Emoce vyvolané zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, jenž nabyl účinnosti 1.1.2013, byly zřejmě pozorovatelné i z druhého konce galaxie. Méně pozorovatelné či spíše neviditelné byly věcné analýzy zákona, ač si myslím, že problematika by si to zcela jistě zasloužila. Lhostejno, zda snad zákon zruší Ústavní soud. Téma je to zajímavé v každém případě.
Zákon sám je vcelku krátký a srozumitelný. Veřejnosti je ovšem prezentován v ještě stručnější podobě, totiž jako sumář toho, oč národ přijde. Nikde jsem nečetl zmínku o historickém kontextu a zejména vyhlídek na to, co by přišlo, kdyby nepřišel zákon. Oboje spolu souvisí a je dost důležité.

Na začátku problémů, lze-li to tak říci, je pochopitelně způsob, jakým si komunisté po tom, čemu říkají vítězný únor, přisvojili majetek církve. Lze souhlasit s těmi, kteří poukazují na to, že fakticky nešlo o znárodnění, neboť církevní majetek byl již historicky do určité míry pod kontrolou státní moci, ovšem něco jiného byla státní moc za Rakouska-Uherska případně prvé republiky a něco zcela jiného státní moc v podobě jakou předváděly komunisté. Proto také v restitučním zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku je ustanovení § 29, podle něhož majetek, jehož původním vlastníkem byly církve a obdobné instituce nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákona o tomto majetku. Vcelku správně se toto ustanovení nazývá blokační, a v praxi znamená nejen zákaz převodu vlastnictví, ale také zřejmou relativizaci aktuálních vlastnických práv či právo užívacího, neboť bylo jasné, že takový majetek může být v budoucnu předmětem jiného zákona a fakticky vrácení církvi. To naprosto logicky vedlo k tomu, že držitelé tohoto majetku byli výrazně limitováni nejen v tom, jak s tímto majetkem nakládat, ale také co do údržby. Což dopadlo zejména na budovy. Vznikl tak rozsáhlý rezervoár nemovitostí - pozemků, lesů a budov, které sice aktuálně nebyly zcela bezprizorné, ale fakticky k tomu měly poměrně blízko. Důvodová zpráva k zákonu hovoří o tom, že Pozemkový fond ČR evidoval 48 412 ha takovýchto blokovaných pozemků, Lesy ČR 151 770 ha čítaje v tomto 33 ha pozemků zastavěné plochy a nádvoří a 11 ha zastavěných ploch budovami. Stejný zdroj odhaduje cenu uvedeného majetku na 134 miliard Kč. Díky nedořešeným restitucím musela být speciálním zákonem upravena povinnost státu financovat církve registrované na základě zákona č. 3/2002 po dobu deseti let, pokud se k nim přihlásilo alespoň 1 promile obyvatel. Takovýchto církví u nás existuje 17 z celkem 32 registrovaných a státní výdaj na jejich financování se utěšeně rozrůstal. V roce 2000 to bylo 662 mil. Kč, v roce 2011 už zhruba jedna a půl miliardy. A k tomu všemu se stále ozýval Ústavní soud. Především opakovaně potvrdil ústavnost ustanovení § 29 zákona š. 229/1991 Sb. a vyslovil jasný a kategorický předpoklad, že církevní restituce musí být a to na základě speciálního zákona. Postupně se ale jeho rozhodnutí stávala čím dál neodbytnější. Fakticky začal vydání onoho speciálního církevního zákona vysloveně urgovat a vyjadřovat čím dál tím větší nespokojenost s průtahy. Pak došlo i na pohrůžku, že poskytne ochranu těm, kteří jsou nečinností dotčeni. V poslední fázi už byla vývojová linie potvrzena rozhodnutím Ústavního soudu sp.zn. II ÚS 3120/10, jímž zrušil předchozí rozhodnutí soudů ve věci žaloby farnosti, která se domáhala potvrzení svých vlastnických práv k lesu a soudy jí odmítly právě s odkazem na předchozí judikaturu Ústavního soudu. Jinými slovy, ač si to málokdo připouštěl, stát byl poněkud v pasti. Na jedné straně musel církve živit, zčásti i proto jim nevrátil majetek, na druhé straně už Ústavní soud zřetelně ztrácel trpělivost s jeho nečinností a jevil tendence zahájit spontánní restituce. Lze-li to tak říci, byl nejvyšší čas něco udělat.

O tom, jak to stát vyřešil lze pochopitelně vést diskuzi. Především, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu, stát bilancoval veškerá rizika současného stavu, či negativa. Mezi ně nepochybně patří financování platů duchovních, které bude nadále navyšovat mandatorní výdaje, nárůst vnitřního dluhu spojeného s podinvestovaným majetkem církví a náboženských společností, do kterého aktuální správci pochopitelně nechtěli investovat anebo investovali jen zcela minimálně, potíže obcí, které v katastrálním území měli blokovaný majetek a již zmíněné riziko živelného vydávání majetku církví a náboženských společenství. Pokud jde o onu blokaci, je třeba poznamenat, že se týkala celých pozemků tak, jak byly zapsány v katastru nemovitostí, ačkoliv namnoze faktický rozsah toho, co užívala církev byl menší. Za této situace, která může být označena za třaskavou, ač to veřejnost vůbec nevnímala, měl zákonodárce k dispozici relativně málo dobrých řešení. Alternativa další nečinnosti zřetelně nepřicházela v úvahu. Byly zváženy i jiné možnosti restituce, například formou obecného restitučního zákona, ale nakonec byla vybrána a posléze schválena stávající varianta. Důvodová zpráva vysvětluje, jakým způsobem byl majetek, který by měl být eventuálně vydáván, oceněn. Lesy, lesní půda 27,7 Kč/1m2, vodní plocha 20 Kč/m2, ostatní 30 Kč/m2, zastavěná plocha 1 107 Kč/m2 a stavby byly určeny různé ceny od 12 500 Kč/m2 do 27 000 Kč/m2. Nesouhlas s cenou a neurčitost popisu majetku, který má být vrácen, je terčem kritiky a objevuje se i v jedné z ústavních stížností. Aniž bych aspiroval na posuzování správnosti uvedených cen, či obecně zvoleného způsobu restitucí, na rozdíl od kritiků je třeba autorům zákona přiznat, že přišli s konkrétním řešením a poctivě se snaží alespoň předložit svoji vlastní variantu způsobu inventarizace a oceňování majetku, který by měl být vrácen. V návaznosti na to zákon obecně definuje, co je původní majetek církví, co jsou zemědělské nemovitosti a kdo jsou oprávněné a povinné osoby. Oprávněné jsou zřejmé, a povinnými je Pozemkový fond ČR, Lesy ČR, státní podnik a další státní subjekty. Ne soukromé osoby. Faktický transfér majetku je upraven speciálně pro zemědělské nemovitosti, kdy dohodu schvaluje pozemkový úřad a jiných věcí než zemědělské půdy. V obou případech bude případné neshody řešit soud. Po nepříjemných zkušenostech z restituce let 90. zákon explicitně stanoví, které věci vydat nelze. Kupříkladu nemovitosti užívané k plnění úkolů bezpečnostního sboru apod. A u zmíněných sedmnácti církví pak v rámci finančního vypořádání zákon určuje přesně výši částky, kterou v ročních splátkách po dobu 30 let bude stát těmto subjektům vyplácet.

Jak řečeno, zákon byl napaden několika ústavními stížnostmi. Ta prvá byla doručena elektronicky Ústavnímu soudu 31.12.2012 ve 23:55, podalo jí několik poslanců a soudě podle jejího textu šlo spíše o projev vrcholícího silvestrovského veselí než jako vážně míněný dokument na úrovni, na jaké by se ústavní stížnost očekávala. Nemyslím si totiž, že pro posouzení ústavnosti zákona má význam připomínka, že základy církevního majetku byly položeny hrubou nespravedlností a pohrůžkou církevního interdiktu v roce 1217. To, že stejný text 5.února podali i senátoři bych si nejlépe dokázal vysvětlit tím, že oslavy Silvestra prostě v Senátu trvají o něco déle. Snad jedině některé formální námitky poukazující na nedostatky při hlasování o přijetí zákona by mohly mít nějakou šanci, ostatní zřejmě nikoliv. Totéž se týká podání, sepsaného zřejmě komunistickými poslanci. Trochu jiná je situace v případě ústavní stížnosti dalších 47 poslanců, ale i tady, stejně jako ve všech předchozích stížnostech, chybí reakce na dosavadní nálezy Ústavního soudu ve věci církevního majetku, neboť jich jednak není málo a jednak všechny mluví podobným tónem, který jsem výše zmínil. To stěžovatelé zcela evidentně obcházejí ač právě tato skutečnost bude jistě hrát významnou roli, neboť o tom, že restituovat se musí není sporu. Jde pouze o způsob, což samozřejmě nemusí být problém kritiků, podávajících ústavní stížnost. Výhrada, že i přes snahu předkladatele zůstávat v oblasti výčtu a ceny majetku příliš mnoho neznámých je minimálně zčásti správná. Nicméně se nabízí otázka, nakolik by přišla detailní inventura, například pomocí znaleckých posudků. Takže Ústavní soud, byť by zákon zrušil, zřejmě se nevyhne nutnosti vyjádřit se k tomu, co lze, pokud jde o církevní restituce, považovat za ústavně konformní a co nikoliv. Tedy do určité míry dát návod na další restituční zákon, kterému se v budoucnu stejně nevyhneme.

Publikováno 10.5.2013 v časopise Parlamentní magazín