Armáda je tradičně nejdůvěryhodnější institucí v Turecku. Armáda byla hnacím motorem velikosti a významu Osmanské říše. Moc této říše byla založena na dobývání území, disciplině a taktické převaze armády. Jakmile tyto faktory pominuly, Osmanské říše začala upadat. První pokusy o evropeizaci byly spojeny právě se snahami o modernizaci armády, aby mohla čelit převaze Západu, nikoliv aby se mu říše kulturně přizpůsobila.
K přesvědčení, že jedině „pozápadnění“ a sekularizace Turecka může zemi zachránit před úplným rozpadem, došel teprve Mustafa Kemal Atatürk, a to právě za podpory armády, která vybojovala současné turecké území na řecké intervenci a zamezila tím úsilí vítězných velmocí po I. světové válce rozdělit si zbytek Osmanské říše mezi sebou.
Armáda pak byla strážcem sekulárního státu a na jeho obranu vystoupila ještě několikrát.
V druhé polovině 20. století došlo ke třem vojenským převratům a jednomu varování, které vedlo k pádu tehdejší islamisty vedené koaliční vlády.


Proto se současný islamistický prezident pokusil armádu pomocí zinscenovaných soudních procesů zlomit. Pomáhali mu v tom stoupenci hnutí Hizmet (Služba) duchovního Fethullaha Gülena. Když však tito lidé, kteří měli velmi vlivná postavení v silových složkách a v justici, odhalili rozsáhlou korupci ve vládní straně sahající až k samému Erdoğanovi, postavil se Erdoğan proti nim, a začal je pronásledovat. Dnes je považuje za největší hrozbu své vládě.
Naopak s armádou se usmířil, řada odsouzených důstojníků byla osvobozena, a Erdoğan se o armádu opřel v nemilosrdném potlačování kurdské ozbrojené gerily PKK včetně devastace Kurdy obývaných oblastí, které obvinil z její podpory.
Spekulovalo se dokonce, že by se Erdoğan mohl pokusit zneužít armádu i pro intervenci v Sýrii k potlačení tamějších Kurdů bojujících proti islámskému státu. Tomu se naštěstí armáda postavila.
Současný pokus o puč mohl být výsledkem nespokojenosti části armády, odvetou za čistky, případně vystoupením přívrženců hnutí Fethullaha Gülena, kterých je v armádě velký počet.
Na ně samozřejmě svaluje vinu Erdoğan. Nicméně vedení armády puč nejspíš nepodporuje. Náčelník generálního štábu byl pučisty dokonce internován. Prohlášení pučistů obsahovalo obvyklé výrazy jako návrat k demokracii a respektování lidských práv a občanských svobod. Toto vše se samozřejmě za Erdoğana masivně porušuje. Demokracie spočívá jen ve volbách, a i ty si Erdoğan dovede, jak se ukázalo v roce 2015, zmanipulovat. I když spíš zastrašováním obyvatelstva než podvody při volbách samotných. K těm však samozřejmě také docházelo.
Porážka puče zřejmě pomůže Erdoğanovi k dalšímu utužování autoritářského režimu, možná i k vítězství v případném „demokratickém“ referendu o zavedení prezidentského systému. K změně ústavy v tomto duchu nemá dostatečnou podporu v parlamentu. Ale i tu si možná pokusí získat rozštěpením Strany nacionalistické akce (MHP), jejíž islamisticky laděné křídlo v čele s dlouholetým předsedou má k Erdoğanovi blíž.
Tažení proti kurdské parlamentní opozici bude nejspíš pokračovat ve snaze ji úplně potlačit.
Jak se pokus o puč odrazí na válce proti kurdské gerile PKK na jihovýchodě země, je otázka. Že by však došlo k jejímu zmírnění za účelem politického narovnání, které Erdoğan už jednou opustil, je krajně nepravděpodobné. Kurdská otázka tak zůstane Achillovou patou jeho režimu. Lze se obávat, že sekularismus bude stále více potlačován ve prospěch islamizace státu, indoktrinace obyvatelstva a zejména mládeže bude dále pokračovat.
Erdoğan tak může získat ještě větší prostor k likvidaci sekulárního odkazu Kemala Atatürka a k přetvoření Turecka v postmoderní osmanskou říši. Ovšem v reálných podmínkách současného světa. To znamená i zmírnění útočné protizápadní rétoriky a dodržování mezinárodních smluv a závazků.