Že Erdoğanův režim vede tureckou ekonomiku od deseti k pěti, je už dávno známé. Odráží se to nejen v rostoucí inflaci a nezaměstnanosti, ale především čím dál tím víc v peněženkách občanů. Volným pádem klesá kurz turecké liry k dolaru, prudce se snižují devizové rezervy turecké centrální banky. Další ránu uštědřil erdoğanovské ekonomice koronavirus. Režim si půjčoval na megalomanské projekty, jejichž zadáváním si zavazoval spřátelené firmy.

Projekty jako obří istanbulské letiště kvůli koronaviru funguje jen z části a dluhy místo provozovatele musí splácet stát. Totéž platí i pro jiné projekty. Půjčky stát není schopen splácet. Silné zemětřesení v Izmiru může naštěsti konečně otřást i příšerným Erdoğanovým projektem kanálu Istanbul mezi Černým a Marmarským mořem, takovým tureckým kanálem Labe-Dunaj ve velkém. Investoři se ze země stahují, agentura Moody´s snížila rating Turecka do vysoce spekulativního pásma. Agresivní zahraniční politikou, ani komickými urážkami představitelů EU, naposledy sprostým verbálním útokem na francouzského prezidenta k odpoutání pozornosti od hroutící ekonomiky si Erdoğan nevystačí.
Situace je neudržitelná. Klesá podpora Erdoğanovy vládnoucí partaje. Ke všemu se poroučí i Erdoğanův ochránce Trump. Koncem minulého týdne Erdoğan vyměnil guvernéra centrální banky a teď vybouchla bomba největší: odstoupil sultánův zeť Berat Albayrak, který měl pod palcem řízení ekonomiky. Už od ní dává ruce pryč. Kéž by byl prý zůstal jen ministrem energetiky a přírodních zdrojů, jímž byl před tím, měl se vyjádřit. Podle dalšího vysvětlení se Albayrak kamarádil s Trumpovým zetěm Jaredem Kushnerem a jeho ambiciózní dcerou Ivankou, kteří mu dokonce zajišťovali přístup k Trumpovi. Může to tedy být i důsledek vítězství Joe Bidena.
Ostatně turecká média už spekulují, jak se Erdoğana dotkne Trumpova porážka. Trump má vůči autokratům a diktátorům slabost, bránil uplatnění sankcí amerického kongresů proti Turecku. Nehledě na to, že stažením amerických sil umožnil poslední Erdoğanův vpád do severní Sýrie a masakrování Kurdů jeho džihádistickými žoldnéři. Teď už by uvalení sankcí a tvrdšímu postupu vůči Erdoğanovi nemuselo nic bránit.
Zajímavá historická paralela: zeťové osmanských sultánů bývali obdařeni nesmírnou mocí,
Turecký výraz pro zetě se stal dokonce titulem. Například Damat Ferit Paşa byl krátce dvakrát premiérem za sultána Mehmeda VI v Brity okupovaném Istanbulu po porážce Osmanské říše v 1. světové válce. Navádí to k domněnce, že turecký neosultán Erdoğan kráčí v těchto šlépějích. Rodinný podnik však, jak se ukazuje nakonec i v USA, asi není zrovna efektivním způsobem vládnutí. Ostatně tehdejší osmanský kabinet vládl jen z milosti vítězných velmocí a mimo jejich dosah už se ve vnitrozemí formovala nezávislá moc pod vedením Mustafy Kemala Paşi (Atatürka).