V poslední době dochází ke sbližování Ruska a Turecka, resp. Putina a Erdoğana. Mají k tomu své pragmatické ekonomické a politické důvody. Historicky byly obě země nesmiřitelnými nepřáteli, jedna pravoslavná křesťanská, druhá sunnitsko muslimská. V dobách, kdy byla Osmanská říše, předchůdkyně současné Turecké republiky, považována za nemocného muže na Bosporu a postupně ztrácela jednu državu za druhou, bylo Rusko jednou z velmocí, které se o skomírajícího obra přetahovaly. Své expanzionistické úmysly halilo do ochrany ortodoxních křesťanů v Osmanské říši. Po rozpadu Sovětského Svazu se naopak Turecko snažilo aktivně ovlivňovat muslimské republiky bývalého SSSR s etnicky tureckým obyvatelstvem.
Zdálo by se tedy, že nemohou být dvě odlišnější země než Rusko, kde se pravoslaví opět stalo součástí státní ideologie, a Turecko, kde dnes vládne sunnitský islám. Turecký diktátor Erdoğan se dokonce pasuje do role samozvaného ochránce muslimů.


Rusko a Turecko však mají mnohem více podobných rysů, než by se na první pohled zdálo. Obě země jsou dnes orientálními despociemi skrytými pod fasádou pluralitní demokracie. Erdoğan cynicky vydává upevňování své osobní moci za zdokonalování demokracie. V Rusku od příchodu Vladimira Putina k moci vládne znovu jemu podřízená státostrana, jako tomu bylo za komunistického režimu, Turecko směřuje ke změně ústavy na prezidentský systém šitý na míru Erdoğanovi, kde zavládnou stejné poměry.
Putin a Erdoğan zaujímají typické postoje autokratů a diktátorů k jakékoliv opozici, kritice svého vládnutí a dokonce k satiře. Známá je Erdoğanova hysterická reakce na jeho karikatury v německých médiích. Obě země považuji jakoukoliv opozici a kritiku za inspirovanou a placenou ze zahraničí. Rusko ji pod touto záminkou kriminalizuje. Erdoğan považuje za zahraniční spiknutí dokonce i pokles hodnoty turecké měny a snižování ratingu Turecka, jež jsou důsledkem nestability v zemi a nejistoty investorů vyvolané masovým zatýkáním, konfiskací podniků nepohodlných vlastníků a koncentrací veškeré moci v Erdoğanových rukou.
V Rusku jen s krátkou přestávkou Jelcinovy éry trvá a v Turecku pod Erdoğanem znovu ožívá byzantinismus, autokracie zbožštělého vládce. Rusko se na dědice Byzance po pádu Cařihradu přímo pasovalo. Turecko Byzanc sice porazilo, ale osmanští sultánové se v jejím způsobu vládnutí zhlédli.
Rozdíl mezi oběma zeměmi z hlediska Západu tkví v tom, že Rusko má stále imperiální, revanšistické tendence zaměřené na Evropu, zatímco Turecko v tomto směru nebezpečí nepředstavuje. Erdoğan je mnohem čitelnější než Putin. Jakmile si pojistí svoji absolutní moc v zemi, lze předpokládat, že bude pokračovat v realistické politice dosavadního partnerství se Západem. Takové náznaky v podobě nedávných návštěv britské premiérky a německé kancléřky v Turecku už se objevují. Investice a znalosti bez nichž se jeho země nemůže rozvíjet, mu totiž Rusko nepřinese.V zájmu Evropy je, aby strategické partnerství s Tureckem udržovala.