A kolik máte dětí, doktore? Chodí do školky? Já jsem pracovala v mateřské školce. Na prvního máje jsem jim vždycky zpívala tohle. A začne mi na objektiv telefonu hlaholit. Ročník 1932. Plně orientovaná. Během snídaně stačí vyřídit ještě i telefonát s dcerou žijící za velkou louží, zanádávat si na chybějící minerálky a především se laskavě celou dobu smát. Takhle nějak by mohlo vypadat stáří. Tedy bez té pozitivity na COVID-19 a tak trochu nařízeného pobytu na našem oddělení KOVES, kde dnes odsloužím poslední službu.

Ráno jedu do práce na motorce. Jsem líný. A taky budu stěhovat své krámy z pobytu na KOVESu. To bych na kole nebo během pěšky neutáhl. Vyjedu brzy. Jedu pomalu. Kochám se. Krajina se po dešti trochu osvěžila. Ztratila ten kovový odlesk, jako když se díváte zespoda na jehličí od jedle. Kdyby tak pršelo každou noc. Je mi kosa. Málo jsem se oblékl. Nevadí. Bystří to smysly. Sjíždím z Brd a pomalu se připojuji na přípražské aglomerace. Je pátek. Je svátek. Skoro nikdo nejede. Znovu si vychutnávám cestu osamělého jezdce. Jak kdybych jel pouštní štreku. Jedeš po nábřeží v Praze, vole.

Oblékni si svoji sestru! Zvesela na mě haleká Týna a Lenka, které jsem překecal, že si je dnes mezi pacienty nafotím a natočím. Má „mise“ tady dneska končí. Poslední dny natáčím. Na Haiti, v Afghánistánu, v Jižním Súdánu i v Jemenu. Dokumentuji. Nejinak to bude dnes na misi Česko. No dělej, oblíkni mě! Usměvavé oči a pusy od ucha k uchu. Legraci mám rád. No, kdy si budu moci zase obléknout sálovou sestru? Abych měl fotky ze všech úhlů, klečím. Tyvole, von klečí! Řechtá se Týna. Když za nimi zapadnou dveře, i na sebe hodím bordel a chvátám s foťákem mapovat jejich rutiny.

Umírá mi táta, říká do telefonu. Smrt je divné téma, nezvyknete si. Snad budu věřit těm, co údajně umí srmtí provést a nebojí se jí. Moji pacienti se jí bojí. Já se jí bojím. Ale nebojím se o ní mluvit. Honzovi přeskakuje hlas, když se bavíme o vyšetření jeho táty. Nerad říkám pacientům i příbuzným milosrdné kraviny. Na téma srmt se nevtipkuje, nedramatizuje a nelže. Říká se prostá pravda. Honza mě požádá, abych plán pro tatínka řekl i jeho mamince a manželce. Tady už mám trochu problém s hlasem i já. Prostě mám bujnou fantazii a myslím na své nejbližší. Zavěsím. Nakonec to po pár dnech s tátou není tak zlé … Menší očekávání, větší radost.

Černý pátek. U mě je to černý čtvrtek. Celkem už tradiční akce pro okruh lidí na mém facebookovém profilu. Někteří byli mými pacienty, někteří jsou. A někteří budou a ještě to nevědí. Těm všem čas od času nabídnu chirurgické „výprodeje". Protože na KOVESu končím a za týden budu zase chirurg, nabízím lecos k uříznutí. A pacienti se během několika hodin od vystavení postu nahrnou do mé zatím virtuální čekárny. Dneska je obvolávám a odepisuji. Jeden post vytvoří až dvacetpět indikací k výkonu. Nedělá mi radost, že jsou lidé nemocní. Dělá mi radost, že jim někdy mohu pomoci. Největší radost mi ale dělají pacienti sami, protože se ke mně hlásí nadšeně jak na fotbalový mač.

Zopáknem si oblékání po kamerou. Na pokoji při obědě hraje Dalibor Janda. A já se s těmi třicátými ročníky propadám do svého dětství, někam k jukeboxu na chatě u Štrbského plesa. Sestry kmitají, já střídavě fotím a dělám krátké videozáznamy. V jeden moment stojí Týna ve zvláštním světle dopadajícím ze dvora našeho prastarého kláštera. A vypadá jako anděl. Ony ty sestry jako andělé nevypadají. Ony jimi jsou! Já bych třeba trpělivost na jejich práci u lůžka neměl. Ony furt něco melou a než se otočíš, pacient je převléknutý, přebalený, dostal léky, najedl se a napiů, má čistou peřinu a naklepaný polštář. Tihle pacienti si uvědomují, že jsou sestry andělé. Já si to taky uvědomuji.

Po obědě se na dvacet minut „zamyslím". Prý je to dobré pro mozek i pro tělo. Děda to dělal každý den. Já ten luxus v poslední době také mám. Nestačí jen přehodnotit, co je fakt důležité? Pak se vrhnu na tiskovou zprávu. Vdechneme život naší Virtuální čekárně České republiky. Stovka lidí na ní pracovala poslední týdny jako o závod. A stovka lidí už něco vytvoří. Stovka pro tisíce doktorů a milióny lidí, maluji si v duchu. "Standardní zdravotní péče musí pokračovat i navzdory epidemii COVID-19. Virtuální čekárna ČR je bezpečným a jednoduchým řešením kontaktu pacienta s lékařem pomocí chytré technologie,“ píši první řádky.

Nějaké recepty na dálku, pár telefonních konzultací, kolegyně mi poslala zajímavý případ. Odpoledne uteče jako voda. Večer jdu k jedinému mužskému pacientovi, co ho tady máme. Ráno jsem se mu zase šťoural v nose s novým testováním. Teď mu s radostí posloužím při přebalování. Kdy já jsem to dělal naposledy? Asi jako medik na sesterské stáži. Myslím, že čas od času bychom to měli všichni doktoři dělat povinně. Je to výchovné. Umažete se prací. Natáčím poslední záběry dnes a zavíráme dveře za tímhle pacientem s vírou, že i on už bude brzy doma. Za pár dní skutečně je.

Skáču s novým respirátorem CIIRC přes švihadlo. Poloobličejová maska sedí jako přibitá. Týlový grip se ani nehne, filtr dává dostatek vzduchu, i když mám tepovku přes 160. Testováno v extrému. Týna točí i fotí. Skákal někdo přes švihadlo na oddělení pro pacienty s koronavirovou infekcí? Zajím to večerní cvičení posledními jahodovými knedlíčky z jídel podporovatelů, dopíši tuhle poslední kapitolu a zhasnu lampičku na pacientském pokoji číslo šest chirurgického oddělení B, dočasně KOVESu Nemocnice Na Františku v Praze. Ráno si sám zastrčím štětičku do nosohltanu. Není to tak hrozné … A to je konec mé Mise Česko. Anebo ne?!

https://www.facebook.com/events/928703940915142/