Včera večer jsem začal letovat lampu. Konečně se mi podařilo napotřetí vysoustružit ten správný tvar formy a teď už jen zbývalo jednotlivé skleněné dílky obalené samolepící měděnou páskou sletovat na formě k sobě.

Pokud letuji, znamená to, že už mám za sebou nařezání nebo našťípání dílků, obroušení a obalení. Jsou to činosti, které se ze všeho nejvíc podobají háčkování, takže se při tom většinou dívám na filmy nebo poslouchám Toulky českou minulostí. Ale když letuju, tak dělám to, na co se vždycky nejvíc těším. Jsem u toho, když ta věc získává tvar, který bude mít už pořád, samozřejmě pokud nespadne na zem.
To se do toho vždycky zaberu, do toho mi zpívá třeba Eva Cassidy nebo jen tak na půl ucha poslouchám film. Včera to byla například Sexmise. Už jsem ji dlouho neviděl a mile mě překvapilo, že vůbec nezestárla. Při Sexmisi jsem poprvé v životě zažil bouřlivý potlesk v kině... Doletoval jsem stínítko, podíval se na hodiny, byly tři ráno.
Vstal jsem, sáhl jsem pro hadr, přenesl jsem váhu na pravou nohu a zjistil, že ji nemám. Asi jsem si ji nějak přeseděl. Ta noha tam prostě nebyla a podle toho se taky chovala. Najednou jsem si uvědomil, že jdu k zemi a že s tím nemůžu vůbec nic dělat. K hlavě se mi rychle přibližovala hrana pece, tak jsem pustil pravou rukou lampu a odrazil se od stolu. Kolenem jsem brnkl o trubku vysavače, který je pod stolem, ta vypadla před tu mrtvou nohu, noha se o ní zaklínila a když jsem padl na bok vedle pece, tak mi citelně křuplo v kotníku, čímž se mi noha vmžiku vrátila zpátky. To všechno, co jsem popsal, trvalo asi tak půl sekundy, bylo to sakra rychlý a zničehonic. Ale lampu jsem nepustil!
Tak jsem si tam ležel, koukal do stropu. Noha tuhla, do toho mravenci, jak mi přicházela k sobě a s tím i bolest. Ten kotník mám uvolněnej od dětství a teď jsem si ho asi dodělal. Klekl jsem si, odložil lampu na stůl a vyškrábal se na židli. Bolelo to tak, že se mi motala hlava. Dal jsem lampu dohromady a poprvé ji rozsvítil. Na stěně vznikla hra světel, která mě asi nikdy neomrzí. Stoletému mosaznému svícnu začal nový život.
Ale noha tuhla dál a bolela už tak, že jsem se na to bál podívat. Dobelhal jsem se pro lékárničku a stáhl si to aspoň obvazem. Pomohlo to. A zítra má Anička maturiťák. Vždyť tam ani nedojdu...
Ráno jsem nohu našel, ale byla cizí a jedna větší než druhá. Tak jsem se hodil marod (doslova) a spal až do jedenácti. Pak mi to stejně nedalo, tak jsem "šel" otevřít, cestou si koupil obinadlo a tu cizí nohu konečně pořádně stáhl. Pomohlo to velmi. Kolem čtvrté jsem jel domů, poprvé v životě tramvají, protože jsem zatím vždycky šel pěšky. Je to dvacet minut přes Prahu 2, kde jsem vyrostl, takže krásná procházka.
Doma jsem našel sako, košili i kravatu, a to, že mi opět chyběly tkaničky v botách už jsem bral jenom jako nutnou daň za to, že si člověk pořídil dceru. Vykoupal jsem se, oblékl se a s dostatečným předstihem vyrazil do Lucerny. Belhal jsem se přes Riegrák, na Vyhlídce se zastavil a koukal na Prahu a nějak mi nešlo do hlavy, že to mrně, se kterým jsme tady před nedávnem jezdili po zadku na igelitu, běhali s naším labradorem Kryštofem, stavěli sněhuláky nebo moai z Velikonočního ostrova ze sněhu, má dnes maturitní ples a že tam jdu jako otec...