Evropská komise navrhla kvóty na rozdělování uprchlíků do jednotlivých členských zemí. Šlo o pouhý návrh, který vycházel z pečlivého posouzení možností každé země. Měl být projednán na červnovém summitu v Bruselu.
V některých zemích se proti kvótám okamžitě zvedla vlna odporu. Také česká vláda je na vlně protiunijního a protiuprchlického populismu navenek halasně odmítla. Problému uprchlíků, kteří v Česku vůbec nejsou a ani do něj nemají namířeno, bylo dokonce věnováno zvláštní zasedání sněmovny, přenášené živě televizí. Rozumné názory tam zněly jako hlasy volajících na poušti.


Kvóty se staly předmětem jednání premiérů visegrádské čtyřky, jehož se zúčastnil i britský premiér. Visegrádská skupina přijala jednotné odmítavé stanovisko, které slaďovala s dalšími odmítačskými státy.
Blok odmítačů kvót tak v Bruselu docílil, že povinné kvóty zavedeny nebyly.Česko se však dobrovolně zavázalo přijmout mnohem víc uprchlíků, než stanovila kvóta. Pro přijetí tolika lidí má kapacity i finanční prostředky. Nakonec má i zkušenost z přijetí tisíců muslimských uprchlíků z Bosny za jugoslávské války i migrantů z Ukrajiny. Jaký je tedy rozdíl mezi odmítnutím kvót a souhlasem s přijetím mnohem vyššího počtu uprchlíků?
Záměr komise byl jistě přesně takový. Kvóty měly být výchozím bodem pro jednání, jako ostatně všechny její návrhy. Šlo o jednorázový návrh, který samozřejmě nemůže zakládat žádný precedens do budoucna. A i kdyby, Evropská komise je pouhý administrativní orgán, může jen předkládat návrhy (má na to ostatně rozsáhlý odborný aparát), rozhodovací pravomoc přísluší hlavám členských států sdružených v v Evropské radě. Takže jakékoliv jiné kvóty politického dosahu by musely stejně jako jakákoliv jiná politická otázka projít Evropskou radou, posouzením hlavami států Unie. Navíc ani v technických záležitostech komise nerozhoduje, ale vydává jen směrnice. Jejich dopracování do národních legislativ je záležitostí domácích parlamentů a domácí byrokracie. Jako například ve věci montování vodoměrů na vodovodní stoupačky. Jak píše týdeník Respekt, komise doporučila osazování vodoměrů tam, kde je to potřebné a technicky i finančně možné. Plošné nařízení osazování vodoměrů, které může vést k problémům technického a nakonec i sociálního rázu (značné náklady), vzniklo u nás.
Kvóty daly možnost vládám těch zemí, kde jsou xenofóbní nálady nejsilnější, ať už těch, kde uprchlíci jsou, nebo kde se, jako u nás, vůbec nevyskytují, aby populisticky ukázaly, svůj zásadový postoj proti „diktátu Bruselu“ a otupili ostří především domácí extrémistické kritiky.
Zároveň, byť tentokrát v negativním slova smyslu, docílily toho, co je smyslem demokratického vyjednávání v Unii, a sice sdružování jednotlivých zemí do nátlakových skupin k legitimnímu prosazování svých zájmů. To je životně důležité především pro menší země, je to podstata unijní demokracie, obrana před svévolí velkých států, smysl Unie jako takové. Všichni se pamatujeme, že Václav Klaus hleděl na Visegrádskou čtyřku s despektem, Česko vůči ostatním členům čtyřky vyvyšoval, izoloval je od nich. Proč to dělal, se lze jen dohadovat!
A to je druhý smysl uprchlických kvót. Jakýsi skvělý psycholog v komisi docílil, aby země uprchlíky přijaly minimálně v počtu, jaký navrhovaly kvóty, umožnil zemím, aby svým „zásadovým“ odporem k „bruselskému diktátu“ vůči vlastní veřejnosti ubrali vítr z plachet domácím extrémistům a dosáhl toho, aby se země začaly sdružovat k prosazování svých požadavků.
To je zcela legitimní a demokratické. Stejně jako je legitimní vyjednávat si výjimky. To učinily Dánsko, Británie, Maďarsko, Bulharsko a Řecko. Maďarsko, Bulharsko a Řecko jsou hraniční země, kam směřuje největší proud uprchlíků. Británie a Dánsko mají svých afroasijských migrantů dost, byť v Británii je to hlavně důsledek její koloniální minulosti.