Zazvonil telefon.
"Co děláš?" zeptal se můj kamarád Mirek.
"Teď jsem dodělal a jdu domů..."
"Prosím tě, nemohl bys s náma jet na koncert? Vypadl nám řidič..."


"Kam?"
"Mladá Boleslav..."
"A kdy?"
"Teď..."
"A stihnu se aspoň vysprchovat?"
"Ale rychle, máme tam bejt za hodinu a třičtvrtě."
"Ty jo...než se vymotáme z Prahy, tak je po koncertě..."
"No a to se právě nesmí stát. Jedu pro tebe..."
"Ok."
Vyběhl jsem nahoru, skočil do vany, oholil se a když jsem si zavazoval boty, už na mě zvonil. Seběhl jsem dolů, skočil do auta a už jsme jeli.
"Čim pojedeme?"
"Tranzitem..."
"No nazdar..."
"Jo..."
"A ještě furt se ty blinkry spouštějí drátkem?"
"Kdyby jenom to...doufám, že nebude pršet..."
"Proč? Ztratili jste střechu?"
"Ale ne..."
"Tak co?"
"Stěrač stírá jenom rukou...Franta tam na to udělal takovou kličku z drátu..."
"Na oba?"
"Jenom na ten u řidiče..."
"A máte to naložený?"
"Kluci to teď nakládaj..."
Pokaždý, když si z jakéhokoliv důvodu čuchnu k bigbeatu, jsem o to víc vděčný za to, že hraju akusticky. Hodim to na záda a jedu klidně vlakem. Kluci k tomu potřebují dodávku a všechny ty zesilovače, mixáky a bedny jsou FAKT těžký. Dojeli jsme ke zkušebně, auto bylo naložený, tak jsme do něj naskákali, já si sedl za volant a vyrazili jsme. Než jsme dojeli na Jižní spojku, hořel třetí joint, které jsem srdnatě odmítal, protože jsem nechtěl přijít o kamarády ani o život. Spolujezdec ovládal drátky blinkrů, a tak jsem se nemusel o nic starat. Byly sice trochu mraky, ale ne déšť to nevypadalo. U Lanového mostu se vlekl štrůdl aut, protože jsme samozřejmě vyrazili v tu nejpitomější dobu. Otevřel jsem okno, protože vzduch se z auta jaksi vytratil. Hned jsem dostal vynadáno, že je zima, ale dělal jsem, že neslyším. Otevřel jsem okno ještě víc, ozvalo se křupnutí a sklo zapadlo do dveří.
"To nemůžeš otvírat úplně, sakra!"
"A řekl mi to někdo?!"
"To je snad jasný, ne?!"
"Nechápu, co je na to jasnýho!"
"Mně je zima!"
"Nefňukej porát..."
"Člověk se tady snaží vo nějakej kulturní rozvoj a nakonec to takhle vodseru. Sem byl eště včera nastydlej! Zavři to!"
"Nejde to..."
"A proč zase jedeme pozdě?!"
"Protože je Pepa debil...taky to mohl říct včera a ne hodinu před odjezdem..."
"S nim je to takhle furt..."
"Nechtěl bys nám dělat šoféra?"
"Ne!"
"Posero!"
"Fakt nechceš?" šermoval mi Mirek před nosem dalším jointem.
"Ne!"
"Chápete ho? To Pepa je jinej frajer, ten tuhle kouřil dva špeky najednou, k tomu telefonoval a eště stíhal dávat blinkry sám!"
Pomalu jsme se dosunuli na okraj Prahy a tak jsem mohl konečně zařadit trojku. Za Černým mostem jsme vyjeli na dálnici. Doufal jsem, že nepotkáme ani jedny policajty, protože kdyby viděli to, v čem jsme jeli, tak jdeme domů a pěšky...
"A co je to vůbec za akci?"
"Taková velká hospoda plná ženskejch...chlapi, já se tak těšim! Prosim tě, co děláš?! Jak to balíš?! Dyťs to vysypal!"
"Sorry...vono to hrozně drncá...jedeš jak s hnojem, prosim tě..."
"Co vezu, to vezu..."
"Tím...jsi...chtěl...říct.........jako........co?!"
"Počkej, nehejbej se, shrneme to takhle na ty noviny...tááák...vidíš? Ani zrno!"
"Nazdar!"
"Ty seš zase tak zhulenej, že netrefíš ani buben..."
"Co je to...buben?"
"Vod bubeníka tohle fakt sedí...nemám to radši otočit? Dyť vás vypískaj ještě než začnete..."
"Nás?! Fakt čekám celej život, až mi tohle řekne ňákej posranej folkař!"
"Buben...to je stejně tak blbý slovo...hahahahaha!"
"Kde to je v tý Boleslavi?"
"Počkej, někde jsem to tady měl..."
"Buben...fakt nechápu, kdo to mohl vymyslet...chápete...to?"
"..."
"Ty jo..."
"Co je?"
"Já to nemám..."
"A jsme v prdeli...hahahaha! Jestli my někdy někam dojedem jako normální kapela, tak mi z toho fakt normálně jebne radostí..."
"BUBEN! Hahahahaha!!! "
"Ty to fakt nevíš???"
"Ty jo...jak vono se to jmenovalo...mám fakt normální black out..."
"Ten máš vod narození..."
"No jo, to je ta krátkodobá paměť...s každym špekem seš blbější a blbější..."
"Buben...buben...buben...buben...BUBEN!!!"
"I dlouhodobá...seš prostě vyhulený pako...a to si říká manažér...a neví...ani...kam......jedeme...ty vole, to je teda model, vodkud to máš?"
"To vyrostlo u Hodonína..."
"No jo...tráva z Balkánu..."
"Co máš proti Moravě, debile?!"
"Á...Jaroušek se nám probudil..."
"Tak kam to jedu? Za chvíli jsme v Boleslavi..."
"Počkej, já tě navedu, už jsem tam jednou byl...ale na název si fakt nevzpomenu..."
Vjeli jsme do Boleslavi. To město znám velmi dobře, protože jsem tam rok bydlel, když mi bylo osmnáct. Sjel jsem z dálnice, projel kolem bývalých ruských paneláků, kolem zemědělské školy, pak kolem kasáren nahoru až na téčko, kde je dnes kruhák.
"Doprava..."
Odbočil jsem doprava, dojel k nemocnici a pak doleva. Kupodivu jsme do té hospody trefili bez větších problémů, což mě mile překvapilo. Sál byl ohromný.
"Ty jo, máte fakt narváno..." rozesmál jsem se. U tří stolů sedělo celkem dvanáct lidí.
"Koncert začíná až za hodinu a půl, však voni přitáhnou, žádnej strach..."
"Já se fakt ničeho nebojim. Tak jdeme stavět?"
"Jo...tahle část muziky mě fakt sere...proč já vůl nejsem slavnej a nemám na to lidi..."
"Protože hraješ jak ponocnej..."
"Nononó, vopatrně!"
Příští hodinu jsme tahali aparaturu. To je hrozná práce. Kluci ji hned začali stavět na pódiu, Mirek zapojoval šňůry do mixáku a pak konečně přišel okamžik zvukové zkoušky. Všechno to zapli a ozval se ohlušující...co ohlušující...NEPŘEŽITELNÝ hvizd od vazbícího mikrofonu. Chvíli trvalo, než se přišlo na to, kterej z těch mikrofonů to dělá a pak to ztlumili. Všem dvaceti lidem v sále málem uletělo obočí. Zapojili nástroje a začali zkoušet zvuk.
"Máte to strašně nařvaný, to se nedá vydržet..."
"Tohle je big beat, chápeš? Ten se hraje prostě nahlas!"
"COŽE?!"
"ŽE BIGBEAT SE HRAJE NAHLAS!!! SEŠ HLUCHEJ?!!"
"UŽ SKORO JO!!!"
"COŽE?!!"
Mávul jsem rukou a šel si k baru objednat colu.
"PROČ TO MÁTE TAK NAHLAS?!!" zeptala se barmanka.
"JÁ NEVIM? JSEM JENOM ŠOFÉR. TO MUSÍTE ZA NIMA!!!"
"TO JE STRAŠNÝ!!!"
Zvuková zkouška skončila, neslyšel jsem už vůbec nic a šest z těch dvaceti lidí uteklo do hospody vedle.
"Prej to máte moc nahlas!"
"Jak nahlas, kurvafix?! Tohle mě dycky tak nasere! Člověk se tady snaží..." rozčílil se Jirka.
"Hele, řikám ti, že to je nařvaný. Vůbec nejde odlišit jeden nástroj od druhýho. Ten zvuk je jak koule...prostě strašnej...až začnete, tak jdu ven, protože bych nerad přišel vo uši..."
"Prostě posranej folkař..."
"To je mi jedno...už vám šest lidí odešlo a až začnete, zdrhne i ten zbytek..."
"To se teprve uvidí...a hele...čtyři přišli. Ty jo...ta má kozy!"
"Ty dva tu už byli předtim a jinak teda musim říct, že máš pravdu..."
"Hele, nechlastej už...jdeme hrát..."
"Počkéééj...prosim vás...dejte mi eště jednoho panáka...já sem dycky tak nervózní..."
"Abys vůbec trefil na pódium..."
"Tak začneme?"
"Ách...ta píše... Jo..."
Franta postavil skleničku na bar, vratkým krokem se vydal k bicím. Cestou porazil jenom dva mikrofony, zamotal se do šňůry od basy a ztěžka usedl na židli. Lidi v sále se smáli a Mirek uklízel tu spoušť. Pak se postavil doprostřed a upravil si mikrofon.
"Dobrý večer, dámy a pánové, vítáme vás na našem koncertě. Jsme rádi, že jste přišli a abychom vás neunavovali zbytečnými řečmi, budeme radši hrát. První písnička se jmenuje Kudy tam! Raz...dva...tři...čtyři," ozval se úder do kopáku, po kterém nadskočily skleničky na stolech a koncert začal. Přišlo ještě několik lidí, takže jsem jich tam napočítal celkem 23, což byl zároveň návštěvnický vrchol večera, protože po půlce skladby jich osm odešlo a potom i já. Uchýlil jsem se do vedlejší hospody, kde jsem tu muziku slyšel docela dobře a musel přiznat, že kluci vůbec nehrají špatně. Basák s bubeníkem byli docela propojení, takže to šlapalo a přes tu zeď to bylo tak akorát. Objednal jsem si nějaké maso na roštu, přečetl jsem si noviny a přišla první přestávka. Zaplatil jsem a vrátil se do sálu, kde zbylo devět lidí. Pokud nebyli hluchý předtím, tak potom zcela určitě. Kluci stáli u baru a s nimi tam stály dvě holky, z nichž jedna byla okomentována už předtím. Barmanka byla sympatická, tak jsme se dali do řeči, povídali jsme si o knížkách a o muzice. Franta spadl pod bar jako prý obvykle, tak jsme ho zvedli a posadili za bicí.
"Hele, ty posranej akustisto, stejně tu nikdo neni, tak si to pojď taky zkusit, ať víš, jak má znít vopravdická muzika!" zavolal na mě.
Tak jsem si vzal akustickou kytaru, nasadil nějaké kolečko ve funky rytmu, bubeník se přidal, pak se přidali kluci a bylo to fajn, protože na pódiu za těma ohromnýma bednama se to dalo docela vydržet. Tak jsem si to zkoušel asi deset minut, ale pak mě stejně začala bolet hlava, tak jsem to vzdal, šel ven, ale v hlavě mi hrálo furt. Najednou se ke mně přitočila ta Okomentovaná.
"Sem myslela, že jsi jenom řidič..."
"Dneska jo..."
"A jindy?"
"Jindy hraju..."
"A co hrajete?"
"Takovou veselou muziku..."
"Hm...tohle bylo docela dobrý..."
"Dík..."
Zapálil jsem si cigaretu a nabídl jí taky. Vzala si a usmála se. Kluci začali zase hrát a hospoda nadskakovala jak v kreslenym filmu...
"Stejně to musí bejt život...takhle jezdit...hrát...proč jste tu nebyli v sobotu? To tu hráli takový debilové a přitom tu bylo narváno..."
"Dneska jsem jenom řidič, takže nevim..."
"Hm..."
"Kolik ti je?" zeptala se.
"Třiařtyřicet..."
"Fakt?! To si děláš prdel?! Dyť ty seš starší než můj fotr!"
"Promiň...a tobě?"
"Dvacet jedna..."
Zásoba konverzačních témat tím jaksi vypršela, tak jsem dokouřil a vrátil se do sálu. Ona se do mě zavěsila a tak jsme tam vešli spolu. Kluci to hned zaregistrovali a dva z nich na mě zahrozili pěstí. Zvuková stěna, do které jsme narazili ve dveřích, stejně znemožnila jakoukoli další konverzaci, takže jsem ji dovedl ke kamarádce k baru a zdekoval se zase do hospody. V sále bylo šest lidí a hospoda byla narvaná. Asi po hodině koncert skončil a jediný posluchač, který zbyl, tiskl své čelo ke stolu a ani nezatleskal. Nejdřív mě napadlo, že je mrtvej, ale pak spadl ze židle a pohnul rukou, což mě uklidnilo.
"Tak co bude? Nakládáme? Jedem?"
"Počkéééj, to se musí zapít!"
"A co? Myslíš jako ten úspěch a sláva?" rozesmál jsem se.
"Ty jo, dneska nám to fakt šlapalo! Tak na zdraví!"
"A znovu!"
"Na zdraví!"
"Na muziku!"
"Na bigbít!"
"Holky, pojďte k nám!" zavolal Franta na Okomentovanou a její kamarádku. "Co si dáte? Dejte nám to eště jednou!"
"Na zdraví!"
Jaroušek se postupně prodral k ní a zapředl s ní rozhovor o těžkém údělu rockového muzikanta. Chvíli jsem jim nevěnoval pozornost a za chvíli tam nebyli. Jelikož mi došly cigarety, šel jsem si do auta pro nový. Když jsem otvíral dveře, všiml jsem si, že se auto lehce kolébá, tak jsem si je šel radši koupit. Na nakládání to nevypadalo, Franta opět ležel pod barem a Jirka s Mirkem si zrovna nadávali do idiotů. Pochopil jsem, že šlo o nějaké rok staré příkoří. Chvíli to vypadalo, že poteče krev, ale nakonec tekl zase jenom rum.
V půl druhý ráno jsme začali nakládat. Jarda vrátil Jarouška na zem kopnutím to auta, kolébání ustalo, dveře u řidiče se otevřely a ozval se proud nepublikovatelných slov, vět a odstavců. Pak se dveře zase zavřely a auto se kolébalo dál. Zbyli jsme na to tři, tak jsme začali nosit. Trvalo to asi hodinu. Pak se dveře zase otevřely, oblečený Jaroušek vystoupil z auta se slovy: "Tak jdeme na to!" Přes hubu nedostal, ale chybělo fakt jenom málo. Mirek byl už opravdu nasranej, tak praštil posuvnými dveřmi, které vyjely z kolejnic a vypadly na silnici. Byla to fakt rána. Dostal jsem naprosto nezvládnutelnej záchvat smíchu a Jaroušek (majitel "auta") došel na mez své odolnosti a teatrálně vystoupil z kapely. Pokoušeli jsme se tam ty dveře nasadit zpátky, ale bylo půl třetí ráno a já byl jediný při smyslech. Došel jsem do hospody pro sikovky, sekeru a nějaký klíče, společnými silami jsme tam ty dveře přece jenom nějak nasadili a zafixovali několika gumovými pavouky a vlečným lanem. Pak jsme konečně nastoupili, nastartoval jsem a otočil to na Prahu. Když jsem překročil osmdesátku, byl v autě takovej průvan, až jsem se bál, že mi snad uletí hlava. Kluci se hádali asi tak do Benátek a u Brandýsa se kapela rozpadla definitivně. Bylo mi to jedno, protože začalo pršet a jediný, co jsem viděl, byly rozplizlé červené a bílé stříkance světel ostatních aut...v tom lepším případě. Když nejelo nic, tak jsem neviděl taky nic. Mirek stíral, ale když se zabral do argumentace, zapomínal na to a já řídil po paměti. No...domů jsme i přesto dojeli v pořádku někdy kolem půl pátý ráno a v pět jsem byl v posteli jako na koni.
Druhý den se kluci zase sešli. Hrají a hádají se dodnes a vozí je pořád Pepa.
A my si v klidu hrajeme tu naší akustickou muziku, kterou mám stejně nejradši...