera a mé na podporu reformních snah papeže Františka („Pro pope Francis“) a která mj. vytvořila dotazníkovou akci k návrhům témat synody o synodalitě v roku 2023, jejíž výsledky byly knižně publikovány v několika jazycích a osobně předány papeži Františkovi. Čeká nás spousta práce.

Kniha kněze a religionisty Tomáše Halíka „Odpoledne křesťanství. Odvaha k proměně“ se
v současné době připravuje k vydání v němčině, angličtině, italštině, španělštině, polštině,
chorvatštině, maďarštině, portugalštině a nizozemštině.

(publikováno v Perspektivách, příloze Katol. týdeníku v lednu 2022)

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peka Karel · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Smoljak David · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy