Pokud se někdo nebo něco ocitne na slepé koleji, tak je třeba se vrátit tam, kde ta cesta ještě někam vedla. Lidská historie mi vždycky připadala jako takové vlny, které smývají jedna druhou, přitom každá něco navždy změní.

Teď žijeme v době mediální, kdy je často to, co se píše, důležitější, než událost sama, pokud se vůbec stala; kdysi jsme museli umět číst mezi řádky a teď musíme umět číst mezi novinami. Dnes nevyhrává pravda, cit a vkus, ale pohodlnost, neochota a neschopnost něco obětovat a s ní i neochota a neschopnost tvořit díla, která mohou divákovi, posluchači nebo čtenáři něco dát. Takové dílo totiž vždycky autora stojí kus sama sebe. Pohodlnost člověka, který jede na koloběžce se zavázanýma očima rovnou do zdi a ještě si u toho píská. Tak mi připadá tato doba, která směřuje jenom sama k sobě, která nemá směr. A umění (nebo spíš to, se za něj dnes vydává) je pouze jejím nejžalostnějším vyjádřením. Ono totiž o nic nejde. Protože: ...ať udělám jakoukoliv sračku, Ministerstvo kultury to stejně zaplatí, zaplatilo vždycky, tak zaplatí už proto, aby neztratilo tvář, mám přece jméno, psali to v novinách...protože tam mám známý, kterejm dohazuju drby o kámoších, a ty zase dohazujou drby vo mně...a hlavně všechny znám a pak můžu bejt bohatej, i když umím hovno, hahahahaha!!! ... Pohoršilo vás to? Mě taky. Už ve chvíli, kdy jsem tohle slyšel říkat člověka, od kterého se asi nic jiného čekat nedalo. Ale přece jenom...když to člověk slyší takhle naplno a syrový, tak se mu z toho obrátí kufr. V tomto monologu je ale obsažen celý problém toho, proč se dnešní umělecká scéna doslova utopila sama v sobě a například Cena Jindřicha Chalupeckého to dokládá už léta. A jak tento stav vznikl? Myslím, že jde hlavně o to, že vznikly jisté finanční vazby, které to celé drží pohromadě. Pak je jasné, že se všichni zúčastnění horečně snaží udržet tento kolotoč v běhu, protože co by jinak dělali, že? A tak vznikly různé partičky kolem různých zdrojů, které svým chováním ze všeho nejvíc připomínají prostitutky na ulici, včetně kultury projevu (teď narážím například odpověď jistého umělce prezidentovi. Žiji v zemi a době, kdy spolu umělec s prezidentem komunikují takhle. Pan Masaryk s panem Čapkem by asi dost čuměli...)
Jsem možná nenapravitelným optimistou, ale jsem pevně přesvědčený, že zase přijde doba, kdy si umělecké disciplíny nebudou půjčovat jedna od druhé (tak Oscar Wilde definoval úpadek) a trumfovat se v tom, kam až lze zajít ve sprostotě, hnusu a nelidskosti, což samozřejmě vždycky vzbudí určitý zájem, ale díla zpravidla umírají s autorem a mnohých případech dávno před ním. Doba, kdy slova budou mít zase původní smysl, a ne ten otočený, jako v tom dnešním newspeaku. Že zase přijde doba, kdy se skuteční umělci zase budou inspirovat přírodou a životem a ne "životem" v akváriu, ve kterém se navzájem plácají po zádech a říkají ty věty, které jsem napsal výše, protože ...žrát se přece musí, no ne?
Myslím, že se toho stavu dá dosáhnout zcela snadno a dokonce ze dne na den. Stačilo by zrušit veškeré dotace pro tento typ "kultury", která ve valné většině případů kulturou není. Tím by se podle mého názoru zrušily právě ty vazby, které, jak jsme se mohli přesvědčit během posledních dvaceti let, ke kvalitě a hloubce nevedou. Ke kvalitě a skutečnosti vede to, že se autor díla postaví osudu a nesleví, dokud nedokončí, protože nemůže jinak. A byl by to opravdu konec světa? Nebyl by to spíš začátek? Nebyla by právě tohle cesta k tomu, vycouvat z té slepé koleje a nechat vyrůst něco, co by mělo skutečný smysl? Není možné, že by se tím najednou začali zabývat právě ti lidé, kteří nemohou jinak a kteří v každé době udrželi kontinuitu vkusu a kvality (a už slyším řev těch netalentovaných, kteří si něco podobného neumějí ani představit). A dá se vůbec umění nějak institucionalizovat? Není to vlastně Bulgakovův Masolit? Je to Bulgakovův Masolit...
Vzpomněl jsem si na jeden tendr. Došlo k němu v roce 1401 a v dějinách umění se o něm učíme dodnes. Mluvím o bronzových dveřích baptisteria S. Giovanni ve Florencii. Umělci dostali rok na to, aby jeden z výjevů provedli v bronzu. A když se pak všechny návrhy vystavily, ostatní umělci přesvědčili porotu, že práci má dostat Lorenzo Ghiberti, který pak na prvních a druhých dveřích pracoval do roku 1452. Padesát let! Ano...takhle mohou vzniknout Dveře do ráje, jak je nazval Michelangelo. A tak se ptám sám sebe, jestli jsme dnes o pět set dál nebo níž. Ale nedá mi to a představuji si podobný tendr dnes. Vzpomeňme si například na to, co se strhlo po tendru na budovu Národní knihovny...nejvíc mě pobavil ten člověk, co tam pouštěl ten balón. Vzpomeňme si na různé obrátky a otočky o 90 až 240 stupňů ze dne na den. Že by si tehdy v té feudální Florencii víc vážili sami sebe?
Často slyším argument, že každý má jiný vkus. Jenže takhle to není. Vkus je jenom jeden, a tím je pravda. Vždycky jsem si ji představoval jako plamen svíčky ve tmě a autora jako můru, která může přiletět tak blízko, dokud jí plamen nespálí. A čím blíž se odváží, tím víc obětuje a tím víc světla přinese. Umění je překonaná bolest. A tím nemyslím, že se autor má dělit o bolest či pocit hnusu z čehokoliv s divákem, ale že se má podělit o radost, kterou má z toho, že bolest překonal a zvládl a tím dát divákovi sílu. Vkus je - poznat to, co nikdy nezestárne a dějiny umění tvoří jenom to, co nikdy nezestárne a nad čím stáli, stojí a budou stát lidé v úžasu dokud budou lidmi. Jenže dnešní doba se utopila v ismech, které zhusta tvoří jeden člověk a ismus, kterým se sám ocenil, je často nedůležitější částí jeho "díla". A pak naplňuje ismus, dokud si nevymyslí jiný. Ale pokud vím, tak všechny práce, které nějak posunuly umění blíž k té věčné pravdě, vznikly mimo ismy, mimo kontext, mimo...svou dobu. Protože jakýsi společný rys cítím u všeho, před čím stojím v úžasu.
Ten, kdo namaloval býky z Altamiry byl cromagnonec a uměl víc než ti co dnes vítězí ve výtvarných soutěžích. Trochu k smíchu, ne? Cromagnonec měl vkus. A vsadím se, že kdyby měl možnost vidět Monetovu Impresi nebo Michelangelovu Pietu, tak by oboje okamžitě pochopil a padl na kolena, ač pohan. A dnes by víc věcí nepochopil než pochopil a asi by se rád vrátil do jeskyně ke svému kahanu či ohni, v jehož světle foukal barvy na stěnu a byl mimo svou dobu, ve všech dobách, ve věčnosti.
Umělci...opusťte tuhle dobu...zbavte se kontextu a cenzury, které máte v sobě už tak zarostlé, že vám dávno otočily význam slova krása. Vraťte se k tomu nejlepšímu a největšímu, co znáte (a nemám na mysli vaše mindráky a zklamané ambice), a napojte se na to bez ohledu na cokoliv. Vzpomeňte si přesně na ty ideály, které se vám už dávno vykouřily z hlavy, pokud tam někdy byly, a dejte zase smysl těm nejjednodušším větám, že umění má dávat radost, jak řekl Caravaggio a že má být konkrétní, jak řekl Rodin. Přestaňte se konečně bát a vystupte z této doby do věčnosti...
Říkáte si, že jsem se zbláznil? Že jsem naivní? Jistě, a doufám, že mi to zůstane až do konce...

Podívejte se na tu nádheru:
https://www.google.cz/search?q=altamira+cave&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa=X&ei=cjRPU73aLYiSswb0w4CgBg&ved=0CC4QsAQ&biw=960&bih=578&dpr=0.67

(psáno pro blog Výtvarného ateliéru v Balbínově ulici 26 v Praze na Vinohradech, což je místo, kam když vkročíte, cítíte se okamžitě dobře. www.malovanikresleni.cz)