Ahoj...
Ahoj...
Jak se máš?
A...kdo mi volá?
Tys mě nepoznal, jo?!

...........ne.
No přece Jana...
Hm...
Od Bedřicha...
Hm...jo ahá! Ahoj! Jak jsi mě našla po takový době?
Bedřich mi dal číslo.
A co se děje?
Vzpomněla jsem si na tebe...víš, naskytla se mi tak mimořádná příležitost, že jsem si řekla, že se o ní s tebou podělím...
A...proč?
Protože když to klapne, tak u toho svýho psaní budeš moct sedět imrvére...
To mluvíš jako...o penězích?
O velkejch penězích...
Hm...a za co?
Máš zejtra čas?
Mám. Je neděle...
Máš oblek?
Hm...
Tak stůj v zejtra v sedm ráno v obleku u Muzea, já se stavím ještě pro jednu holku a vyzvednu tě tam.
A kam pojedeme?
Na takový jedno setkání...
Prosim tě, co seš tak tajemná? To jsi našla ropu, nebo co?
Nechci o tom mluvit do telefonu...
To je fakt bezvadný...
Tak zejtra?
Hm...
Tak jsme domluvení.
Fajn...hele...a není to žádný letadlo...
Ne...
Vopravdu?
Řikám ti, že ne.
Položil jsem telefon a uložil si k číslu jméno. Jana...neviděli jsme se pět let a najednou tohle? Ale je to hodná holka...nechápu. Položil jsem telefon na stůl, přinesl si boty k obleku a zjistil, že si dcera vypůjčila obě tkaničky...
Tu neděli jsem stál v SEDM hodin ráno u Muzea v obleku jako tvrdý Y a připadal si jako blbec. Po chvíli u mě zabrzdilo auto a já do něj skočil.
Ahoj!
Ahoj...to je Monika.
Ahoj, já jsem Tomáš...kam jedeme?
Uvidíš.
A dost, chci vědět, kam jedeme.
Je to asi padesát kilometrů. Takovej areál v lese u jedný vesnice (napsal bych, kde to bylo, ale je to už asi deset let, a já si to nepamatuju).
A tam zbohatneme?
No...vypadá to, že jo...
V sedm ráno...v neděli...to jste se zbláznily vy...nebo já?
Nikdo se nezbláznil. Uvidíš.

Zastavili jsme kdesi mezi vesnicemi v hlubokém lese, kde byl zničehonic klasickej komunistickej kulturní dům s hospodou. Vypadalo to jako Kulturák na Mýtince, protože na obě strany byly kilometry lesa a příjezdová cesta nikam dál nevedla. Parkoviště bylo přeplněné auty, espézetky byly ze všech konců republiky, dokonce i ze Slovenska a Německa. Proboha, co mohlo donutit ten dav odhadem tak dvou set lidí se shromáždit v týhle pustině v osm ráno? Došlo mi, že zřejmě nezbohatnu, ale na druhou stranu, když už jsem tam byl, tak mě to začalo zajímat. Vešel jsem do sálu, byl ohromný. Příchozí ho rychle zaplnili a úderem osmé byli všichni na místech. Hmmmm...disciplína musí bejt...začalo mi to tam lézt na nervy. Vedle publika seděli mládenci s cedulkou POŘADATEL a tvářili se. Najednou se zavřely dveře, všechno ztichlo, rozhrnula se opona a znalí věci propukli v potlesk, který bych očekával, kdyby se tam něco stalo. Jenže tam visel jenom ohromný znak eura polepený flitry, stůl, židle a na ní čtyři knihy. Někteří lidé začali pískat, pořadatelé si stoupli na židle, tleskali a mně definitivně došlo, že jsem se ocitl mezi magory uprostřed lesa na divnym místě. Zíral jsem kolem sebe a asi jsem i zapomněl zavřít pusu.
Tleskej...
Co?
Tleskej...
Proč?
To je takovej rituál...
Myslíš něco jako nedělní mše k euru?
Pořadatel se na mě zahleděl a začal tleskat o to víc, o co stejně jsem já netleskal. Po chvíli (delší, než byste si mysleli) to utichlo, magoři slezli ze židlí a chvíli bylo ticho. Nedělo se nic. Prohlížel jsem si veliké fotky těch, co už zbohatli, které byly rozmístěny na velikých panelech za pořadateli. Najednou se ozvalo cosi jako prezidentská fanfára, všichni až na mě vstali a na pódium přiběhla nějaká holka s culíkem a promluvila do mikrofonu. Měla tak nepříjemnej hlas, že jsem myslel, že to vzdám po první větě. Ale vydržel jsem i přesto, že aparatura, která ten hlas přenášela do sálu, zřejmě patřila nějaké rockové kapele a zbyla tam nejspíš po včerejší zábavě. Všichni si sedli a ona začala nám, blbečkům, co tam byli poprvé, vysvětlovat, o co vlastně jde. Měl jsem si za sedmdesát tisíc koupit čtyři knížky a sehnat další pitomce, který si je koupěj taky. Vstal jsem, otočil jsem se a začal si ty lidi prohlížet. Dvě stě zlodějů...to člověk jen tak nevidí.
Sednout!
Sedl jsem si a POŘADATEL se blahosklonně přikývl. A to byl moment, od kterého jsem věděl, že bude průser. Uvelebil jsem se na židli, soustrastně se podíval na Janu.
Co je?
Říkala jsi, že to není žádný letadlo! Co tady dělám? Proč tu jsem? To si fakt myslíš, že dám sedmdesát tisíc za nějaký posraný knihy, který navíc nebudou ke čtení?!
No, já myslela, že...dyť jsi to slyšel...
A ty sis je koupila?
...
Z nějakého důvodu zase všichni začali tleskat a pískat. Podíval jsem se na pódium a viděl jakéhosi mladíka, který prý měl už šest "pokolení" a sem přijel z Belize, kde si prý staví dům. Nedal bych mu korunu... Pak propukla diskuze. Přihlásil jsem se. Vyvolali mě. Otočil jsem se k lidem a hodně nahlas se jich zeptal, jestli jim nevadí, že vlastně všichni dohromady okradou ty poslední, na který se nedostane, až se to rozpadne. A rozpadnout se to musí, to víme všichni. Ozval se pískot, POŘADATEL na mě ječel že jsem duševní důchodce, ozvaly se i nadávky a když jsem se ptal, jestli mi teda někdo odpoví, tak přišel obrmuž (mám přes sto osmdesát, ale tomuhle jsem byl po bradu) a slušně, leč nesmlouvavě mi dal najevo, že pro mě seminář skončil, a za povzbuzování tý zlodějský lůzy mě vyváděl ze sálu. U dveří jsem se zastavil a ohlédl se. A najednou vidím, že tam, tam a támhle taky někdo vstává a míří ke mně. Nakonec nás od těch dvou set zlodějů odešlo pět a sedli jsme si do vedlejší hospody ke stolu a mlčeli. Pak jsme se představili a navzájem si poděkovali. A potom jsme si z toho začali dělat srandu. Co taky jinýho. Objednal jsem si colu a ostatní pivo.
My vám pivo dát nemůžeme.
Proč?
Protože teď to tady má ta firma.
A vy jste normální hospoda?
No...jo...
Takže nám přineste to pivo...
Ale já nemůžu...
A můžete nám zavolat toho, co vám to nařídil?
No...to asi můžu...
Vím, že za to nemůžete...ale nepřipadá vám to trochu na hlavu?
Já tu už viděl takový věci...
Odešel a po chvíli s vrátil s nějakým člověkem, který se nám snažil vysvětlit, proč se tam nesmí čepovat pivo v neděli dopoledne. Když jsme pohrozili policií a jeden z nás položil na stůl diktafon, tak řekl vrchnímu, ať jim to pivo natočí. Vrchní přinesl piva, přiťukli jsme si a povídali jsme si. Všichni byli fajn...normální lidi...5:200...
Seděli jsme tam asi půl hodiny, pak byla pauza, ze sálu se vyhrnuli zloději a utvořili frontu u obou záchodů a před stoly, kde stály připravené desítky sklenic s limonádou. Dívali se po nás, my jsme jim připíjeli na zdraví a oni nám ne. Pak se zase nahrnuli do sálu a kulturák ztichl. Nebylo úniku. Na stopa v neděli dopoledne v místě kdy nic nejezdí a v kvádru k tomu... Tak jsem šel aspoň do lesa, bylo hezky, našel jsem si hezký místo na slunci, sundal si sako, lehl si na něj, okamžitě jsem usnul a probudil se v jednu. Seminář pokračoval. Vstal jsem a cítil, jak mám na tváři otisknutou trávu. Tak jsem si zase lehl, díval se do nebe, bylo krásně teplo a v šikmých paprscích slunce létaly mušky. Poslouchal, jak otevřenými okny do lesa proudí organizovaný smích, aplaus, vrzání židlí a pochopil jsem že slečna Uřvaná se schopná mlít celej den. Trvalo to do čtyř do odpoledne a pak jsme jeli domů. Doma jsem si lehl a najednou se mi udělalo zle. Přišlo to zničehonic. Byl to stav, který jsem nikdy předtím nepoznal. Najednou jsem měl 39 horečku a bylo mi špatně od žaludku, což se mi stává v průměru tak jednou za pět let nebo ani to ne. Můžete se mi smát, ale vzhledem k tomu, že se mi uvnitř pořád vracel pohled na ty naštvaný zloděje, co mi nadávají za to, že jim bourám domeček z karet, na toho úlisnýho šéfa s hadíma očima, tak si myslím, že to byla reakce na to zlo, co z nich šlo, protože když jsem se ráno probudil, nebylo mi nic.
Je to už dlouho a s Janou se tomu dneska smějeme a peníze se jí samozřejmě nevrátily...