Potřebujeme šetřit a nastartovat reformy. Jinak nám hrozí bankrot. (aneb, proč kandiduji jako nestraník a na čem se chci podílet)
Zjednodušeně řečeno, jsem rád, že už tu již nevládne Andrej Babiš, ale z nové vlády taky nejsem extra nadšený. Myslím si, že minulá vláda byla pro Česko boží dopuštění. Rozdávala peníze jak Ježíšek dárky. V podstatě jsme během tří let bohapustě „prožrali“ nějakých 800 miliard korun aniž by došlo k nějakému zaznamenáníhodnému rozvoji státu.
Pro srovnání, při běžných cenách má celková dálniční síť v Česku zhruba takovou hodnotu!
K tomu všemu i zahraniční politika předchozí vlády byla orientovaná více podle toho, kde se dařilo firmám majitele hnutí než podle geopoliticko-ekonomické situace. V Číně se spálil, tu neměl rád, v Německu se mu naopak dařilo, takže v EU bylo lepší zůstat, v Rusku to bylo také docela dobré. Proto navrhoval Rusy, aby dostavěli Temelín. Takže politika ČR se vlastně odvíjela podle potřeb a zájmů Agrofertu.
Úřednice – tetka – Schillerová, jako šéfka státní kasy postupně vybírala jedny úspory za druhými, aby v následné krizi už žádné rezervy nezbyly. Kromě Kovandy, který na Primě ještě teď jak na objednávku mele jako kolovrátek o Fialově drahotě, skuteční ekonomové už dávno zdvihají varovný prst! Například ekonomka Jana Matesová, která nás zastupovala u Světové banky, už otevřeně hovoří o tom, že kvůli bývalé vládě máme nakročeno k bankrotu ve stylu Řecka. Nadměrné výdaje ve státní správě (nabírání nových zaměstnanců a předražené státní zakázky), peníze za nic pro domácnosti na dluh, které nebyly kryté výkonností země! U nás jak přes kopírák!
„Finanční pomoc, kterou Řecku poskytla Evropská unie, Mezinárodní měnový fond a Evropská centrální banka, byla podmíněna tím, že řecké vlády musely přijmout a navzdory opakovaným protestům řecké veřejnosti také plnit program tvrdých úsporných opatření založených zejména na škrtech ve státním rozpočtu a zvyšování daní. Řecko i nadále zůstává nejvíce zadluženým státem Eurozóny (v poměru k HDP).“ Zdroj Wiki.
Tak jsem šel k posledním sněmovním volbám s jasnou ideou Babiš už nikdy, vybral jsem si jedno ze dvou možných uskupení a to do urny vhodil. Vlastně okamžitě jsem byl ale nemile překvapen následným ústupem obou pražských lídryň (Richterová, Pekarová) z nějakých důležitých reformních postů na některém z ministerstev do bezpečí vedení sněmovny, kde nyní za vysoký plat určují pořadí mluvících kandidátů.
Volil jsem jednu z těchto koalic s vědomím, že budou třeba reformy a oběma dámám na prvních místech kandidátek věřil, že budou umět a chtít i samy nastartovat a realizovat reformy. Jinak se totiž hrůzných schodků nezbavíme, než skrze hluboké reformy fungování našeho státu. Krizové období je hrozba, avšak zároveň i příležitost. Vysoké ceny jsou problém, ale také možnost provést nepopulární kroky.
Postupně však více a více sleduji, jak málo připravení byli někteří adepti na ministerské posty.
Z krajské – pražské – politiky jsem si odnesl ponaučení, že co se v reformním úsilí neudělá do půl roku od voleb, zpravidla již poté jde jen hůře a hůře. Nemluvím o zahraniční politice, která se průběžně vyvíjí, nýbrž o financích, veřejné správě, důchodech, mateřské péči, územním rozvoji a stavebnictví, sportu, dopravě a ještě několika dalších.
Tah ministra pro místní rozvoj Bartoše je velmi malý. Veřejná správa stále stojí na šílených 6 250 obcích a desetitisících zbytečných politiků a ještě větším počtu úředníků (problém je složitější, toto je ve zkratce). Sport nemá raději ministra žádného, aby jeho úpadek nebylo na koho hodit. Energie letí stále výše a my tak trochu spíme a namísto naděje lidem (že koupíme ČEZ, že budeme regulovat, že zastropujeme ceny, či jakkoliv jinak) byla dosti nešťastně a arogantně odbyta svetrem. Ten si lidé samozřejmě vezmou automaticky, když bude drahá energie a budou topit méně.
V dnešní době bych proto již očekával přijímání krizových balíčků. Tedy návrhy reforem veřejné správy, uvolnění stavebních předpisů tak, abychom co nejdříve zažehnali nedostatek bytů ve městech, změny ve financování dopravních projektů (zde se už blýská na lepší časy), investice do zdraví obyvatelstva (mládež se ale vůbec, vůbec nehýbe, pouze děti ze sportovních rodin sportují), zvyšování svobody lidí v jejich dnešním boji za energetickou soběstačnost. K čemu jsou dotace na fotovoltaiku, když musíte následně nadbytek prodávat levně a jinak nakupovat draze? Lidé si raději tvoří uzavřené domácí okruhy a tím se de facto částečně odpojují od státu. To je velký projev nedůvěry občanů ve správu společného státu. Nepřijde vám?
Vím z dob vedení města, že velké celky jsou strašně pomalé. Než Praha řekne okruh, umřou všichni Pražané. Ale zároveň z vedení Prahy vím, že existují období krizí, kdy tato města i stát umí jednat v reálném čase. Když jde velká voda, nařizujete evakuaci a ta se reálně v tom stejném čase děje. I velké a nemotorné celky umí tváří v tvář krizi jednat rychle.
Nevybral jsem si žádnou ze stran a kandiduji jako nezávislý, protože v oblastech, kterým rozumím, necítím dostatek energie a úsilí k realizaci potřebných reforem.
Neznamená to, že nejsem rád, že tu už nemáme minulou vládu. Ale zároveň to znamená, že nejsem příliš spokojen s prací této. Pokud bych se do Senátu dostal, maximálně bych se snažil podporovat reformní kroky této vlády. Ale též jakékoliv další vlády, která by nás uměla vyvést z geopolitické, energetické a doufejme, že ne za chvíli i třeba potravinářské krize. A to tak, aby i děti mých dětí nemusely splácet dluh, který jim za života jejich dědy narostl do nevídaných rozměrů.
Pro srovnání, při běžných cenách má celková dálniční síť v Česku zhruba takovou hodnotu!
K tomu všemu i zahraniční politika předchozí vlády byla orientovaná více podle toho, kde se dařilo firmám majitele hnutí než podle geopoliticko-ekonomické situace. V Číně se spálil, tu neměl rád, v Německu se mu naopak dařilo, takže v EU bylo lepší zůstat, v Rusku to bylo také docela dobré. Proto navrhoval Rusy, aby dostavěli Temelín. Takže politika ČR se vlastně odvíjela podle potřeb a zájmů Agrofertu.
Úřednice – tetka – Schillerová, jako šéfka státní kasy postupně vybírala jedny úspory za druhými, aby v následné krizi už žádné rezervy nezbyly. Kromě Kovandy, který na Primě ještě teď jak na objednávku mele jako kolovrátek o Fialově drahotě, skuteční ekonomové už dávno zdvihají varovný prst! Například ekonomka Jana Matesová, která nás zastupovala u Světové banky, už otevřeně hovoří o tom, že kvůli bývalé vládě máme nakročeno k bankrotu ve stylu Řecka. Nadměrné výdaje ve státní správě (nabírání nových zaměstnanců a předražené státní zakázky), peníze za nic pro domácnosti na dluh, které nebyly kryté výkonností země! U nás jak přes kopírák!
„Finanční pomoc, kterou Řecku poskytla Evropská unie, Mezinárodní měnový fond a Evropská centrální banka, byla podmíněna tím, že řecké vlády musely přijmout a navzdory opakovaným protestům řecké veřejnosti také plnit program tvrdých úsporných opatření založených zejména na škrtech ve státním rozpočtu a zvyšování daní. Řecko i nadále zůstává nejvíce zadluženým státem Eurozóny (v poměru k HDP).“ Zdroj Wiki.
Tak jsem šel k posledním sněmovním volbám s jasnou ideou Babiš už nikdy, vybral jsem si jedno ze dvou možných uskupení a to do urny vhodil. Vlastně okamžitě jsem byl ale nemile překvapen následným ústupem obou pražských lídryň (Richterová, Pekarová) z nějakých důležitých reformních postů na některém z ministerstev do bezpečí vedení sněmovny, kde nyní za vysoký plat určují pořadí mluvících kandidátů.
Volil jsem jednu z těchto koalic s vědomím, že budou třeba reformy a oběma dámám na prvních místech kandidátek věřil, že budou umět a chtít i samy nastartovat a realizovat reformy. Jinak se totiž hrůzných schodků nezbavíme, než skrze hluboké reformy fungování našeho státu. Krizové období je hrozba, avšak zároveň i příležitost. Vysoké ceny jsou problém, ale také možnost provést nepopulární kroky.
Postupně však více a více sleduji, jak málo připravení byli někteří adepti na ministerské posty.
Z krajské – pražské – politiky jsem si odnesl ponaučení, že co se v reformním úsilí neudělá do půl roku od voleb, zpravidla již poté jde jen hůře a hůře. Nemluvím o zahraniční politice, která se průběžně vyvíjí, nýbrž o financích, veřejné správě, důchodech, mateřské péči, územním rozvoji a stavebnictví, sportu, dopravě a ještě několika dalších.
Tah ministra pro místní rozvoj Bartoše je velmi malý. Veřejná správa stále stojí na šílených 6 250 obcích a desetitisících zbytečných politiků a ještě větším počtu úředníků (problém je složitější, toto je ve zkratce). Sport nemá raději ministra žádného, aby jeho úpadek nebylo na koho hodit. Energie letí stále výše a my tak trochu spíme a namísto naděje lidem (že koupíme ČEZ, že budeme regulovat, že zastropujeme ceny, či jakkoliv jinak) byla dosti nešťastně a arogantně odbyta svetrem. Ten si lidé samozřejmě vezmou automaticky, když bude drahá energie a budou topit méně.
V dnešní době bych proto již očekával přijímání krizových balíčků. Tedy návrhy reforem veřejné správy, uvolnění stavebních předpisů tak, abychom co nejdříve zažehnali nedostatek bytů ve městech, změny ve financování dopravních projektů (zde se už blýská na lepší časy), investice do zdraví obyvatelstva (mládež se ale vůbec, vůbec nehýbe, pouze děti ze sportovních rodin sportují), zvyšování svobody lidí v jejich dnešním boji za energetickou soběstačnost. K čemu jsou dotace na fotovoltaiku, když musíte následně nadbytek prodávat levně a jinak nakupovat draze? Lidé si raději tvoří uzavřené domácí okruhy a tím se de facto částečně odpojují od státu. To je velký projev nedůvěry občanů ve správu společného státu. Nepřijde vám?
Vím z dob vedení města, že velké celky jsou strašně pomalé. Než Praha řekne okruh, umřou všichni Pražané. Ale zároveň z vedení Prahy vím, že existují období krizí, kdy tato města i stát umí jednat v reálném čase. Když jde velká voda, nařizujete evakuaci a ta se reálně v tom stejném čase děje. I velké a nemotorné celky umí tváří v tvář krizi jednat rychle.
Nevybral jsem si žádnou ze stran a kandiduji jako nezávislý, protože v oblastech, kterým rozumím, necítím dostatek energie a úsilí k realizaci potřebných reforem.
Neznamená to, že nejsem rád, že tu už nemáme minulou vládu. Ale zároveň to znamená, že nejsem příliš spokojen s prací této. Pokud bych se do Senátu dostal, maximálně bych se snažil podporovat reformní kroky této vlády. Ale též jakékoliv další vlády, která by nás uměla vyvést z geopolitické, energetické a doufejme, že ne za chvíli i třeba potravinářské krize. A to tak, aby i děti mých dětí nemusely splácet dluh, který jim za života jejich dědy narostl do nevídaných rozměrů.