Nic nevidím! Přes ty zamlžené brýle nevidím, kam tu štětičku strkám. Doufám, že ne do pacientova oka? Dneska ráno nabírám kontrolní stěry z nosohltanu čtyřem z našich sedmi pacientů. Ještě rozespalý jsem na filtru trochu dezorientovaný. Nandám si jen dvoje rukavice, zapomenu brýle, pak i štít. Tak se pořád dokola vracím. Když už to skoro mám, zapomněl jsem si přenést boty z jednoho filtru na druhý. Jdeš bos? Tak zase zpět a znovu. Je mi vedro. Potím se a než vlezu k pacientům, je mlha, že není na metr vidět. Paní Vomáčková, sakra, kde to máte ten nos!?

Než jsem vyrazil na vizitu, podíval jsem na YouTube, jak se to vlastně správně odebírá. Ještě jsem to nedělal. Připomíná mi to občasné vzdělávací výstřelky na misích, když máte vzácně operovat něco, co jste nikdy předtím neoperovali. Výtěr nosu je samozřejmě trochu jednodušší. The New England Journal of Medicine to má na videu moc pěkně zpracované. Asi na minutu a půl. Chirurgická stopáž. Stihnu to při ranní stolici. Zasunutí štětičky hluboko do nosu, aby se její špička dostala až dozadu do nosohltanu, působí pacientům vyložené "potěšení". A ještě větší, když s ní pak několik vteřin otáčíte, než ji zase vytáhnete ...

Používám techniku klidného, hluboce položeného, uklidňujícího hlasu. To jsem nakoukal z bondovek. Mimo magické působení na pacienty navíc vypadáte, že opravdu víte, co děláte. Vřele doporučuji všem mladým kolegům. Je to lepší než hystericky vřískat anebo se pokusit pacientovi nasadit Dvojitého Nelsona. Jednou rukou si mírně podložím hlavu pacienta, pravou co nejšetrněji zasouvám štětičku až po červenou rysku. Pokud se po mě pacient ožene rukou, což bych taky udělal, uhnu a pustím štětku v nose. Počkám, až se uklidní. A chráním jen konec štětičky, aby si ji pacient nevrazil hlouběji. A trpělivě pokračuji dál. To je teda napínavé! Mám odběry hotové. Spodní hadry mám úplně mokré. Znovu myslím na sestry.

Dopíši vizity a předám službu nově střídajícími kolegovi Ondrovi. Je ortoped. A pak že není možné, aby lékaři chirurgických oborů úspěšně léčili pacienty zejména s interními chorobami. Jsme tady jasným důkazem toho, že vyjma hoblování, šroubování, pilování, řezání a šití dokážeme podle potřeby nahodit i motory v úrovni od krku nahoru. Projdu ven hlavním filtrem poté, co jsem předtím předepsaných deset minut stál v chloraminovém aerosolu. Hodím na sebe propocené hadry ze včerejška, vyvezu kolo před léčebný ústav, spustím hodiny, na každém zápěstí jedny, dupnu do pedálů a vyrážím na časovku domů. Mám na spěch, čeká mě tam otevřený kanál.

Kapitola ze třetího dne nechybí. Prostě jsem ji nenapsal. Stydím se obtěžovat laskavého čtenáře svým pracovním dnem, který je prostý od fyzického kontaktu s pacienty. Mám službu každý třetí den. Takže ten a den po něm, kdy ještě dělám alespoň ranní vizitu, považuji snad za zaznamenání hodný. Den před službou ne. Jednou za tři dny bude chybět kapitola. Během časovky přemýšlím, na co ze společenských otázek dám důraz v dalším díle. Usnadňuje mi to poslech Schindlerova seznamu. Už dávno nečtu. Ale naposlouchám minimálně padesátku knih za rok. I ta předposlední byla vynikající. Kočky jsou vrženy od Jakuba Horáka. Strávil jsem s ním v jednom baráku pár dní minulé léto v Banátu. Že jsem se, já pitomec, více neptal na to, jak se dělá politická manipulace a marketing?

Před příjezdem domů volá Richard. Situace na českém nebi je tristní. Za barel ropy platí nikoliv kupující ale prodávající. Svět se zbláznil už před krizí. A celou řadu vzniklých situací bych vlastně uvítal, kdyby naše životy už dávno nefungovaly v globální ekonomice. Nelze zastavit rozjetý vlak hysterickou izolací. Je to jako pštrosí hlava v písku. Vymysleli jsme si takový svět a protože zatím nemáme jiný, funkční koncept, nemáme ani alternativu. Ano, měli jsme na ní pracovat. Řízeně a postupně ji implementovat. Ale nepracovali a teď nic jiného nemáme. Kamarádka Kristina Höschlová napsala perfektní článek do Reflexu. My zdravotníci nepotřebujeme extra ohledy, děláme svou práci a zvládneme to. Už nám nevařte a nešijte roušky. Pusťte se, prosím, do budování nového, lepšího světa. A začněte třeba s ochranou svobody.

Naše Virtuální čekárna má už jen jediný cíl. V daném čase především chránit zdraví pacienta, který se bojí k lékaři fyzicky. A nikoliv primárně kvůli koronaviru. Nechceme dále číst o prasklých slepých střevech. Včera má žena kroutila hlavou nad jednou vzdálenou konzultací, když se maminka nad úplně rozbitým a oteklým obličejem svého chlapečka ptala, zda je opravdu nutné zajít k lékaři!? No samozřejmě že ano! Měla se zeptat ihned anebo ještě lépe se vůbec neptat a jít přímo do nemocnice, jako by to udělala za běžných okolností. Posranej koronavirus! Anebo podělaní lidé? Myslím ty, co je strach ovládl natolik, že nejsou schopni racionálně uvažovat ani v případě, kdy jde o zdraví a život jejich nejbližších?

Do háje! Vykopal jsem ten výkop pro kanalizaci o metr a půl mimo napojení ze silnice. Sakra! Kdo mi asi tak pohnul s kamenem, co jsem si na něm konec kanálu na podzim označil!? Proč jsem se nepodíval na fotky, co mi žena fotila, když se to tady kopalo? Proč jsem si nepřečetl ve svém starém stavebním deníku, v jaké průměru jsem před dvaceti lety vedl trubky ven z domu? Proč jsem už kdysi při stavbě svépomocí základ domu omylem posunul o metr a půl? Proč mám v obýváku vstupní dveře šíře 140 cm namísto standardních 80 či 100 cm? Proč? Protože jsem chirurg. Nebaví mě měřit. Rovnou řežu. Vlastně mě to ani nepřekvapuje a trpělivě skočím do výkopu, abych to překopal. Ale nebojte, na pacienty občas i přemýšlím.

Odpoledne strávím na Hangoutu s kolegy. Máme správní radu jedné ze společností, která se věnuje elektronickému vzdělávání zdravotníků na proLekare.cz. Než mi po třech hodinách na telekonferenci začíná další "master mind", rychle se doma navečeříme. Skočím do auta, na sklonku otevírací doby chci v poloprázdném hardware store nakoupit trubky, abych ten kanál konečně pospojoval. Master mind je v našem podání skupina osmi pravidelně se potkávajících podnikatelů, se kterými se věnujeme otázkám, která naše zdánlivě odlišná zaměření spojují. Bavíme se o lidech, zákonech, probíráme nové záměry, jak zvládat práci pod tlakem, jednat s investory. Něco, zač byste jinak draze platili, máte od přátel bezplatně formou praktických a zcela názorných, osobních zkušeností.

Pane, zavíráme za tři minuty! Cože!? Máte přeci na Google napsáno ve 21:00. Ne, pane, to je špatně, my zavíráme ve 20:00. Dobře, dobře ... Dejte mi čtyři minuty a já si těch dvaadvacet kanalizačních komponent stihnu naložit. V žádném případě, pane ..., slyším prodavače už jen z hodně velké dálky, když na svém vozíku doslova letím na druhou stranu haly. A nejsem sám. Koho zajímá oficiální stránka Hornbachu nebo snad vládní nařízení, když jsme všichni Google? Beru to jako další cvičení pro případ, že bych musel zase jednou v životě něco zásadního ve vteřinách rozhodovat. Takhle situace děsí každého z nás, a tak je lepší jít jí naproti v době, kdy jde o hovno. Tedy když jde o trubky na hovno.

Mám to na třech papírech. Nepočítal jsem, že si to nestačím v klidu přečíst. Přichází dva prodavači. Pane, my vám pomůžeme, co potřebujete naložit? Říkají dvojhlasně. Neulehčují mi to. Během minuty to naházíme na vozík. Je toho určitě mnohem více, než potřebuji. A zcela jistě také špatné komponenty a průměry. Odhaduji, že jen polovinu využiji a zbytek snad vrátím? Raději více a blbě, než akorát a přesně. To je mé zlaté pravidlo. A ani dnes jsem sám sebe nezklamal. Pánové a dámy, hlásím do telefonického master mindu, už jsem zpět, nezlobte se, musel jsem za šedesát vteřin nakoupit věci na stavbu ... O chvíli později znovu do telefonu: Ty, brácha, nemáš doma náhodou nějaký kanalizační trubky?