Tahle vitráž, to je přesně to, čemu říkám muzeum skel. Vyrobili ji někdy po roce 1925, je pravoúhle členěná, takže je složena z různě velkých obdélníků, které jsou všechny nařezané z čirého skla. Háček je ale v tom, že každý díl má jiný reliéf, takže ten dekor se skládá celkem z osmi struktur, které se dnes už nevyrábějí.

Jelikož jde o schodišťový světlík, který je jedním z podstatných výtvarných prvků domu, musel jsem ta skla prostě sehnat, protože z toho, co se vyrábí teď, se nedala nahradit ničím. Tak jsem obvolával kolegy, škemral u sklenářů, ale to, co jsem potřeboval, nikdy nikdo neviděl a já do té doby taky ne. Tak jsem se rozhodl, že ta skla nechám natavit. To se ta původní struktura otiskne do jemného dolomitového prášku (jistě to nevím, nikdy jsem to nedělal), pak se na to položí hladké sklo, ten prášek se pod tím nějak speče a když teplota vystoupí nad bod tavení, tak se ta původní struktura otiskne do nového skla. Pak se to den chladí a může se to vyndat z pece. Tak jsem zajel do království uměleckých sklenářů ve Skalici u Nového boru, tam mají ohromnou pec, naložili to tam a za dva dny mi volají, že to vyšlo dobře až na jednu strukturu, která byla moc jemná. Skla mi přivezli do Prahy do obchůdku, tak jsem si pro ně šel a docela se bál. Všechny struktury dopadly dobře, ale taková jemná krupice se prostě nepovedla.
Takže jsem měl doplněnou vitráž a chyběla mi tam jedna tabulka. Nakonec jsem si řekl, že ji nahradím něčím, co se jmenuje Crepi, je to asi tak nejpodobnější a hlavně, v minulých letech tím už někdo několik tabulek nahradil, tak by to snad nebylo tak od věci. Ano…prostě jsem slevil, protože jsem si už nevěděl rady. A tak jsem zašel ke sklenářům, abych si nechal uříznout to nové, hledáme tam to sklo v regálu a najednou jsem viděl špinavou starou tabuli opřenou o zeď.
A co je tohle?
To jsem vyříznul z jedněch dveří, přišlo mi to škoda…
Můžu ti dát pusu?!
Ti hrabe?!
Tohle sklo shánim už tři neděle! To je z roku 1925…
Tohle bude starší, ten barák stavěli 1905…
To je jedno. Prostě jsi mě zachránil! Teď jenom doufám, že to má víc než třicet na šířku….
Vyřezával jsem to vod ruky…znáš to…
Přeměřil jsem tabuli, měla 35 x 150 cm. Nařezali jsme z ní tři požadované obdélníky a zbytek jsem dostal od cesty. Nesl jsem to dílny jako svátost, pak jsem ty tabulky umyl od Primalexu, kterým byly zacákané, odstranil několik šmouh od syntetického laku a vydrbal je kartáčem. Položil jsem je na chybějící místo a prožil si malou řemeslnickou nirvánu. Složit tu vitráž trvalo půl dne a tři neděle jsem na ni sháněl skla. Ještě jsem trochu napatinoval nově pocínovaná olova, aby to z toho baráku tak neřvalo a v dohledné době ji pojedu zamontovat na místo. Mám radost, protože zpočátku to vypadalo dost beznadějně.

Skla vůbec docela cestují. Kdysi za mnou přišel kamarád, že se bude likvidovat Rudý koutek u nich na škole, a že se tam mám stavit, protože je to tam prý zasklené červeným sklem. Jelikož toto sklo patří k těm nejdražším, běžel jsem tam hned druhý den. Kamarád mě vzal dovnitř a já nevěřil vlastním očím. Bylo tam zcela nepravděpodobné svítidlo přes půl stropu, které bylo skutečně zasklené velkými tabulemi červeného skla. Kamarád mi řekl, ať si vezmu, co chci, protože odpoledne stejně přijdou dělníci, kteří to naházejí do kontejneru. Tak jsem tu šílenost rozmontoval a osvobodil asi tak 8 metrů čtverečních červeného přetahového skla (Přetahové sklo se říká sklu, které má dvě vrstvy. Základ je čirý a po jedné straně jě slabá vrstva barevné skloviny. Takové sklo se dá i proleptávat, propískovat nebo probrousit.) Byl to doslova vitrážníkův sen. Mám ho v dílně dodnes a když tím nahrazuji třeba kus roucha nějakému svatému, musím se smát.

Taky si vzpomínám, jak jsem jednou sháněl modrý katedrál, taky to byl odstín, který jsem nikdy předtím neviděl. A jednou jsem šel z koncertu a najednou kontejner, v něm vyhozené staré dveře a ve dveřích přesně to sklo, které jsem potřeboval. Řezák jsem tehdy měl na klíčích, a tak jsem tam přímo na ulici, v saku a v kravatě a s nevěřícně zírající přítelkyní ve večerních šatech za zády vytáhl dveře z kontejneru, vyřízl to sklo, zabalil ho do novin a s pocitem vítězství ho donesl domů. A když jdu dneska kolem té vitráže, tak se tomu taky vždycky směju.

A pokud někdy ve filmu uvidíte, že někdo vyřízne otvor do výlohy, aby mohl ukrást vystavené šperky, tak tomu nevěřte, protože to prostě nejde. K tomu, aby to bylo možné vyříznout otvor, je třeba k tomu sklu mít přístup z obou stran. Z jedné strany se řeže a z druhé podťukává. A pak je při troše štěstí možné ten kruh vyštípat, čili není možné ho vyndat vcelku. Je zvláštní, že tenhle nesmysl se ve filmech drží dodnes…