Diktatury obvykle ztotožňujeme s osobou diktátora. Turecko se k diktatuře jednoho muže blíží, podobně jako jinde však ho s diktátorem ztotožňovat nelze. Ani Rusko není jen Putin či Bělorusko pouze Lukašenko, i když v zemích, kde převládá či doutná pocit ublíženého nacionalismu, zneuznané velikosti, významu nebo dokonce ohrožení a obklíčení nepřátelským okolím se diktátor snadno prodere k moci právě zneužitím těchto emocí.
Neznamená to ovšem, že v té které diktatuře neexistují vedle poslušné zmanipulované masy opoziční síly, které mají větší či menší podporu, a samozřejmě i nezávislá kultura. V Turecku ukázalo referendum zosnované Erdoğanem, že proti diktatuře jednoho muže je bezmála polovina, ne-li slabá většina obyvatel. Kulturní fronta se zde i přes represe příliš zmanipulovat nedala.


Jednou z významných tureckých osobností, které představovaly opozici k represivnímu režimu, ať už vojenskému v minulosti, nebo islám zneužívajícímu Erdoğanovu režimu v současnosti patří slavný folkový zpěvák, skladatel, spisovatel, filmový režisér, nositel francouzského řádu čestné legie a bývalý turecký velvyslanec dobré vůle UNESCO Zülfü Livaneli. Této funkce se vzdal na protest proti ničení kulturních památek v tureckém Kurdistánu v důsledku brutálního postupu tureckých bezpečnostních sil. Livaneliho vystoupení nechybělo ani na ohromném shromáždění v Istanbulu na závěr opozičního Pochodu za spravedlnost 9. července t.r.
Od svého exilu v době vojenských převratů v druhé polovině 20. století je Livaneli znám široké turecké, ale i mezinárodní veřejnosti jako folkový zpěvák, skladatel a interpret protestních písní, nadšenými davy zaplňující velké sály i otevřená prostranství. Livaneli proslul i jako propagátor turecko-řeckého sblížení, jeho velkým přítelem byl slavný řecký zpěvák Mikis Teodrakis, zpíval i s další řeckou hvězdou zpěvačkou Miou Farandouri. Velmi dobře si uvědomuje jak blízká je si kultura obou sousedních národů, že mnoho Řeků má své kořeny na maloasijské pevnině, zejména v Istanbulu, že v Istanbulu měli kořeny i předkové významného řeckého básníka Konstantina Kavafise.
V poslední době se Livaneli profiluje i jako populární spisovatel. Jeho knihy dosahují v Turecku statisícových nákladů a v knihkupectvích se vystavují na předních místech. Poutavým způsobem totiž zpracovávají aktuální a ožehavá témata. I když by se dalo říct, že domácí publicita, domácí vkus vždy nemusí odpovídat vkusu v jiných zemích, počet jazyků, do nichž byly Livaneliho knihy přeloženy ukazuje, že tomu tak není.
V českém překladu už existuji dvě z jeho knih. Ta první, Štěstí, zpracovává v Turecku možná čím dál tím aktuálnější téma vražd ze cti, druhá pak, Serenáda, mezinárodně rezonující téma pronásledování Židů v období nacismu. Vedle vstřícného postoje Turecka, zejména prvního tureckého prezidenta Kemala Atatürka k pronásledovaným německým židovským osobnostem, totiž ukazuje i temnější stránku tureckého postoje k Židům prchajícím před nacistickým terorem, který měl v daném případě tragické následky.
Letos trhá nakladatelské rekordy v Turecku Livaneliho nejnovější román o náboženské nenávisti a tragickém osudu příslušníků náboženské menšiny jezídů zmasakrované teroristickou organizací zvanou Islámský stát, která má v Erdoğanově Turecku rozvětvené podhoubí. I tato kniha poutavě zpracovávající téma aktuální minimálně i v našem civilizačním okruhu je adeptkou na mezinárodní pozornost. Překlady do světových jazyků na sebe jistě nedají dlouho čekat, pokud k nim už v době vzniku tohoto blogu nedochází. Ani Česko by v tomto případě nemělo zůstat pozadu.