Krize autorit? Snažíme se mezi sebou hledat nějaké vzory? A proč jako? Sory jako? Nejsme my, Češi, náhodou výjimeční v tom, že nikdy žádné vzory nemáme anebo alespoň neuctíváme? Tedy že k nikomu nechováme úctu, natož posvátnou? Že i z ikonických osobností, které nám za hranicemi závidí, si prostě děláme prdel? Opravdu potřebujeme, aby nám někdo říkal, co máme dělat, jak mluvit atakdále? Není naše hlavní síla právě v tom, že nám vůbec nikdo nic nenakecá? Pane prezidente, pomoc! Zrušte si ten svůj úřad. Nás to stejně nezajímá.

Onehdá ráno mi vyšel článek na iRozhlas. Moc pěkně to redaktorka napsala. Za pár hodin to převzaly a parafrázovaly Parlamentní listy. Kdyby trollí farma, která spustila hromobití pod článkem, napřela tuhle energii nějak efektivněji, odhadoval bych to na další kilometr dálnice D8. Anebo hodinovou odstávku Temelína. Snad mají ti lidé při práci také chvíli na odpočinek, stihnou se vyčůrat, vykakat a třeba i pochovat děti … Pane prezidente, pomoc! Řekněte trollům, aby se tak nepřepínali! Je to nezdravé.

Ranní vizita. Předposlední den na KOVESu. Poptat zdraví pacientů. Právě jsem u jediného muže na našem oddělení. Jeden ženský pokoj mám už hotový, druhý je už zrušený. Vše se v dobré obrací. Naši pacienti, stiženi COVID-19 naprosto minimálně, bez příznaků a vlastně jen s pozitivitou PCR testu, postupně odchází zpět tam, odkud nám je poslali. Živí a zdraví. Pane prezidente, pomoc! Bez vás tito lidé ztratí důvěru a smysl svého života. Ještě, že jim tak často dodáváte svůj příslovečný optimismus.

Kašlete? Ne. Dýchá se vám dobře? Jo. Měl jste teplotu? Neznám. Bolí vás něco? Ne. Můžu pro vás něco udělat? Ne … O pár dní později tenhle veselý stařík na sesterské konstatování, že dnes jsou přeci čarodejnice, sestřičce opáčí: „A co tu, sakra, ještě děláte?“. Prohlédnu si jeho jazyk, spojivky, změřím puls. Přes troje rukavice je to úloha srovnatelná s malajskou metodou operací bez narušení kůže. Je to naštěstí natolik vitální pacient, že pulzy probijí i troje rukavice. Hrudník, břicho, končetiny bez otoku, cévka vede čirou moč. Pane prezidente, pomoc! Můžete zařídit, abychom budovali více vejminky než ústavy sociální péče pro nedobrovolně osamocené, či přátelství s Čínou?

Ráno jedu z nemocnice na kole. Zase. Ve zdravém těle zdravý duch. Karanténní domácí nicnedělání nám na fyzičce nepřidalo, i když si do telefonů stahujeme historicky nejvyšší počet aplikací na cvičení doma. A o psychice ani nemluvě. Rychlá jízda rozkvétající přírodou, ve které chybí jediný člověk, osvěžuje ducha i svaly. Poslouchám další kapitoly audioknihy Schindlerův seznam. Proč právě v tomhle marasmu, ptá se žena? Právě proto! Protože my v žádném marasmu nežijeme. Pane prezidente, pomoc! Zachránil jste svět? V Talmudu se podle této knížky píše: „Ten, kdo zachrání člověka, zachrání svět.“

Zblbnuli jsme možnostmi. Přestali si všímat detailu. Životy nevychutnáváme. Hltáme. V životě se nedostanu do Tibetu. No a co?! Sedím s tříletím Adamem pod odkvétající třešní u nás na zahradě a na celou jednu hodinu se zavřeme do světa jediného čverečního metru. Stačí na to dětská zvědavost a fantazie. Tu jsme vyměnili za dopaminové dávky zážitků tak pomíjívé jako byla dovolená u moře minulé léto. Na jediném metru jsou desítky mravenců. Nikdy jsem s zblízka neprohlížel jejich oči. Ze stromu se do našeho kvadrantu spustí píďalka. Vyhrabeme žížalu. Tentokrát ji ale s Adamem nesníme … Pane prezidente, pomoc! Jíte zase žížaly? Snad už brzy budete v tom bezelstném, dětském věku.

Odpoledne přijde kadeřnice udělat ženě novou barvu. Předtím mě ostříhá. S respirátorem ode mě. Brýle má vlastní. Já s respirátorem a zády vsedě. Pod širým nebem. Ptá se mě, jak má dodržovat všechny předpisy a kdo bude likvidovat ten neskutečný bordel. Také myslím na ten bordel. Ne v kadeřnictví na konci dne. Na planetě za pár měsíců frenetického strachu o lidský život, povýšený nade vše. Pane prezidente, pomoc! Znáte dobře život těch dolních deseti miliónů, o které rád opíráte svou hradní existenci? Škoda, že od vás v těchto časech neslyšeli slova podpory. Anebo alespoň útěchy.

Rozdám flašky. Půjčil jsem si do výkopu kanalizace pár koleček písku, nějaký kameny, naše fena pokousala chataře, co vyběhl přímo před kočár se spícím Adamem. Život na vesnici má jiná pravidla. Nenakupujeme, měníme. Za flašku. A za obvázání vymknutého kotníku s ujištěním bez rentgenu, že zlomenina to nebude, můžu složit hlínu vedle výkopu základů mého souseda pod silnicí. Chatař je taky „náš“. Chápe, že fena hlídala. Ne, na vodítko ji příště neuvazujte, to by byla blbost! Pane prezidente, pomoc! Neříkejte nám, co je správně, co je špatně, co se má a co se nesmí. Sami to víme. Umíme se domluvit. Nepotřebujeme mluvčí.

Film Bankéř. Večer. Další příběh člověka, který se nesmířil s tím, že „tak to prostě je“. Černoch si ve stále xenofobním Texasu koupí banku a začne ji provozovat. A pak ještě jednu. A pak mu ji vezmou a zavřou ho do kriminálu. Běloši. Dával úvěry černochům na podporu jejich podnikání. Precedens s dobrým koncem. Za pár let poté si další černoši mohou pořídit své první banky. Pane prezidente, pomoc!“ Kupte si na 6. května lístek v jednom z 8 kin, které chci podpořit. https://www.facebook.com/events/928703940915142/ Třeba se i vy dozvíte, jak to vlastně všechno je.