Někdy není špatné nechat se projevit lidi samotné, protože tím vyjde leccos najevo, ale myslím si, že už tak nějak stačilo. Myslím, že máme už na krku další trapnost v podobě bezprecedentního polistopadového ohnutí hřbetu, než abychom měli stále číst v médiích téměř psychopatická vyjádření Hradu o pohřbu, letadle, zpoždění a hledání zákeřných viníků.

Tři roky zpátky ve funkci primátora Prahy, (byl jsem trochu zelenější než mí předchůdci a dnes se ukazuje, že asi i více než celá Strana zelených dohromady), jsem měl tendenci umírněně a pokud možno uváženě podporovat rozvoj našeho hlavního města směrem k trendu v západních metropolích, dávajících důraz na kvalitu života, kvalitu veřejných prostranství, avšak ruku v ruce s harmonickým fungováním celého města a zejména růstem jeho konkurenceschopnosti.

V oblasti dopravy jsem sice analyzoval možnosti, avšak příliš nepodporoval „zmizení“ aut z ulic, nebyl jsem cykloterorista. Praha ještě nebyla ve fázi, kdy by tato opatření významně ocenila. Bylo by to předčasné a příliš brzké rozhodnutí. Sám dodnes pro dopravu po Praze využívám MHD, osobní auto, kolo i chodím hodně pěšky. A pořadí jednotlivých slov v minulé větě o mé preferenci také nic nevypovídá.

V rámci obvykle nabitého programu jsem v jeden inkriminovaný den přišel z dalšího z mnoha jednání do svého sekretariátu, kde jsem již u vchodu dostal materiály k dalšímu programu. Tím byla má účast na konferenci o rozvoji města. Můj sekretariát byl prodlouženou ruku celého odboru primátora, který obsluhuje jak zahraniční cesty, PR, protokol, materiály do Rady hlavního města Prahy; prostě všechno.

Nebylo mnoho času pro kontrolu všech materiálů, zajímal jsem se o obsah konference – měl jsem promluvit o dalším směřování metropole, strategických dokumentech a vyjádřit se také k případnému bourání budov v památkové zóně. Tato témata jsem několik dní předtím s experty diskutoval. Bezmyšlenkovitě jsem vyšel z magistrátu a sednul do připraveného auta, pozdravil se s panem řidičem. Zabrán do materiálů a vlastních myšlenek jsem ani nevnímal cestu. Po nějaké chvíli auto opět zastavilo a já jsem společně s mým asistentem a poradcem vystoupil přímo na Václavském náměstí před domem, kde se konala konference. Pomyslel jsem si něco o zbytečnosti jízdy autem, přece jen to bylo dost blízko a já jsem navíc měl pohybu spíše málo a chůze by se mi hodila. Trochu jsem si při vystupování z auta všiml nějakého fotografa, který nás fotil, což jsem nepovažoval za nic divného. Následně jsem se aktivně zúčastnil konference.

Později odpoledne jsem si pak přečetl článek, jak ten primátor, který vymetá auta z centra, sám jezdí autem do zakázaných míst – na jinak uzavřenou dolní polovinu Václavského náměstí. To vše na jednom spíše aktivistickém serveru, se svými skalními i jinými čtenáři, zabývajícím se podobnými prohřešky prominentů a papalášů. Tím jsem logicky pro tento server byl. Stalo se mi „chucpe“ a mrzelo mne to z několika důvodů. Předně auta jsem nevymetal. Tlačilo mne to navíc do trochu vylhané polohy. Dále jsem v tom na vině v podstatě nebyl, rozhodně ne tak, jak napsal onen server. Každopádně jsem však za to byl odpovědný. Měl jsem se důkladněji připravit. Měl jsem vědět, kde daná konference je. Měl jsem dávno instruovat můj sekretariát a protokol, co je třeba a co ne. Všichni jsme lidé a všichni chybujeme. Ke cti mých skvělých spolupracovníků je třeba poznamenat, že se od té doby už nikdy nic podobného neopakovalo. A stojí za to dodat, že moje výtka k nim byla následující – článek jsem jim předložil a řekl „to jsem mohl jít pěšky“.

Dementi byly zbytečné, každý rozumný věděl, jak se věci mají. Každý, kdo nechtěl vědět, nechtěl ani žádné vysvětlení slyšet. Ještě dlouho poté se mne jeden student naší pražské střední školy, kam jsem jezdil na pravidelné každotýdenní besedy, zeptal, proč jsem takto jel autem. Odpověděl jsem stejně, jako v tomto textu. Byla to prostě chyba. Chyba v systému, kterou jsem nezpůsobil. Chyba v systému, za kterou ale nesu odpovědnost. Chyba, která se stane a možná ne jednou každému.

Netřeba asi zmiňovat paralely pozdního příletu Czech Air Force One (to teda ale zní, že?) do Bratislavy. Co poté nastalo, a co dnes stále rezonuje ve společnosti a zapadá do dnešního a stále živeného zbytečného rozdělováním společnosti, však mi už trochu leze krkem.

Ano, přijeli pozdě. Je to ostuda. Je to ostuda jejich. Je to tak trochu také ostuda každého z nás, že jsme je zvolili. Neumí si vybrat spolupracovníky, zkušené protokolisty. Zkušený protokolista by i přes nezkušený protokol jiného státu věděl, že to časově nevyjde. Nebo to zkrátka jednou teď nevyšlo. Náš exprezident tedy míří správně na protokol, i když se snaží vinu hledat ne u toho našeho – nejspíše tam jsou ještě lidé od něj. I jeden z našich expremiérů, který byl načapán, že jede rychle, se vymluvil na protokol a hlavně řidiče. Ale dělat z toho frašku typu, že letadlo stálo na ranveji, za což může pravděpodobně nějaký telefonát z nějaké kavárny přes ústřednu ztohoven je hloupé. A hloupým myslím nemoudré. Jinak samozřejmě vychytralé to teoreticky být může, ale…

Hradní protokol a hlavně mluvčí postupuje stylem jeho hradního pána, když ho někdy zaslechnu, tak nejen obsahem, ale i hlasem a intonací, což zní obzvláště směšně. Řídí se heslem: Neuznat, neuznat, neuznat. A to v domnění, že je to lepší, než prokazatelné selhání někde v útrobách Hradu přijmout jako fakt. Postupuje s myšlenkou, že hloupé trvání na svém přinese nějaké body. Tomu úplně nerozumím. Lidé, kteří trapnost u pohřbu zařadí do škatulek jiných trapností, to moc nepřesvědčí. Lidé, kteří před dvěma lety volili menší zlo (ano, to je pohled většiny voličů současného prezidenta) to těžko budou vnímat pozitivně. Takže, abych pravdu řekl, nerozumím ani té vychytralosti.

Jediné, čemu rozumím je to, že každý člověk se obklopuje sobě podobnými. Proto, když je zvolen člověk s určitou ne-úrovní, lidé kolem něj mu budou sahat po pás. Chytrý pod hloupým nedělá, líný pod pracovitým nedělá, šikovný pod lemplem nedělá. Dobře je to vidět také na současné pražské radnici. A tato kolektivní hloupost má tendenci se bezbřeze šířit. Více a více lidí má tendenci podlehnout názoru, že je lepší kádinku s kalnou vodou rovnou převrhnout a čekat, až se naplní znovu sama čistou vodou. Ale to je zásadní omyl. Každým svým činem stavíme ty nám nadřazené celky a systémy. Každým svým činem je musíme posilovat a udržovat. Nikdy nevíme, jak hluboko je ještě dno a proto praví konzervativci takto nikdy neriskují.

Jak z toho ven (psáno zvlášť). Předně, překonat se musí náš současný hradní pán. Vyměnit ve svém okolí lidi, kteří jeho už tak problematickou povahu ještě více problematizují. Výměna mluvčího by prospěla jak státu, tak i samotnému prezidentovi. Ti z nás, kteří již rezignovali, se musí zvetit, a začít znovu a znovu vysvětlovat v čem je chyba. A ti ostatní jim musí alespoň držet palce. Vím, že se možná jedná o vzdělávání pravděpodobně nevzdělatelného. Přesto však nemáme jinou možnost.