Hřiště u Vodárny - bylo mi asi deset, utíkal jsem před kamarádem Honzou, který mi chtěl nasypat písek za krk, ohlédl jsem se, abych zjistil, jaký mám náskok, a když jsem otočil hlavu zpátky, viděl jsem už jenom kůru stromu asi tak z deseti centimetrů. Pak chvíli nevím a jizvu na rtu mám dodnes...

Korunní, tehdy Wilhelma Piecka, tady bydlela Martina. Když mi bylo čtrnáct, čekal jsem na ni, až půjde domů, abych ji mohl náhodou potkat. Když jsme se náhodou potkali asi popáté, řekla mi, že jí lezu na nervy, což dnes naprosto chápu...Budečská ulice - jednou jsem šel na poštu do Moravské ulice zaplatit obědy a najednou jsem si všiml, že na zemi leží prázdná nábojnice do malorážky. Tak jsem ji sebral a hned uviděl další. Nakonec jsem jich tam nasbíral plnou kapsu...Sázavská - tam jsem chodil osm let do školy, to je na samostatnou kapitolu či knihu... Blanická - tam býval hotel Juventus, kde nám dávali malé černé figurky býků s bílými rohy, které se daly vyndat. Bylo to z nějakého španělského vína. Za hotelem měl ateliér sochař, ke kterému jsme si zase chodili pro sochařskou hlínu, abychom měli munici do flustrubek. Byla těžší než modelína, ale skřípala mezi zuby...Mírák - to bylo moje náměstí. Bydleli jsme vedle Vinohradského divadla a z oken jsem viděl přímo do krejčovny. Na Míráku jsem se naučil bruslit na kolečkových bruslích, před Ludmilou čekal na všechny své lásky a také tam poprvé políbil dívku. Jmenovala se Žaneta a byla o rok starší než já...Šubertova ulice - tam jsme bydleli, před domem byla konečná autobusů 140 a 141. Ten dvůr ve vnitrobloku bylo naše království, tam jsme strávili spoustu času s Ronaldem a Marcelem, což byli bráchové, ze kterých jsou dnes muzikanti, s Radkem, který se narodil ve stejný den jako já a naše mámy se znaly z porodnice, s Jakubem, který bydlel ve stejném domě a dnes už nežije, a s Monikou, která na nás občas lila vodu z balkónu a my po ní házeli brambory na balkón...Římská - tam bývalo divadlo Spejbla a Hurvínka, které nesnáším od dětství, protože mi vždycky připadali oškliví a hloupí, a tak jsem v něm nikdy nebyl...Anny Letenské - tam jsem chodil do školky. Na rohu Vinohradské bývala Mototechna a pamatuju si na ten okamžik, když jsem pochopil, že ten symbol na začátku toho slova je písmeno M. Myslím dokonce, že to je první slovo, které jsem kdy přečetl...Vinohradská - kino Květen, kam jsme chodili za pár korun, stejně jako do Bia Illusion nebo do kina Varšava. Kino bylo natolik levné, že jsme tam chodili, kdykoliv nebylo co dělat...Riegrovy sady - poprvé jsem tam byl, když mi byly tři roky, protože jsme se na Vinohrady přestěhovali z Dejvic. Dům, ve kterém jsme tehdy bydleli, musel ustoupit stanici Hradčanská. Riegrovy sady považuju za nejhezčí pražský park a bydlím u něj dodnes. Na Vyhlídce jsem strávil a trávím spoustu času s kytarou a prožil tam toho tolik. Jako malí jsme tam sáňkovali na Dvojkopčáku a Trojkopčáku a jako velký jsem tam mnohokrát zažil, že nás lidé na louce nechtěli pustit domů, a tak jsme tam hráli až do rána. Jednou jsem si tam šel zahrát asi ve dvě ráno, rád hraju v noci a doma nechci rušit sousedy. Tak jsem tam cvičil nějakej riff, byl jsem tam úplně sám a najednou vidím, jak po louce ke mně jdou dva chlapi, kterých jsem se bál už z toho, jak šli. Když se přiblížili, bál jsem se ještě víc. Jeden si sedl vpravo a druhý vlevo a já věděl, že pokud přestanu hrát, tak je po mně, věděl jsem, že hraju doslova o život. Začal jsem hrát Ukolébavku, kterou jsem napsal pro dceru, když byla malá, a dal do toho všechno. A najednou vidím, že ten vpravo brečí. Když jsem dohrál, podíval jsem se na něj a zeptal se, jak dlouho seděl. Sedm let. A za co? Za elpíčko (loupežné přepadení). Nakonec mi řekli, že si ke mně původně šli pro tu kytaru, ale že prej hraju tak hezky, že mi ji nechají. Ještě jsem jim zahrál, rozloučili jsme se jako lidi a pak jsem se doslova odvznášel domů, protože lepší kompliment jsem za svou muziku nikdy nedostal a asi nedostanu...Muzeum - bylo nám asi dvanáct, když nám vedoucí oddílu Esa zadal úkol, že musíme zjistit, kdo byli ti lidé, co jsou tam napsaní na těch cedulkách nahoře kolem celé budovy. Nakonec jsme je všechny našli v Ottově slovníku naučném a pokaždé když jdu kolem, tak si na to vzpomenu...Václavák - když jsem se vracel z vojny, tak nás ta tatrovka vyložila tam. Seskočil jsem dolů v civilu a uvědomil si, že můžu všechno. Pak jsem šel domů a byl jiný, než když jsem odjížděl...Vodičkova - tady jsem potkal Michala, se kterým jsme pak léta hráli. Ten kluk nádherně zpíval a pak někam zmizel a od té doby jsem ho neviděl...hotel Evropa - tam sedávala Hraběnka. Jednou jsem si tam s ní povídal asi dvě hodiny. Připadala mi nešťastná...Můstek - další místo srazů a schůzek u ČKD. Bývala tam tmavá a smradlavá pasáž a vstup do metra. Dnes je tam obchod...vinárna Narcis - jedno z mála míst, kam jsem se nikdy neodvážil...Havelský trh - spousta zelených plechových stánků se špinavou zeleninou a ve stánku s buřtama pracovala sestra mého kamaráda, která byla zdravotní sestra, ale nesehnala práci v oboru. Tehdy v těch patnácti mi to připadalo naprosto neuvěřitelný..."Královská" cesta - plná prkenných ohrad, výkopů, padajících domů, a po půlnoci úplně prázdná. Často se stalo, že jsem tam opravdu nepotkal vůbec nikoho...Karlův most - tady jsem se naučil na kytaru. Chodili jsme sem hrát každý víkend, u kříže hrávali kotlíkáři, a u každé druhé sochy někdo hrál. Hrávali jsme tam zadarmo, jen tak pro radost z muziky a učili se navzájem. Za tuhle pouliční konzervatoř jsem vděčný dodnes...Malostranské náměstí - jednou jsem si asi v sedmnácti v Malostranské kavárně objednal talíř šunky a dostal k němu tak tvrdej chleba, že jsem ho nemohl ukousnout. Když jsem to slušně řekl číšníkovi, zavolal na nás policajty a tvrdil, že jsme ho napadli. Věřili jemu...Kampa - hodiny hraní na trávníku, spousta setkání a pár ran pendrekem u Lennonovy zdi. Na ksichty těch debilů v uniformách nezapomenu nikdy. Můj táta kdysi po podobné zkušenosti napsal článek, který otiskla i světová periodika. Nemůžu zapomenout na větu: ...a nastoupili tam ti, co mají výkonnostní příplatek za obličej. Tehdy jsem tu větu pochopil a ta jelita na zádech jsem měl několik týdnů. Ale podařilo se utéct, takže nás ze škol bolševici nakonec nevyhodili...Most legií - když mi bylo šestnáct, šel jsem jednou v noci domů z Kampy a po ulici pobíhala zraněná labuť. Někdo zavolal policajty, ti přijeli a narazili do ní autem. Asi pro jistotu. Pak usoudili, že se už nedá nic dělat, tak odjeli. Vzal jsem labuť do náruče a odnesl ji k řece. Byla na tom hodně zle, protože mi položila hlavu do dlaně a já ji hladil, dokud neumřela...Národní třída - demonstrace v civilu, přestože jsem byl na vojně, Reduta a Parnass, což byly aspoň pro mě jediné kluby, kam mělo smysl tehdy chodit na muziku. Hrával se tam úžasnej jazz a na některý koncerty nezapomenu nikdy. Obzvlášť na jeden, kdy tam hrála kapela Impuls z Liberce s kytarisou Zbyňkem Fišerem. Tehdy tam přišel nějakej malíř, který právě prodal obraz ven a celýmu lokálu objednal šampaňský...Perlovka - jednou, bylo mi sedmnáct, jsem tam šel v noci s kytarou a dvě asi tak čtyřicetileté prostitutky mě poprosily, jestli bych jim nezahrál. Tak jsem jim zahrál Pramínek vlasů, rozloučili jsme se a šel jsem domů. V týdnu jsem tam šel se svou láskou Lenkou a obě mě hlasitě pozdravily z druhé strany ulice. Na ty její vyvalený oči nikdy nezapomenu...Spálená - tam jsem byl u soudu, když jsme se rozváděli. Soudkyně se nás ptala, jestli to ještě nechceme zkusit, že nás má prý za odměnu, protože předtím tam byli nějací trotlové, kteří se tam málem zabili. Byli jsme na všem domluvení. Když bylo po všem, tak jsme se objali a bylo nám těžko, i když jsme oba věděli, že je to jediné rozumné řešení. Brali jsme se pár let předtím za rohem...Ječná - nekonečné hodiny v koloně aut. Když jsem byl malej, tak tam někdo před jedním domem napsal na chodník ohromnými bílými písmeny: Tady bydlí moje láska a vedle namaloval srdce. Na rohu Ječné a Štěpánské bývalo železářství, kde jsem si koupil svůj první vlastní metr, který mám v šuplíku dodnes. Je zvláštní, že metr je na něm o centimetr a půl kratší než dnes...Pavlák - tam býval nápis SSM - PEVNÁ HRÁZ SOCIALISMU. Pevná hráz padla, rozkradla sama sebe a socialismus, nebo spíš to, co se tu za něj vydávalo, je zaplaťpánbůh taky pryč. Ale stopy po těch písmenech jsou tam dodnes...Tylák - tam jsem potkal Mirka, o kterém jsem tu už psal...Jugoslávská ulice - tam býval automat Valdek, kde to smrdělo a kino Varšava. Ve spořitelně jsem tam měl založenou svou první vkladní knížku, ze které jsem víc vybíral než tam dával, což mi zůstalo dodnes. Jednou, to mi bylo asi třináct, jsem šel po ulici, potkal jsem kamaráda a on se mě zeptal, kolik je hodin, protože hodiny na Ludmile tehdy nefungovaly jako skoro všechno. Tak jsem mu to řekl, přešel ulici a přímo přede mě spadl asi metrák římsy z domu vedle tehdejší Vojenské správy. Asi mi tehdy nevědomky zachránil život...
Každý máme svoje město, i když je stejné, není stejné. Chodíme po ulicích, vzpomínky skáčou jedna přes druhou a vracejí nás do jiných časů, chvil a dob.
Miluju svoje město...