Sakra hovno! Nadávám v duchu, abych neděsil okolí. Bolí mě hlava. Když nespím, bolí mě. Nevstával jsem k pacientům. Ne, na tomhle oddělení je klid. Bojoval jsem celou noc s polštářem. A s postelí, která je vlastně pacientskou přistýlkou. Válendou tak tvrdou, že mi to přišlo jako nocování pod širákem bez karimatky při průtrži mračen. Měl jsem v noci prostý dojem, že ta pryčna někam jede a taky se různě se naklání. Každopádně se mě snaží každou chvilku setřást, oklepat se ze mě. Jsem zhýčkaný, zpovykaný Pražák z Brd. To je to.

V 5:50 budíček. Šel jsem nakonec spát až po půlnoci a strašně se mi nechce vstávat. Službu předávám až v 8:00, ale sestry mi říkaly, že za pacienty jdou nejpozději v 6:00. Moc by totiž rády byly co nejdříve opět venku z overalů, třeba už v 6:30? Protože ráno s pacienty nejvíce manipulují, je to také čas, kdy je mohu při polohování vidět ze všech stran, udělat nutné převazy. Můžeme si se sestrou pomoci, když je nás na pokoji dva a více, myslím si. Až na výjimky s chodítkem, žádný z našich pacientů nechodí. Chci se synchronizovat. Mám tu vůli. Rozlepím levé oko, pak pravé oko, a to levé se mi zase zavře ...

Na filtru stojím až v 6:15, prostě mi to nešlo. Pryč je doba vstávání na tři nádechy, jako to prý mají samurajové. No taky nejsem žádný samuraj. Pryč je i přízemně české ranní ptáče. Postupně si navlékávám všechny vrstvy. Počítám s tím, že teď ráno budu pacienty důkladně vyšetřovat a strávím s nimi více času. Žádný z našich sedmi pozitivních pacientů nemá zdaleka ani mírné příznaky nákazy COVID 19. Natož pak ty těžší. Anebo že by dokonce potřebovali terapii kyslíkem. A v žádném případě nepotřebují ventilátory. Na to tady navíc ani nejsme zařízení. Pravděpodobně bych se mohl oblékat trochu light. Do empíru jako na večerní vizitu. Ale takový je vnitřní předpis a já ho respektuji.

Nejsme specializované centrum akutní medicíny v univerzitní nemocnici. A co vím, ani tyto v dnešních dnech nezažívají katastrofické scénáře. Mám kamarády na různých odděleních a tvrdí to i poslední dobou stále příznivější statistiky. Italský, španělský, americký ani jiný armagedon, který je i v těchto zemích územně ojedinělý, se v České republice nekoná. A my jsme jen městská nemocnice, která sice disponuje multioborovou jednotkou intenzivní péče, ale zdaleka ne specializovaným infekčním oddělením podobného typu jako je třeba v Nemocnici na Bulovce. Malému provozu odpovídá i spektrum našich pacientů. Stabilní senioři s COVID 19, i když jinak velmi nemocní. Měli smůlu, že byli všichni na jednom místě a nakazili se.

Takže vstupuji nejprve na pokoj číslo pět původního standardního oddělení chirurgie. Neumřu a není to ebola. Navíc jsem v tom ebolovém projektu s Lékaři bez hranic přeci nikdy nebyl. Jen jsem si to živě představoval. A tohleto mi minimálně režimem trochu připomíná, co jsem si od svých kolegů o chodů projektů pro pacienty s ebolou četl. Ráno mívám nízkou hladinu cukru, když se nenajím. Obvykle se to u mě projevuje mírným pocením, bolestí žaludku a ospalostí. Už léta nestíhám snídat. Když mám na sobě neprodyšný overal, všechno se to dneska akorát vystupňuje. Za minutu jsem splavený, jak kdybych běžel rychlou desítku. Pane Novák, jak jste spal?

Pacienti si na nic nestěžují. Dokonce mi přijdou v lepší náladě než podobně staří u nás na chirurgii. Jsou ve věkovém rozpětí od sedmdesáti do devadesáti let. Vstávají spolu se sestrami, které je převlékají, přestýlají, ošetřují, krmí. Většina holek je tady o hlavu menší. Jejich drobné postavy zápasí s pacienty, kteří už léta neudělali ani krok a nejsou pořádně schopni se ani otočit na posteli. Pokud si já stěžuji na vedro obleku, co asi zažívají sestry? Myslím, že z hlediska ošetřovatelské péče se tohle nijak neliší od těžké fyzické práce horníka kilometr pod zemským povrchem. Slyším později na sesterně jejich humor, zatímco píši vizity. Ty, hele, má to taky výhody! Nemusím se ráno malovat, už to pár dní kašlu. Na ulici stejně nikdo není a nemá to cenu, když se mi tady v potu šminky hned roztečou. Kašlu na slepený vlasy, prostě si to nebudu mýt a basta!

Po převléknutí vstupuji i na pokoj číslo tři. Kašlete? Dušnost? Výtok z nosu? Horečka? Bolesti? Jak jste spala? Máte chuť k jídlu? I tady jsou pacienti, kteří se ničím neliší od těch v léčebnách dlouhodobě nemocných. Mají pozitivní testy na koronavirus. To je celé. Nemají příznaky, nemají teplotu, nemají ani náznak zápalu plic na rentgenových snímcích, které jim tady dnes všem bez rozdílu děláme, abychom je porovnali s těmi vstupními před několika dny. Zato mají cukrovku, vysoký tlak, selhávající srdíčko, močové infekce, chronické záněty střev, střevní vývod po onkologických nemocech trávicí soustavy, výživovou žaludeční sondu, nejrůznější poruchy pohybového aparátu, neurologické problémy, deprese. A někdo se o ně postarat musí, když jsou pozitivní. Nemocnice Na Františku.

Odcházím sepsat vizity a znovu si v duchu říkám, že je nejvyšší čas nastartovat běžnou péči a boj s nemocemi, které mají pacienti narozdíl od těch s koronavirem ve statisících. Pacienti teď navrub pandemie trpí hlavně tím, že se k lékařům bojí chodit. Anebo se lékaři stále ještě trochu bojí pacientů. Zdravotnická zařízení prostě zastavily anebo alespoň významně omezily svůj standardní chod. Šok, panika, iracionální strach je ale dávno pryč. Musíme se naučit žít s koronavirem jako s kteroukoliv jinou nemocí. V životě jsem nepsal vizity tak pečlivě, a tak jsem hotový až v 7:30. Rychlá sprcha, abych všechno smyl a ven vystoupil přes oblaka chloraminového aerosolu pokud možno nekontaminovaný. Střídá mě ortoped Marek. A toho zase zítra internista Honza. Pak já. A takhle furt dokola na 3 týdny, než nás vystřídá nová trojice. Bude-li to vůbec ještě potřeba.

Přeběhnu Čechův most, sednu na nejbližší Rekola a letím na něm na Pavlák. Dělají teď závodní modely bez košíku. Na bágl by se mi hodil, ale jak to nemá ten košíkové odpor, určitě připadám v liduprázdných ulicích poskrovnu rozesetých pěšákům jen jako růžová šmouha! Po cestě si volám s Hankou z MediEndo. Už skoro měsíc máme omezený provoz endoskopií. Ptám se, jak se daří? Posílej pacienty, bez obav. Je čas se opět začít normálně starat. V kancelářích naší virtuální nemocnice uLékaře.cz tisknu smlouvy dalšího investičního kola s našimi hrdinnými investory. Drželi nám palce už v době, kdy se o vzdáleném přístupu k lékaři šeptalo na vědecko-fantastických konferencích. Na terase rozestavím 3 židle pět metrů od sebe. S majiteli budovy ladím v režimu sociální distance smlouvu na další prostory. Potřebujeme místo pro naše kolegy, už jsme tady jako sardinky. Navíc v přízemí chceme dát vědět do světa, že si lze osahat i něco tak virtuálního jako je vzdálený přístup k lékařské péči.

Sednu na kolo, jedu na Smíchov a mám s Radkou po telefonu výměnu názorů. Je taky doktorka. Prý jsem první kapitolou nepřispěl ke všeobecnému uklidnění. Přitom jsem si myslel, že jsem přesně to, abychom zachovali klid a chladnou hlavu, hlásil už mezi prvními i do veřejného prostoru. Štve mě to, ale spíš hledám, jestli nemá pravdu. Nakonec jsem nejvíc rozmrzelý proto, že mi kvůli tomu ujel vlak. Další končí už v Dobřichovicích a na třetí se mi fakt čekat nechce. Ve dveřích se srazím s tátou. Otevřeme v autě okénka, doveze mě těch deset minut domů tak, že mám hlavu venku z auta. Ochrana rodičů a prarodičů především. Volá mi kamarád Petr Ludwig, iniciátor celosvětové kampaně "masks4all". Země potřebuje vizi budoucnosti. Chtěl by, aby si ji vytvořili sami lidé. S tím ti, Petře, asi moc nepomůžu ...

Dalších šest hodin jsem v kuse na telefonu. Řeším s týmem například, jak vzdáleným přístupem pomoci pacientům s úpornou migrénou, aby když už nic nezabírá, dosáhli pro ně optimální léčby v centrech, které se tím zabývají. S Martinem z Pilulka.cz a dvěma zkušenými lékárníky z komory řešíme, jak v budoucnu do vzdáleného přístupu k lékaři zahrnout i eRecept. Nezajímají mě důvodu, proč to nejde. Nikdy mě tohle nezajímalo. Tyhle lidi také ne. Zajímá nás, jak diskuzí, expertízou, prací s fakty a nejlepší možnou vůlí dosáhnout řešení. Kolegyně lékárnice říká, pokud to pacient chce, má se to stát. S takovými kolegy je mi opravdu dobře.

Doma mám karanténní režim. Je to otrava. Je to ochrana. Pokud to půjde, co nejdříve si udělám testy na protilátky. Třeba budu mít kliku a infekci už za sebou. A díky tomu se můžu přestat tolik bát, že jsem potenciálně infekční pro domácí. Viděli jste už záznam profesora Žaloudíka zde senátní schůze 16. dubna? Pokud ne, doporučuji, určitě to už lítá po sítích. Píšu mu po desáté děkovnou smsku. Po půl jedenácté v noci mě přihlašují přes Skype do ČT24 do debaty spolu se sociologem Gabalem. Na smsky po vysílání reaguji stručně, že chytřejšího ze mě dělá jen ta vybraná společnost kolem. Kdybych byl v debatách sám, naplno by se ukázalo, proč jsem měl z občanské nauky trojku.

Před půlnocí dopíši poslední řádky a smutně se podívám na kilometr dlouhou frontu v inboxu a všechny zasekané krcálky od Slacku po Messenger. Tohle už nikdy neodbavím ... Decentralizace. To je to slovo! To je podle mě cesta pro budoucí, mnohem lepší Česko a možná celou planetu. Běží mi to hlavou, když usínám. Zítra jdu na celý den kopat odvod kanalizace, uzavřu si pro sebe ten dnešní den, tak plný velkých myšlenek. Nakonec jsem zase zpátky u toho hovna, se kterým jsem vstával. Bezvědomí.