Podle oficiální turecké verze se o zmařený vojenský puč z 15. července pokusila tzv. Teroristická organizace fethullahovců. (turecká zkratka FETÖ). Tuto nálepku začala vláda a jí poplatná média razit už od korupčního skandálu ve špičkách vládnoucí strany AKP a v samotné Erdoğanově rodině (jeho syn Bilal je momentálně v Itálii vyšetřován kvůli praní špinavých peněz) v prosinci 2013. Teď se však ujal ve všech tureckých médiích, těžko říct, zda ze strachu či z upřímného přesvědčení, že jen stoupenci Fethullaha Gülena stáli za pučem.

Fenomén sítě stoupenců F.G. není nová záležitost. Jejich pronikání do veřejného života a do státních struktur včetně armády se datuje už od vojenského převratu v roce 1980. Tehdejší vojenský režim, nesmiřitelný vůči krajní sekulární levici a v menší míře proti nacionalistické pravici, projevoval značnou toleranci vůči islamistickým elementům. Tehdy vznikla teze o turecko-islámské syntéze, tj.nerozlučného spojení tureckého etnika se (sunnitským) islámem. Tedy ve zkratce: co Turek, to muslim (I když to zdaleka není pravda. Možná víc než dvacet procent Turků jsou alevité, příslušníci synkretického vyznání pocházejícího z druhé hlavní větve islámu, ší´y.)


Byl to první klín vražený do Atatürkova sekularismu, laicismu, jak se mu podle jeho francouzského vzoru říká v Turecku. Hnutí stoupenců tehdy mladého duchovního F.G. vystupovalo nekonfliktně vůči sekulárnímu režimu a soustřeďovalo se na dobročinnost, osvětové a vzdělávací aktivity, i když na pozadí sunnitského islámu. V tyto jeho cíle uvěřil údajně i takový přesvědčený sekularista, v té době předseda Strany demokratické levice a několikanásobný turecký premiér Bülent Ecevit. Ten Ecevit, který po svržení vlády vedené islamistou Erbakanem provedl sekulární školskou reformu, která měla eliminovat nebezpečí islámské indoktrinace mládeže.

Nová neoislamistická strana AKP Recepa Tayyipa Erdoğana, která se v Turecku ujala moci na sklonku roku 2002, v hnutí F.G. spatřovala svého přirozeného spojence. Stoupenců F.G. využívala v tažení proti všemocné armádě. Právníci z řad hnutí konstruovali obžaloby v soudních procesech proti armádním špičkám, které měli zlomit její moc. Už tehdy se vědělo a psalo o spřeženectví Erdoğanovy strany s hnutím F.G. (V Turecku se používá termín cemaat, znamenající náboženské, muslimské sdružení, řekněme kongregaci). Hnutí F.G. ve státní správě i v armádě získávalo s vědomím a podporou Erdoğanovy partaje další pozice. Nahrazovali zatčené a odsouzené sekulární důstojníky. Byli dosazováni do policejních složek a do justice. Bývalý policejní ředitel Hanefi Avci, jehož tato odhalení stála postavení i svobodu, napsal ve své velmi populární knize o prorůstání Gülenovy „kongregace“ do státní správy z konce první dekády tohoto tisíciletí: „Tady se nejedná o několik justičních omylů, chybu několika policistů, nesprávný výklad práva či podjaté jednání. Jsme svědky organizované činnosti příslušníků (tohoto) uskupení ve státní správě.“

Zlom ve spojenectví obou islamistických organizací nastal v prosinci 2013, kdy justiční orgány odhalily rozsáhlou korupci ve špičkách vládní strany. Pravděpodobně se jednalo o reakci Gülenova hnutí na Erdoğanovy snahy zestátnit jejich školy. Erdoğan sice pro forma sesadil korupční ministry, k soudu se však nic nedostalo. Naopak Erdoğan přešel do protiútoku. Veřejně kolující záznam svého údajného rozhovoru se synem Bilalem ohledně miliónů eur ukrytých v jeho vile si nemohl nechat líbit.. Obvinil své dosavadní spojence z vytváření paralelních státních struktur a provedl dalekosáhlé čistky v policii a v justici. Z bývalého spojence se přes noc stali teroristé.

Viník puče je tedy nasnadě. Vláda AKP vyhlásila po puči výjimečný stav. Rozsáhlé čistky, které následovaly, nepůsobí dojmem, že se Erdoğan zbavuje jen tzv. gülenovců. Na druhé straně milostivě svolil k velkým opozičním shromážděním za sekulární republiku a demokracii v Istanbulu a v Izmiru a vůdce dvou opozičních stran CHP a MHP, nikoliv však prokurdské HDP přijal ve svém honosném paláci. I když mu zmařený puč jednoznačně hraje do karet v jeho tažení za absolutní mocí, zdá se rozsahem puče, který mířil především na něho, přece jen poněkud zaskočen. Teď si licoměrně posypal hlavu popelem. Byl prý k nim (gülenovcům) shovívavý vzhledem k jejich rozsáhlým charitativním a vzdělávacím aktivitám. Pokud jde o zfalšované procesy proti armádním špičkám, měl prý o nich vážné pochybnosti, podělil se o ně s kompetentními osobnostmi, obvinění ani zatýkání ho prý nepřesvědčila, nicméně tehdy ho prý ani jeho spolustraníci nechápali. Na základě této „sebekritiky“ nařídila vláda AKP čistky i ve vlastní straně.

Jsme tedy svědky vítězství jedněch islamistů nad druhými? Západ prý nebezpečí gülenovců nepochopil. Soustřeďuje se jen na čistky po zmařeném puči. Ovšem hon na čarodějnice, atmosféra strachu a udavačství, které vláda podněcuje, o „triumfu demokracie a národní jednoty“, za které Erdoğanovo vítězství vydává, zrovna nesvědčí.

Otázkou je, kde zůstává sekulární Turecko, člen NATO a dosavadní euroatlantický spojenec? V případě zdecimované turecké armády hovoří někteří komentátoři o možném návratu k původní kemalistické koncepci sekulární „euorasijské“ orientace. Jak to ale bude s nebezpečím islamizace armády, jíž se Erdoğan určitě nevzdá? Nošení šátků coby lakmusový papírek bylo zatím jen ve společenských zařízeních dosud striktně sekulární armády jako armádní kluby nebo zotavovny po voleno. Uvidíme co bude dál.

Pošramocené vztahy se Západem se Erdoğan snaží vyvažovat Putinem. Dva nevypočitatelní diktátoři ze stejného paranoidního těsta si však z definice důvěřovat nemohou. Turecko je pořád ještě součástí západních struktur, ekonomicky je navázané především na EU. Roztržka se Západem by pro něj znamenala ekonomickou katastrofu.