Nedávno jsem se po pětadvaceti letech sešel se svou vojenskou láskou. Udělala mi velikou radost, protože mi přivezla asi sto dopisů, které jsem jí napsal z vojny. Našel jsem jeden vánoční, tak jsem si řekl, že se s vámi podělím o atmosféru osmdesátých let. A všem přeju krásné Vánoce! :-)

273 24. 12. 1988 Kostelec nad Labem

Ahoj ...,
tak jsem si dal na stůl ubrus, rozložil na něj talíře s pomeranči, buráky a taky větvičku z mého oblíbeného stříbrného smrku na chatě, kterou mi včera poslal táta v ohromném balíku. Byly tam taky CIVILNÍ tepláky, které jsem si hned oblékl, abych si připadal aspoň trochu jako v civilu…a je mi hrozně.
Ráno jsem byl na nástupu a zažil tam takovou pitomost. Rota vojáků pochodovala na snídani. Zpívali při tom (nahlas a falešně jako vždycky): Přes spáleniště, přes krvavé řeky… Najednou někomu upadl ešus na zem a zarachotil (v kuchyni neteče voda, tak se vydává do ešusů). Představ si, že ho nikdo z těch vojnou zblblejch idiotů nesebral. Všichni do něj kopali a skutečně se nenašel nikdo, kdo by byl schopen vybočit z tvaru, vzít ho a vrátit. Ešus zůstal ležet na tom asfaltu podupanej a zmačkanej a majitel byl nejspíš bez oběda. A takhle to tady chodí se vším. Já vím, je to jenom pitomost, ale přesně to ukazuje, jak je tu každý osamělý v tom největším davu. Ale co, je Štědrej den, tak se nebudu zatěžovat takovými myšlenkami. Mám je už skoro rok a půl…
Teď už je večer. V půl šestý jsem se sebral a odešel na „slavnostní večeři“. Šel jsem kolem baráku, kde bydlí ten idiot, co mě nepustil domů. Viděl jsem tam ten rozsvícenej vánoční stromeček. V tu chvíli jsem měl chuť sebrat šutr a rozflákat mu okno. Včera si zavolal na svobodárnu, abych mu donesl pivo. Vzal jsem tašku a šel. Když mi zaplatil, nasadil jsem ten nejironičtější obličej, kterého jsem byl schopen, a nepříjemným hlasem mu popřál šťastný a veselý. Vůbec to nepochopil a div, že mě nepozval na panáka. Je to fakt, vola musíš kopnout a ne jenom naznačovat, to se ho absolutně nedotkne. To mě naštvalo ještě víc.
Přišel jsem do kasáren a vyběhl do jídelny. Kluci z roty, ke které teď patřím, už tam seděli. Na stolech byly ubrusy, talíře a misky s rybí polévkou. Náčelník štábu (který mluví asi o šest oktáv výš, než je v kraji zvykem) měl zrovna slavnostní proslov. Řekl mi, abych si odložil kabát. Zhrozil jsem se, protože jsem pod ním neměl sako. Vypůjčil jsem si tedy jedno od kuchařů a zasedl ke „slavnostní tabuli“. On zrovna rozdělovat knížky, které poslali klukům z podniků, kde předtím pracovali. Z nedostatku jiné inspirace začal hovořit o tom, jak se máme chovat ke knihám. Sám přečetl tak akorát Základní řády a vkladní knížku, takže jediná myšlenka, která mi z jeho projevu utkvěla v paměti, byla, že ty knihy nemáme nechat válet na rotě nebo v blátě na cvičáku. Je třeba říct i to, že vojáci knihy přijímali se slovy: Hurá, bude hajzlpapír! Začalo mi být hrozně i tam. Kluci začali roznášet jídlo. Postavili přede mě talíř, na něm byl řízek a kapr, kterýho zabili ve čtvrtek. Kdosi vedle mě táhle říhl. Odstrčil jsem talíř, vypil šťávu z kompotu a prohlásil, že nadporučík Ježíšek nejspíš letos nepřijde, vrátil jsem sako, a oblékl si kabát. Ten kapitán za mnou vyběhl, kam prej jdu. Řekl jsem mu, že pryč, že je mi hrozně. Nevěděl, co mi na to má říct, a ani mě nenapomenul za to, že mám pádlo přes celý záda, což se pochopitelně nesmí. Pokrčil rameny a popřál mi šťastný a veselý. Chtěl jsem se podivit, že má ještě náladu na ironický fóry, ale jen jsem se usmál a odešel za Alanem. Seděl jsem potom s klukama ve skladu, pili tam pivo a třešňovici a byla tam fakt sranda. Jeden z nich například vyprávěl, jak šel na ošetřovnu za doktorem, ten na něj navlíknul bílej plášť s tím, že stejně nikdo nepřijde, a jen přelezl plot, tak dorazila skupina nějakejch ženskejch ze statku, že prej jdou na ten výtěr, na který doktor samozřejmě zapomněl, další nějakou ještě větší hovadinu a po chvíli jsme padali smíchy ze židlí. Bavit se na Štědrý večer zrovna o tomhle je asi rouhání, ale z kasáren jsem šel veselej, a to je hlavní. Před bránou jsem se rozhodl, že ti půjdu zavolat do cukrovaru. Když přijedeš do Kostelce, na obzoru vidíš takový dva ohromný válce, a to je cukrovar. Šel jsem kolem oken, ve kterých byly rozsvícené stromečky, ty zářící zázraky, jak říkáš ty, kradl jsem pohodu těm uvnitř, pásl se na jejich štěstí a litoval se. Před jedním domem jsem slyšel zpívat koledy, sedl jsem si na schody a potichu si zpíval s nimi. Bylo mi tak, žes mě mohla potěšit jenom ty. Začalo hustě pršet, a tak jsem si vsugeroval, že jsem romantickej hrdina a nastavil tvář těm kapkám (ve filmech se pomalu nic jinýho nedělá, když prší) a zjistil, že to zase tak příjemný není. Vešel jsem do vrátnice cukrovaru. Svítil tam stromeček a seděli tam děda s babkou.
„Dobrý večer, přeju hezké vánoce…“ řekl jsem pln optimismu.
Koukli se na mě, jako bych byl malomocnej.
„Co si přejete?“ otázal se babka ledovým hlasem.
„Prosím vás, nedostal jsem se na vánoce domů, mohli byste mě aspoň nechat zavolat mé dívce? Rád vám to zaplatím…“
„To my nemůžeme nechávat volat vojáky! Soudruh ředitel to nemá rád. Navíc nám sem možná přijde poblahopřát, a kdyby to viděl, tak by nám vynadal!“ řekla a slovo „vojáky“ vyplivla jako přebytečnou slinu.
Viděl jsem, že už je to stejně jedno, tak jsem to aspoň zazdil úplně.
„A to si fakt myslíte, ža za váma soudruh ředitel přijede z Neratovic? Na Štědrej den? Za vrátnejma?! Opravdu vám moc děkuju. Dobře víte, že tohle je jedinej telefon v týhle díře... Pak jsem viděl, že mluvím do dubů, tak jsem to vzdal. Vánoce jsou svátky klidu a míru. Já bych nejradši vraždil…
Myslel jsem na tebe, chtěl jsem být u tebe, povídat si s tebou, ale v té chvíli jsem byl něžnej asi tak jako drátěnej kartáč. Došel jsem na ubytovnu, pustil si televizi a přemýšlel o tom, že bych zase zdrhnul. V televizi dávali příběh o radovi Vacátkovi, což byla jediná věc, která mě dneska potěšila. Bylo mi do breku, když jsem vzpomínal na Vánoce u nás doma, na tu kouzelnou chvíli, kdy táta nebo mamka zašli jakoby nic do pokoje a rozsvítili tam stromeček. Pak jsem tam vešel, zpívali jsme koledy…hráli na kytaru…
A tak si tu trochu fňukám do kapsy a závidím všem, kdo jsou šťastnější než já. Věř mi, že letos je jich většina.
Pořád se ti dívám do očí na té fotce, co jsi mi poslala a pořád přemýšlím o tom, jestli v nich jsem.
Hezký svátky...
Tom