Účastním se právě konference Evropské lidové strany (EPP) v rámci Výboru regionů (CoR) na téma Role lokálních autorit v uprchlické krizi. Do češtiny přeloženo je to o tom, jestli si mohou regiony něčím pomoci při zvládání enormního množství válečných, ekonomických a všech ostatních uprchlíků, které do Evropy v posledních několika letech směřují.

Odpoledne nás dnes čeká ještě cesta do uprchlického tábora v Thessaloniki (Soluň). Zdejší region Střední Makedonie je v současné době domovem 30000 uprchlíků, v podstatě polovinou všech uprchlíků, kteří jsou v Řecku. Je to číslo větší než počet uprchlíků v mnoha státech EU, Česko nevyjímaje. Ví tedy tady, o čem mluví. Regiony a lokální autority jsou docela blízko lidem a jejich názory jsou tak většinou založeny z velké míry na přímé zkušenosti (= tedy pravdě!)

Diskuze se tady vede o nastavení vhodné linie mezi solidaritou a bráněním hodnot, které v EU sdílíme. Názory jsou různé, částečně kritické – Evropa zaspala, bojujeme s časem, roste populismus v jednotlivých státech, a další. Nezaznívá tu však nic o konci EU, přece jen lidová strana nemá v programu napsaný svůj vlastní konec.

Zkusím tady nastínit můj pohled, ovlivněný trochu mou akademickou činností (vývoj systémů), trochu minulou politickou zkušeností (zvolený zastupitel či poslanec má sloužit lidem) a trochu názory, které jsem v této problematice vstřebal a považuji je za dobré.
Těmi bych začal:

Jeden pronesla Jeho svátost Dalajláma téměř před rokem: „Uprchlíkům (tedy lidem obecně) se musí pomáhat. Problém však je, když je jich moc“. Druhý názor, který považuji za také více než vhodný, mi řekl před 14 dny můj kolega z Karlovy univerzity, vedoucí katedry: „Lidi si musí pomáhat, jinak to půjde všechno do úplných sraček.“ Omlouvám se za doslovnou citaci, ale údernost této věty je trochu schovaná právě za použitými slovy.

„Kde je však limit naší pomoci?“ by měla být správně otázka, o které se budeme bavit. Že se tak u nás moc neděje je výsledkem úpadku našich elit, naší společnosti a úrovni sdělovacích prostředků.

Každý z nás se svou vlastní identitou má určitou schopnost existovat poblíž další osoby. V práci přežijeme po nějakou dobu nepříjemného šéfa, obzvláště když si při tom říkáme, že to tak nebude navždy. Host smrdí třetí den, praví přísloví. Čím větší vytížení a odpovědnost každý z nás prožíváme, tím méně energie nám zbývá „na někoho dalšího“. Pokud si všichni svým životním shonem, například za majetkem, energii a čas na ostatní vyčerpáme, stane se to, co predikuje můj kolega z univerzity.

Pokud se však na druhé straně úplně rozdáme a každý budeme věnovat svou životní energii pouze ostatním a nikoli sobě, pak nejen, že toto všichni neumíme a nikdy umět nebudeme, ale hlavně, někteří z nás se stanou darebáky a začnou dobroty ostatních zneužívat. Nevědomky jako ovce sami sobě utvoříme diktaturu. A počítačové modelování v rámci výzkumů umělé inteligence již před 20 lety prokázalo, že obě skupiny jsou ve společnosti potřeba – darebáci i „ti hodní“, a jejich poměr se průběžně mění, v dlouhodobém pohledu převažují „ti hodní“.

Nyní máme tedy vymezeny mantinely. S tím, kdo ve svých názorech na tyto mantinely naráží, není možná diskuze. Protože vývoj společnosti a naší civilizace je založený na diskuzi, musíme zůstat mezi těmito mantinely.

Region Střední Makedonie se vypořádává v současné době se 30000 uprchlíky. Po Česku jich také pár pobíhá. Po Německu mnohem více, ve Francii či Belgii je trochu těžké od sebe starousedlíky a nově příchozí oddělit. V situaci bez sdělovacích prostředků, v časech před 100 lety bychom neměli tolik zpráv jako dnes a výše napsaná čísla by nás nijak nevzrušovala. Dnes je však situace jiná. Svět a Evropa obzvláště se stala jedním organismem, kterého zrovna někde na noze žere obtížný hmyz. A jistě, může se z toho stát nemoc celého organismu. Média, populisté a další strach a úzkost využívají pro svou vlastní propagandu, i když většina z nich nikdy žádného uprchlíka neviděla. Což však také nelze hodnotit jako úplně špatné – jsou to indikátory aktuálního stavu společnosti. Můžeme jim vlastně poděkovat, že dělají aktivní přenašeče vzruchu v našem společenském organismu.


Co by měla být naše reakce a náš postup?
1) Předně, nenechat populisty tváří v tvář skutečným datům o počtech lidí na našem území, aby jejich násobení problému se stalo v našem organismu chronickým. Jinými slovy, aby jedna „smrtelná krize“ nestíhala jinou ještě „smrtelnější krizi“. To musíme udělat každý sám ve své hlavě.

2) Velmi pozorně sledovat data, zvážit počet a hlavně kritéria pro příjem uprchlíků – vzdělané, ochotné se začlenit do naší společnosti přijmout. V omezeném počtu cizí prvek celek obohacuje.Vnějším vlivům uzavřený systém naopak degeneruje a časem zaniká.

3) Vzhledem k příliš velkému počtu uprchlíků těsně za hranicí našeho evropského organismu se nás situace týká natolik, že se musíme začít zabývat situací i v okolí Evropy. Ze systémových teorií plyne, že jádro se musí postarat o svou periferii, prvky v systému se musí začlenit do spolupráce, specializovat se a najít si své místo v celku. Ano, bude nás to něco stát, ale s tím se nedá nic dělat. Jiná cesta končí jako v bodě 2.


Logicky z toho všeho vychází, že EU se musí více „zdrcnout“ – vytvořit jednotnou zahraniční politiku, jednotnou vnější a jednotnou vnitřní bezpečností politiku. Jinými slovy se centralizovat, a to i na monetární, tedy ekonomické úrovni v podobě jednotné měny, centrální banky a ministerstva financí. NEBO se EU musí rozpadnout a každý si musí začít bránit vlastní hranice.

Jít dál či zpět? Není třetí cesta? Obvyklá politická volba – tedy nedělat nic? Nerozhodnout? Nechat to zubu času, aby se problém sám vyřešil? Nebo snad vyhnil? Může si dovolit EU jako celek nic nedělat? Může, ale pak v tomto případě to znamená variantu rozpadu, což nám situaci paradoxně poněkud zlehčuje. Máme totiž jen dvě možnosti, nikoli širokou škálu plnou nicnedělání či „málodělání“. Je to buď, anebo.

Můžeme my volit rozpad EU? A abych byl osobnější, a tedy pravdivější a pravdomluvnější – co chci já? Bude mi vyhovovat, když se EU rozpadne? Už to skoro vypadá, že stačí jedna jediná odpověď, ale ještě jeden myšlenkový pokus musíme provést.

To, že se jeden systém rozpadne, neznamená, že vznikne prázdno. Už vůbec ne prázdno vyplněné štěstím, mírem a krásou. Svět je dnes již tak zmenšený v důsledku krátkých vzdáleností, zanedbatelné ceny dopravy, světově propojenými médii a sociálními sítěmi, že pokročil do fáze, kdy velikost regionů jako je USA (či Severní Amerika), Čína, Evropa a další kontinentální regionální uskupení je standardem a nutností. Když vyklidí pole EU, místo bude zabráno někým jiným. A jeden Plha z východu se už nějakou dobu hlásí.

Prázdno však může být zaplněno i novým evropským uskupením, a to tak, aby se našemu východnímu sousedovi nedala šance. Jako kdyby květ EU natolik odkvetl, že v jeho středu začne rašit jiný, nové poupě. Toto znovuzrození ale není jednoduché nazvat z pohledu dneška – je to smrt a konec dnešní EU? Z konce se nám stal začátek a ze začátku se nám stal konec. Nemáme tedy na výběr. Koncentrace moci ve světě pokračuje a bude pokračovat. Čím více zvenčí někdo tlačí (Rusko, uprchlická krize), tím rychleji se koncentrace děje. Když už tohle víme, je rozhodování jednodušší.

Chci tedy, aby EU pokračovala ve své integraci, avšak založená na důležitých a pro celek nutných typech politik – vnější a vnitřní bezpečnostní politika, monetární a fiskální politika, zahraniční – diplomatická i obchodní politika. Tedy reformovaná tak, aby se věnovala opravdu důležitým věcem a zbytku ponechala volnost. Vím totiž, že i když budu chtít úplný opak, jsem stejně proti vývojovým silám slabý a bezmocný. A Rusko v této hazardní hře nevolím. Rozhodně ne to současné imperiální Rusko.

Tolik za mne. A teď jedu do uprchlického tábora.


P. S. Uvnitř jednotné zahraniční a bezpečnostní politiky bude ono píchnutí hmyzu přeneseno do jádra rychleji a reakce tak na sebe nenechá čekat tolik, jako se to stalo dosud. Diskuze bude vedena na politické bázi, v rámci politických proudů a ne vykřikujících individuí.