Nedávno jsem seděl v lese, kam občas jezdím hrát na kytaru. Mám dvě místa a na obou mě už znají i zvířata, protože tam jezdím léta. Je zvláštní hrát opravdu nahlas a vidět, jak se pět metrů ode mě pase srnka a tři koloušci, kterým ta muzika vůbec nevadí.

Asi před dvěma lety jsem seděl u stromu a najednou jsem viděl srnce, jak doslova bloumal po lese. Tady hrábnul, tam něco ukousl, ale bylo vidět, že se nudí. Mířil ke mně a vůbec o mně nevěděl, protože jsem se ani nepohnul. Když ode mě byl asi čtyři metry, najednou si mě všiml a lekl se tak, až ztuhnul. Stál tam s rozkročenýma nohama, zíral na mě a já na něj. Trvalo to asi minutu, pak se otočil odběhl, zase se zastavil a zase na mě civěl. To předvedl ještě asi třikrát a pak utekl do rokle a celou dobu na mě štěkal, co si to prej dovoluju si tam takhle sedět. Jindy tam kolem mě prošlo stádo muflonů...byl jsem od nich asi deset metrů, byl večer a mě nejvíc překvapilo, že je vedla laň.
Když jsem byl malý, jezdil jsem k babičce a k dědečkovi do hor. Měli tam dům u lesa, kolem kterého nebyl plot, kromě strany, která přiléhala k cestě. Tam byla i vrátka, která se zamykala tak, že se přes dvě žbrdliny přehodil visací zámek na kolo a klíč od domu býval "schován" na místě, o kterém věděli snad úplně všichni. První srnku tam vychovali, když byla moje maminka malá. Ta srnka se jmenovala Lízinka a dotáhla to docela daleko, protože hrála v Pyšné princezně. O vánocích prý oždibovala ozdoby ze stromečku a jednou se prý chudák najedla zbytků z rybízového vína, které děda vyhodil na kompost, a šněrovala si to po zahradě, narážela do stromů a nakonec prý usnula a chrápala nahlas. Od první Lízinky se vědělo, že pokud někdo najde slabé nebo zraněné srnčí mládě, tak u nás se o něj postaráme. Sám si pamatuju dvě srnky a jednoho srnce. Srnky se jmenovaly vždycky Lízinky (stejně jako všechny kočky se vždycky jmenovaly Micky) a srnec Lízáček. Chodil jsem s babičkou a Lízinkou na nákup, čekala před samoobsluhou a jedna s námi chodila i dovnitř pro rohlík, který si brala sama z regálu a nikdy to nikomu nevadilo. V zimě jí na mokrých dlaždicích klouzala kopýtka, tak jsem ji vždycky chytil za bok a pomohl jí ven. Srnky se pak většinou ztratily v lese, ale ta z Pyšné princezny prý přivedla ukázat i svoje mladé, i když jenom z dálky. Bylo mi tehdy asi osm, z maličkého Lízáčka, kterého jsme všichni krmili z flašky, vyrostl srnec s parůžky obalenými kůží. Zkoušel je téměř na všem, co se mu postavilo do cesty. Hráli jsme si spolu, dával jsem mu piškoty, tvrdej chleba a během jedněch zimních prázdnin jsem si uvědomil, že si hraje spíš on se mnou. Byl tehdy sníh, vracel jsem se sáňkování k obědu, prošel jsem vrátky, najednou rána a já ležel ve sněhu. Vůbec jsem netušil, co se stalo, a když jsem vstal, vidím Lízáčka, jak se na mě vesele dívá a poskakuje sem a tam...normálně se mi smál. Tak jsem se oprášil, vzal jsem sáňky a rozešel se k domu. A najednou vidím, že se na mě řítí zase. A ta už jsem se opravdu bál. Nějak se mi podařilo mu uhnout, ale zároveň jsem věděl, že jemu prostě neuteču. Porazil mě asi třikrát a naposled mě to už fakt naštvalo. Najednou jsem pod sněhem něco nahmatal. Byl to kus plaňky z plotu. Když na mě běžel zas, fláknul jsem ho po zadku. Jeho výraz vidím dodneška, ten srnec tomu prostě nemohl uvěřit. Tak jsem k němu přiskočil a praštil ho ještě jednou. Štěkl na mě a odběhl. Zahodil jsem plaňku, popadl sáňky a mazal domů. A od té doby jsem měl klid. A dneska můžu říct, že jsem zmydlil srnce :-).