Situace v Sýrii vypadá navenek nepřehledně, ale při hlubším pohledu je celkem jasná. Povstání proti Asadovu režimu vedlo kromě vytvoření sekulární opozice i ke vzniku několika islamistických skupin včetně tzv. islámského státu. Je naprosto přirozené, že násilí Asadova režimu jehož silové složky pocházejí téměř výhradně z nusajritské (nesunnitské) náboženské menšiny, vyvolalo násilnou reakci i na sunnitské straně. Čím brutálněji potlačoval Asad šířící se povstání, tím více nahrával sunnitským extrémistům. I když Erdoğanův turecký režim hraje v Sýrii svoji vlastní hru, je mnoho pravdy na tom, že jeho výzvy Asadovi k reformám a dohodě se sekulární opozicí, pokud by byly vyslyšeny, mohly v Sýrii zabránit eskalaci války. Od představitele otevřeného dědice bývalé koloniální mocnosti v Sýrii, Osmanské říše to ovšem Asad nebral, stejně jako od Západu.

Dnes je všeobecně známo, že hlavní vlnu uprchlíků ze Sýrie vyvolaly Asadovy nelítostné nálety proti opozici, u mladých mužů i snaha vyhnout se odvedení do Asadovy armády. Bašár Asad vsadil na hrubou sílu. Už jeho otec Háfiz Asad krvavě potlačil povstání vedené muslimskými bratry počátkem 80. let minulého století. Tenkrát syrské vládní jednotky téměř srovnaly se zemí středosyrské město Hamá a povraždily statisíce lidí.
Tohle náš tehdejší komunistický režim u sovětského vazala nesměl vidět, u nás o tom tehdy nepadla ani zmínka. Dnes si z pohodlí blahobytné Střední Evropy myslíme, že před začátkem protirežimních demonstrací bylo v Sýrii všechno v pořádku. Nebylo. Režim byl totalitní, zatýkal a surově mučil. Měl na to vybudovaný celý sofistikovaný aparát. Odporu proti brutalitě režimu samozřejmě využívali sunnitští extrémisté. Zneužili latentní idealizace ranného islámského státu a jeho historických úspěchů jako reakce na dnešní ponížení muslimského světa, euroamerickou (ale v případě Kavkazu i Střední Asie i ruskou) hegemonii a podporu místních autoritativních režimů na celém Blízkém Východě. Islamisté odpověděli na Asadovu brutalitu v Sýrii, resp. šíitskou nadvládu v Iráku stejně krutým „islámským“ režimem, který ve vzniklém mocenském vákuu zabral centrální pouštní oblasti obou zemí. Svědectví ukazují, že obyčejní muslimové i přes nelidskost islamistického režimu oceňovali relativní bezpečí pod jeho vládou oproti neustálému přelévání bojů.
Sunnitsko-šíitský spor, který vznikl v samotných počátcích islámu, je mezi muslimy stále živý, nezávisle na novodobých mocenských hrách. Stačí připomenout útoky většinových sunnitů na šííty v Pákistánu, potlačování šíítské většiny sunnitskou vládnoucí menšinou na Bahrajnu nebo současný konflikt mezi sunnity a šíity v Jemenu. Na Blízkém Východě má tento konflikt mocenskou podobu. Proti sobě tu stojí regionální mocnosti Saúdská Arábie (dnes bohužel sekundovaná Erdoğanovým režimem v Turecku) a Írán. Maličký Libanon je dokonce sunnitsko-šíítským sporem rozpolcen.
Dohoda s šíitským Íránem o jaderném programu mohla ostří tohoto konfliktu otupit. Jelikož se však do něj s bezohlednými mocenským ambicemi a podporou svého syrského vazala vložilo jednoznačně na šíitské straně Rusko, jen aby si na Blízkém Východě zachovalo vliv, může to sunnitsko-šíítský konflikt, který je jedním z hlavních důvodů syrské a irácké tragédie, jen vyostřit.
Opět, i když Erdoğan nemluví o dalších miliónech uprchlíků ze Sýrie bez postranních úmyslů, je možné, jak tvrdí, že eskalace konfliktu nažene do Evropy nové spousty běženců.
Destabilizace Evropské Unie pomocí uprchlíků vrážením klínu mezi její západní a východní (bývalé sovětské kolonie) část může být vedlejším (zamýšleným) produktem ruského vojenského angažmá v Sýrii. (Letmý pohled na ruskou propagandistickou televizi v češtině by to potvrzoval.) Říká se tomu zabít dvě mouchy jednou ranou.
Udržet si zdání globálního hráče a vnést rozkol do Evropské Unie. To by byl v očích Putinových poddaných triumfální návrat Sovětského Svazu. Jenže v Sýrii může Rusko zabřednout do války a Sýrie se pro něj může stát druhým Afghánistánem.