Doprdele, umřu! Zcela jistě dneska umřu! Přesně tohle mi běží hlavou, když si na sebe navlékám žlutavý overal, lezu do bílých gumáků a na ruce si natahuju třetí vrstvu rukavic - ty zelené. Můj buddy všechno pečlivě kontroluje a nakonec mi ještě přes hlavu přetahuje kapuci až k okraji ochranných brýlí, se kterýma bych dělal parádu i na sjezdovce šumavského Špičáku. Vole, a teď už je to jen na tobě! Otevírá se brána a já poprvé vstupuju za oranžový ochranný plůtek, který dělá bezpečnou dvoumetrovou vzdálenost mezi tím, kdo ebolu má, a tím, kdo ji mít nechce.

Ebola? Když Lékaři bez hranic začali s novou a rozsahem mnohem větší epidemií této krvácivé horečky před léty v Africe znovu bojovat, s napětím jsem sledoval vývoj a obdivoval každého ze svých kolegů, kdo do různých ETC - Ebola Treatment Centre v Africké Guinei, Libérii a Sierra Leone odjížděli. Po čase mi to nedalo a poslal jsem nesmělý dotaz do jednoho z operačních center, zda potřebují i chirurgy. Ne! Na co by nám tam byl chirurg...? Uff. Vlastně jsem si tehdy docela oddechl.

Vzpomněl jsem si na to dneska ráno znovu, když jsem jel do práce. Dnes to ale nebyla cesta po Monrovii ani na pražské chirurgické oddělení. Dnes to byla cesta na KOVES - KOronavirovou Expektační Stanici v Nemocnici Na Františku. Začátkem dubna ji otevřeli a ihned na ni v prvních hodinách přijali šest na covid-19 pozitivních seniorů. Dobrovolně jsem se přihlásil do druhé vlny rozpisů služeb. Tak se mi splní práce na vysoce infekčním oddělení? Na Haiti jsem oba dva roky 2010 i 2012 z blízka viděl pacienty s cholerou. V roce 2017 mě na speciální izolaci v Jižním Súdánu od hlavy k patě pozvracela mladá pacientka s kombinací AIDS a otevřenou TBC.

To všechno byly ale jen letmé doteky péče na infekčním oddělení, kde jsem jen jako momentálně průchozí chirurg něco letmo řešil. Dneska je to jiné. Dneska to je má mateřská stanice. Když už člověk na misi upadal do maximálního zoufalství, vždycky tady byla jedna jistota. Letenka. Letenka zpět domů. Do Brd, kde rostou houby. A celkem houby se tam taky děje. Vždycky jsem obdivoval ty místní lidi v jiných částech světa, kteří bez ohledu na válku, epidemii anebo živelnou katastrofu znovu a znovu projevovali touhu žít, budovat a být svobodnými. A já byl jen pozorovatel. Na krátký čas pomáhající host s letenkou "na svobodu" v kapse. A dneska? Dneska je to taková domácí mise. V klidných Brdech, v Evropě. V domněle civilizovaném světě, sebejistém svou bezpečností, totiž propukla pandemie. Nemám letenku domů. Klid, není důvod …

Takže červený boty ze sálu, to je talisman na všechny mise. Nový bílý v lékárně, ty na přezutí. Neteři rychle na ambulanci žádanku na rentgen. Poslední v řadě, aby bylo jasné, že zlomenou nohu už má zhojenou. Teď se do ambulance měsíc nepodívám. Kurva, zapomněl jsem si klíče od lékařáku! To mě sere, mám tam švihadlo, když mě zavřou mezi čtyři zdi a já se nebudu moci pohnout, bude se mnou těžké pořízení ... Ten zamčený deodorant a kartáček mě tolik nemrzí jako absence prostředků proti trudnomyslnosti. Po štítech Pepa Průša, maskách CovMask dneska na oddělení odevzdávám ještě asi tak pět kilo Pangáčů neboli Pangamínů. I na Haiti jsem je bral. Skupenstvím solidní pivo jistě chrání i před koronáčem! A už se za mnou zavírají dveře KOVES...

Takže, to podstatný! Jídlo chodí až šestkrát denně a vaří příkladně Pohlreich, uvádí mě do odborné problematiky anesteziolog a milý kolega Petr. Projdeme kdysi chirurgickým oddělením B až na jeho konec, kde jsme mívali nadstandardní pacientský pokoj. Tady sedí o nic méně milejší internista Honza. Trochu mě vyděsí. Vypadá jako z nějakého filmu „epidemie“! Zarudlé okolí očí, pobledlá tvář, promodralé rty, snad jen v důsledku nedostatku světla na cimře. Uklidňuje mě, že covid-19 to není. Myslím, že on, Honza, mě uklidňuje. V oku má jiskru, tak mu to snad věřím. Předává mi pacienty. Celkem je jich sedm. Senioři z domova v Michli. Všichni stabilní, trpící svými letitými neduhy spíše než virovou infekcí. Loučí se. Honza. Ne ti senioři. A my jdeme na vizitu.

Pokoj číslo jedna. Jak už to tak ve světě bývá, anesteziolog řídí chirurga. Petr mě dálkově navádí, já se oblékám. Desinfekce rukou, jedny rukavice, respirátor, brýle, ochranný oblek do půl těla, mé sálové boty, ochranné návleky na ně, lepící páska kolem, zbytek obleku na horní polovinu těla, druhé rukavice, štít, dotáhnout kapuci a zip obleku, třetí rukavice, desinfekce rukavic. Vstupuju na pokoj a přestože jen pár minut po zahájení procedury, už mi zatékají první čůrky potu do řitní rýhy... Dobrý den! Dobrý den, odpoví mi trojice dam na ženském pokoji zvesela. Tak kdepak máme ten koronavirus, teta, abychom se na něj podívali! Chirurg.

Sepíšu vizity, po čase opět trochu internisticky. Sám sebe překvapím smyslem pro detail, když chci. Jako chirurg nechci. Jako doktor na infekčním oddělení je to moje jediná pracovní náplň. Teploty, kultivace moči, rentgeny, antibiotika, glykémie, příjmy, výdeje, saturace. Dva pokoje udělal Honza v předchozí službě. Jeden dělám já teď, pak si všechny tři zopakuji na večer. Poptám Petra několik moudrostí a mlčky pak sedíme na lékařáku až do oběda. Sem tam obvolám plánované operanty, abych je informoval bez přehnaného entuziazmu, že už brzy bude možné opět objednávat. Dál pilně pracuji na projektu Virtuální čekárny ČR. Večer se pak dozvím, že ji potvrdil ministr zdravotnictví. Konečně. Telemedicína do tohoto století patří.

Odpoledne by se za jiných okolností táhlo jak med, ale díky pracovní diverzitě mám vždycky co dělat. Občas zaskočím za sestrama, jestli pacienti něco nepotřebují. Při té příležitost zrekvíruji například mrkvový dort od herečky Natálie Řehořové. Spolu s ostatními herci střídavě šijí roušky a pečou dorty pro zdravotníky. Říká se tomu solidarita. A taky odvaha od těch, co sami netuší, co bude zítra. Než se otočím, proběhnou mi tři telemedicínské telekonference s týmem. Petr už taky odešel a je čas na večerní vizitu. Protože na sesterně nikdo není, mrknu na kamery jednotlivých pokojů. Všichni jsou už u pacientů, jen já ještě debil. Zase Cimrman.

Přestože mě Honza nabádal, abych si večer bral jen empír a šetřil tak ochranné obleky pro sestry, které s pacienty i na večer manipulují, nemůžu ho najít. Tak si znovu nahodím atombordel. Už podruhé mě napadá několik vylepšení, ale nechám to zrát. Proběhnu postupně všechny tři pokoje s intermezzo vždy nového oblečení a sepíšu večerní vizity. Jedna teplota 37,5, ostatní bez teplot, stejný stav jako ráno. Pacienti ve skrze v dobrém rozmaru. Radostně hlásí, co měli dobrého a kolikrát byli na stolici. Náhoda? Ne. Já totiž zatím úplně přesně nevím, na co se jich mám ptát. To není obvyklé bolí, nebolí, a kde to bolí? To je něco o dechu, o tepu, o kašli a pak... Pak už nevím, a tak vytáhnu svůj oblíbený kalibr, který umím ve všech jazycích z míst, kde jsem byl na misi. Užívám si to dneska česky: Teta, kadíte?

Prolítnu dnešní plicní rentgeny a jdu se najíst. Po kolikáté už dnes? První večeře je na stole. Druhá dorazí v půl jedenácté. Chtěl jsem cvičit, ale nemám to švihadlo. Taky to, myslím, s kilem masa v žaludku nepůjde. Udělám ještě jednu telekonferenci s právníky, co uvázli v USA, abychom se poradili o ochraně pacientských údajů do vzdáleného přístupu, který plánujeme do toho celonárodního projektu. Ještě mám chuť na jablko. Ano, i tuny ovoce jsou tady na KOVESu od našich fanoušků. Než se se sestrami rozloučím obligátním "kdyby něco, tak mi nevolejte", ještě mě zaúkolují, abych dovalil drinky Mana a výběrové prosecco. Kdybych nebyl doktor, živil bych se tím, že všechno seženu. Král Krysa.

Deodorant nemám. Kartáček taky ne. Ani švihadlo není. Budu spát na pacientském pokoji. Koupelna je hnusná a ze sprchy teče studená. Alespoň z počátku. Až pak se ohřeje na únosných 60 stupňů pražské, vysoce kvalitní pitné vody, kterou mrhám na svou kůži ... Co blbneš? Nikdo nestřílí. Jídla mraky. Centrum Evropy, Praha, Česká Republika a nejrozvinutější zdravotnictví na planetě. A přestože koronavirus je problém, budeš si teď stěžovat? Ne, nebudeš. Chladná hlava, panice nazdar, řešíme to a vyřešíme to. Vzpomeneš na stejně potřebné, ale v diametrálně odlišných, příšerných podmínkách. Tam to není prdel. Tady? Mise Čechy? No a co!