Mám zlost. Zlost. Na sebe, na nás, na nás v Evropě. Jsme pomalí a neohrabaní a nepřipravení.

Před 8 lety. Na jaře 2014 Putin zabral Krym. Už jsme v té době měli druhého proruského prezidenta, proruskou vládu i proruského premiéra (ani oni si zřejmě nemysleli, že v roce 2022 proruští už nebudou moci být). Pamatuji si velmi dobře na to období. Velká Británie docela dobře reagovala. Zavedly se i ekonomické sankce. OECD docela dobře reagovala. I my jsme se snažili v Praze tenkrát alespoň něco udělat. Přerušili jsme partnerství s Moskvou. Ale pozor, prošlo to v naší tenkrát jednostranné radě pouze o jediný hlas! Zrušení partnerství by tenkrát muselo udělat zastupitelstvo a tam už hlasy k mání nebyly vůbec. A mimochodem, ono přerušení partnerství bylo zrušeno hned po volbách následující radou města. Šel od nás ještě dopis – výzva velkým okolním městům, aby se tato také připojila. Nic moc se ale tenkrát nestalo. Respektive ne dost. Jak u nás, tak v Evropě. A to byla ta největší chyba.

Putin to tenkrát zkusil a prošlo mu to docela dobře. Před pár dny to zkusil znova a reakce je teď o to těžší. Ale když adekvátní nepřijde ani teď, bude to příště zase o kousek těžší. A mezitím na Ukrajině umírají lidé, nevinní, tátové. I mámy. A děti! A my to sledujeme s pomocí nejmodernější techniky v přímém přenosu. Díky odvážnému prezidentovi on-line hrdý přístup jeho, jeho vlasti a jeho lidí, ale i jejich neutuchající prosby o pomoc. Napadá mne, že je škoda, že jsme jako svět ještě „tak málo“ propojeni. Kdyby každého z nás bolelo alespoň zlomkově to, co nyní bolí naprostou většinu obyvatel Ukrajiny, možná bychom neváhali s rychlými a co nejtvrdšími opatřeními. Či spíše evropští politici by neváhali. Nebáli by se o své znovuzvolení, když teď třeba nebude plyn či se zdraží ropa.

Co to je prosím za reakce, když se obecně ví (a tedy i Putin ví), že mohla být větší. Co je to za alibismus říkat, že si musíme nejtěžší kalibr ponechat, abychom mohli ještě později přidat. Když kousek za našimi hranicemi umírají nevinní lidé. Nejtvrdší možná (nevojenská) reakce – zničující ekonomické sankce, odpojení od všeho, co může Putinovi a jeho věrným přinášet zdroje – musí přijít hned a K TOMU se ještě musí hledat další možnosti. Před ještě pár dny jsme měli mj. obavy o naše soukromí. O to, jak se o nás všechno v digitálním světě ví. Jak mohou státy a velké společnosti pozorovat naše chování, pohyb i vlastně cokoliv, co si zamanou. Najednou nejsme sto se takto zaměřit na válečné zločince (a co jiného jsou Putin, Lavrov a další v jeho bezpečnostní radě či vládě) a vše jim díky technologiím takto vzít, zabrat, zkonfiskovat? Kde jsou ty společnosti mocnější než vlády, jak se jim v poslední době říká. Nebo i toto není pravda?

Chirurgická přesnost je novou schopností dnešního světa. Tu musíme použít. Proto mám zlost. Zlost na sebe. Zlost na nás. Že děláme tak málo. Že jsme tak pomalí. A neohrabaní. A nepřipravení.