Ctihodní z buranova

Je to už hodně dávno, řekl bych, že jsem byl ještě kluk, když šel v televizi film s českým názvem „Byl jsem lynčován“. Původní název je „Fury“, hraje v něm, mimo jiné, Spencer Tracy, natočeno to bylo v roce 1936 a kdesi jsem četl, že je to palčivá obžaloba "spravedlnosti” davu a lynčování. Nemohu rozhodně říct, že má hluboká nechuť k tomuhle druhu lidové spravedlnosti je založena výhradně na tehdejším filmovém zážitku, ale rozhodně ji dost silně ovlivnil. Stručně popsáno, Spencer Tracy náhodně projíždí městečkem kdesi v USA, z mého pohledu jakýmsi buranovem, a tam ho, bůh ví proč, obviní z vraždy dítěte. Skončí ve vazbě a ještě než dojde k soudu, dav těch, kteří už přesně vědí kdo je pachatel, věznici zapálí. Mimochodem, mají to být ctihodní občané. Jenže Joe, jak se ve filmu hlavní hrdina jmenuje, je jednak nevinný a jednak neuhoří, ač si to všichni venku mysleli a taky přáli. Nějak se mu podaří zachránit a pak už je film „jen“ o soudu s žháři a morálním Joeově dilematu, zda se přihlásí a tak z vraždy prvního stupně udělá jen pokus či něco mírnějšího. Tedy o spravedlnosti pro ty, kteří spravedlností pohrdají, a kteří ho zcela evidentně a také zcela bezdůvodně, chtěli lynčovat. Může-li být kdy lynčování důvodné.

Před nedávnem jsme zažili jednu takovou fury po česku. Hojní novináři a s nimi početné publikum už dopředu vědělo, jak má dopadnout proces, který do dějin zdivočelých banalit zřejmě vstoupí pod názvem Zneužití Vojenského zpravodajství. A považte, on tak nedopadl. Pročež se vzedmula vlna vášní doprovázená výpady na adresu soudu či soudkyně, jakož i na adresu obžalovaných. Se zřejmým závěrem. Soudkyně selhala, když tak jasný případ neodsoudila. Asi nehrozí, že by se nespokojení někde smečkovali anebo dokonce sáhli k násilí, na to jsou to příliš velcí gaučáci. A taky, pravda, u nás zapalování věznic nemá tu tradici. Ovšem dneska už ani není potřeba takhle nebezpečně exhibovat. Úplně stačí mediální lynč a toho, že ještě žije ať lituje ten lynčovaný.

Není to prvý a nepochybně ani poslední případ nad kterým zůstává rozum stát. Jak může racionálně uvažující člověk předpokládat, že soud „nějak“ dopadne, když o něm ví akorát to, co si přečetl v novinách? Tedy prakticky nic. A jak ho může rozčílit, že dopadl jinak, než předpokládal, když nezná důkazy a tedy důvody? A tohle všechno v situaci, kdy je systém nastaven tak, že i sebezávažnější podezření, nelze-li je přeměnit v jistotu, musí vést ke zproštění. Jako všechny civilizované země vycházíme z toho, že je lépe, aby uniklo devět viníků než byl jeden nevinný odsouzen. A za všech okolností je rozhodující vnitřní přesvědčení toho, kdo soudí.

Především to vypadá, že bychom systém měli lehce poopravit. Tak, aby žádný, i jen podezřelý nemohl uniknout trestu, I kdyby byl nevinný. Tohle totiž tihle spravedliví z ulice zřetelně chtějí.

Nicméně podstatné je něco zcela jiného. Je úplně jedno, zda je někdo takzvaně slušný občan, má čistý trestní rejstřík, nekrade, neloupí, prostě dodržuje zákony, své děti vychovává k témuž, je snad dokonce uznávaný odborník, společensky respektovaná postava či to, čemu se říká opinion leader, nebo si to všechno o době myslí. Jakmile vyjde na ulici, i jen symbolicky, a začne soudit, ač nezná důkazy, jakmile se halasně domáhá něčího odsouzení, ačkoliv si o věci jen něco přečetl v novinách, stává se součástí davu lůzy. A taky lynčerem. Jako ti ctihodní z buranova.

Tomáš Sokol
Publikováno 15.6. na EPRAVO.CZ Digital

Právo na spravedlivý proces a ne jen pro obžalované

Před týdnem rozbouřil místní louži rozsudek v kauze, mediálně známé co zneužití Vojenského zpravodajství vulgo Nagyová a spol. Následující dny pak byly vyplněny rozličnými komentáři, vesměs v různém stadiu nesmyslnosti. Některé níže zmíním, nicméně jejich součet lze označit za reakci, jež stojí za zmínku. Nikoliv nesmysly samy, ale ona reakce cosi naznačuje.
Na začátek poněkud banální otázku. Napíše rozumný kritik recenzi divadelního představení, které neviděl a jehož scénář nečetl? A které navíc neviděl ani nikdo jiný, aby mohl alespoň poreferovat ? Asi ne. Napíše rozumný kritik recenzi knihy, která nejen ještě nevyšla, ale zatím není k mání ani její rukopis? Taky asi ne. A co takhle komentář k trestnímu řízení bez znalosti obsahu spisu? Anebo drsná kritika rozsudku, z něhož je znám pouze výrok, ale důvody má dosud soudce v hlavě? Vypadá to stejně jasně jako v prvých dvou případech, ale něco je jinak. Jak v úvodu řečeno, k rozsudku se vyjádřil kde kdo. Mnozí se při tom tvářili, jak by pravdu o věci měli uvázanou doma v chlívku. Nebo minimálně četli soudní dokumenty. Což oboje není možné. Tudíž nešlo o seriosní komentáře nebo dokonce rozbory problému ale o výron emocí. Nic proti němu. Prý je to z medicinského hlediska lepší než emoce potlačovat. Asi jen Bůh ale ví, proč se tolik lidí tak strašně namíchne, když někoho nezašijou, ale osvobodí.
Jistě, emoční vzplanutí ve vztahu k soudním procesům a jejich protagonistům nejsou nic nového. Nejen v české kotlině. Ale když už jsme v ní, pietně vzpomeňme ne tak vzdálené a prakticky celonárodní shody v tom, kdo podřízl Ánežku Hrůzovou. A nepříčetného řevu, který se rozpoutal, když se to Masarykovi nějak nezdálo a řekl to nahlas. A to měl proti sobě hotový rozsudek i s důvody. V tomhle případě známe jen výrok, ještě zprošťující, ale některým to k rozčílení bohatě stačí. Jen tak mimochodem. Musí to být mizerná kvalita života vegetovat s obsedantní obavou, že nějakého lotra soud utrhne od šibenice. Zejména poté, co ti parchanti zavedli todleto in dubio pro reo.
Osobně považuji celou tu sledovací aféru za ptákovina, po které za pár let ani pes neštěkne. Ale nechci nikomu brát tu rozkoš vidět v tom všem katastrofu astronomických rozměrů. Proti gustu žádný dišputát. I tak bych ale očekával, že veškerá skutková hodnocení budou vycházet z faktů. Pořád bychom se totiž měli pohybovat v rozměrech spravedlivého procesu. A co je spravedlivého na urgentních a co do své podstaty odsuzujících komentářích soudního procesu o kterém komentující vůbec nic neví? Co spravedlivého je na tom, veřejně stigmatizovat někoho jen na základě svého pocitu? Nebo politického přesvědčení? Drze si dokonce troufnu tvrdit, že právo na spravedlivý proces má i soudce. Tím míním, že dříve, než na něj média začnou lít kýble špíny v podobě jedovatých komentářů, měl by si každý přečíst jeho rozsudek. Nebo minimálně vyčkat, až ho napíše. Co když ten rozsudek bude zcela korektní? Adekvátní tomu, co bylo prokázáno? Například důkazům, provedeným při hlavním líčení. Pravda, pod poklopem utajení ve stupni Důvěrné, které si soudkyně rozhodně nevymyslela. To přišlo odjinud. A co když odvolací senát, přes veškeré naděje, které do něj vkládají ti, co obžalované nemají rádi, zamítne odvolání, již nyní hlasitě anoncovaného státními zástupci. Případně ho zamítne zčásti, protože tu máme hned několik obžalovaných a s různým druhem obvinění. Anebo rozsudku vytkne formální vady, které následně nalézací soud odstraní a rozhodne stejně. Někdy totiž nejde o to, jak soud rozhodl, ale jak to zdůvodnil v rozsudku. Prostě se věc vydá křivolakou cestou běžných justičních peripetií, která ovšem nepovede na onen vytoužený šibeniční vrch. Kdo pak vyfasuje psí hlavu, nyní nasazenou soudkyni, jež obžalované zprostila? Bude pak zločincem i odvolací soud, případně dovolací soud, event. Ústavní soud nebo dokonce Evropský soud pro lidská práva?
A teď na okraj k těm nesmyslům. Mými favority jsou asi tak tři výroky. Podle prvého Vrchní státní zástupce z Olomouce Ivo Ištván veřejně sdělil, že obžaloba předložila 84 důkazů. A Ištván prý nemůže blafovat, jeho slova jsou snadno kontrolovatelná. Sancta simplicitas. Ba že obžaloba může blafovat. A taky to občas a zvesela činí. Stejně jako obhajoba. Prostě proto, že to je součást hry. Taky se, také oboustranně, občas i fauluje. Ale především, pokud obhajoba teď prohlásí, že JUDr. Ištván nemluví pravdu a že obžaloba nepředložila 84 důkazů, znamená to, že tento argument přestal existovat? Pokud nikoliv, tak by mne zajímalo proč. Obhajoba a obžaloba jsou si před soudem zcela rovny. Jsou to účastníci řízení a jejich argumenty platí zcela stejně. A obhajoba přece říká něco jiného. Je to něco méně?
Ale problém je jinde. V tom verbálním blafování. Tvrzení o tom že účastník řízení předložil 84 důkazů má totiž asi takovou informační hodnotu jako, že se bojovně zašklebil nebo temně zavrčel. V kontradiktorním řízení to tak holt je, že účastníci předkládají důkazy. Ale je na soudu, aby zvážil, zda se tyto důkazy vztahují k věci, zda se k ní vztahují zásadním způsobem, tedy mohou ovlivnit rozhodnutí, zda jsou věrohodné atd. Účastník řízení může předložit jeden důkaz a úplně to pro závěr soudu stačí, anebo 1000 důkazů, které jsou pro jeho argumentaci k ničemu. To je na posouzení soudu a troufl bych si tvrdit, že v této věci obžaloba zcela určitě nepředložila 84 důkazů, které by usvědčovaly obžalované, případně všechny obžalované. K některým se totiž vůbec nevztahovaly. Zdá se, že tak nějak to viděl i soud.
To druhé není až tak výrok, ale poukaz na to, co už v té věci měl loni v září napsat Městský soud v Praze. Z pohledu některých obžalovaných ovšem nikoliv jako odvolací. Netrvám na tom, že by se každý, kdo chce komentovat soudní rozhodnutí, měl vyznat v právu. Může ho komentovat i pasáček vepřů, ale podle toho to také bude vypadat. Onen soud, jakožto stížnostní, řešil jenom to, jestli je správné postoupení věci ke kázeňskému projednání. Dospěl k závěru, že nikoliv a nic proti tomu. Jakékoliv závěry o tom, zda se obvinění dopustili trestného činu, kterými se zapřísahá státní zastupitelství a jeho fans, jsou nejen předčasné, protože tenhle soud neprováděl žádné důkazy, ale i protiprávní. Rovnou protiústavní, dle mého. Stížnostnímu soudu vůbec nepříslušelo tyto důkazy v dané chvíli hodnotit a rozhodně, není oprávněn ukládat nalézacímu soudu, jak má rozhodnout. Jak řečeno, věc může dopadnout na tisíc způsobů. Zcela určitě ale odvolací soud nebude moci vytknout nalézacímu soudu, že se neřídil jeho názorem. Na téma pokusu soudu vyššího stupně ovlivňovat soud nižší svými závěry vydal pěkný judikát Ústavní soud letos na apríla. Kdo by chtěl, může si ho najít, ale uznávám, že pro neprávníky to je složitá věc. Možná proto by bylo lépe se k složitým věcem urgentně nevyjadřovat.
Do sbírky nesmyslů, generovaných v souvislosti s touto kauzou, bych do třetice přidal i žblebt zjevně poplašeného novináře. Podle něj, jestli trestní řád neobsahuje paragrafy, podle kterých lze odsoudit zjevně korupční jednání, jsme na tom hůře, než jsme si mysleli. Nevím, proč ten člověk do toho tahá ještě korupci, ale ono v trestním řádu nic takového opravdu není. Ono je to procesní předpis. A tam nic speciálního o postihu korupce nemůže být z podstaty věci.
Summa summarum to zatím vypadá na to, že nemálo lidí se ve svých unáhlených závěrech ošklivě seklo. A ne proto, že by soud nemohl dopadnout i jinak a oni na svůj názor nemají právo, ale proto, že soudili obžalované i soud bez jakýchkoliv důkazů. Je zajímavé, jak rychle dokáže docela dost lidí ve vteřině sklouznout k něčemu, s čím zrovna v tomhle státě máme dost bohaté a taky dost nepěkné zkušenosti.

Co si děti myslí. Některé...

Nápad pana Stejskala zeptat se našich dětí, „ ...co si o roce 1989 i letech následujících, myslí ti, kteří se veřejně zatím příliš nevyjadřují či jejich hlasy nejsou dosud slyšet...“ abych doslovně citoval, vnímám poněkud ambivalentně. Na jednu stranu může být zajímavé dozvědět se něco o tom, co si myslí. Na druhé straně se ovšem noří obava z toho, co si myslí. Jako autorizovaný chovatel několika takových exemplářů moc dobře vím, že někdy je lepší nevědět. Což ostatně platí i obecněji. Leč přesto jsem všem čtyřem dětem zadání poslal, ovšem s pevným rozhodnutím, že jestli něco odpoví, prostě to na svůj blog dám ale je to na pana Stejskala. Reakce byla toliko čtvrtinová. Proč to nezkoumám, jen suše předkládám výsledek.

Jak to vidí má dcera Petra, ročník 1978.

Z mé strany nelze mluvit o letech “před revoluci” bez infantilního tónu dětské naivity, která se odráží ve většině mých vzpomínek na dobu před rokem 1989. Jsem ročník ’78, situaci politickou a do určité míry i společenskou zastírají vzpomínky na věci jako žvýkačka Pedro za jednu korunu; význam idiotské propagandy v podobě pionýra zastiňuje význam přátelství a zážitků, které člověk při těchto aktivitách nasbíral a pojem nesvoboda je chápan spíše v rámci rodičovských pravidel, než jako velkoplošný dopad samovládného systému. Nestihla jsem dospět do prožití všech potenciálních křivd zralého jedince, ale troufám si říci, že o nich mám zprostředkovaně určitou představu.

Těsně okolo revoluce jsem i přes relativně nízký věk vnímala osobně vliv několika společenských charakteristik, které přisuzuji rokům komunismu. Chápu je jako generační, tedy náležící převážně generacím, které odžily větší kus života před rokem 1989 a také jich většina v těchto lidech přežívá. Tímto pro mne také vypovídají o této době lépe než mé vlastní vzpomínky.

Chci se věnovat jen jedné z těchto charakteristik. Je jí kyvadlová reakce na nucený kolektivismus, v kombinaci s obecnou lidskou nedůvěrou, kdy se obojí projevuje v oddělení jedince od systému a následně v životní skepsi a resignaci nad individuální mocí. Měla jsem možnost strávit část života ve společnosti nezatíženou dekádami potlačování svobody. Tato společnost, ač ne bezchybná, mne dodnes inspiruje absolutní vírou ve vlastní sílu a schopnost měnit své životní podmínky. Tato energie je, paradoxně, hnána jistou soudržností a chápáním sám sebe jako součást větší struktury.

Pro mne nesou slova jako tým, kolektiv, pracovní sít, komunita, klub i spolek jen pozitivní anotaci. V případě před-revoluční jsou to fráze, vyvolávající nechuť a často nedůvěru. Já vnímám komunitu (od sousedů, přes rodičovské skupiny, osoby se stejnými zájmy, dobrovolníky v projektech, ve kterých se angažuji, ale i drobné podnikatele v mém okolí, třeba jesličky, kam dochází má dcera) jako faktor spolu-tvořící mou celkovou spokojenost. Faktor, který ovlivňuje mne, ale také ho mohu ovlivnit já. Mám důvěru, že je vytvořen prostor ke komunikaci, ale také zpětně investuji ve formě angažovanosti. Tato zpětná vazba je pro mne jeden ze základních kamenů toho, čemu bych já řekla svoboda. Samozřejmě chápání systému a bytí jeho součástí nahrává i dnešní technologie. Ale vůle považovat i tento pokrok za obrovskou výhodu je v naší zemi limitováno na generaci po-revoluční.

Nelze říci, že by naši rodiče neměli přátele. Mají. Semknutou skupinu (nebo více) vybraných, důvěryhodných, dekádami otestovaných, morálními zkouškami prořídlých skoro-bratrů. Pár prokádrovaných kolegů, a možná i strategické aliance. Vše pečlivě odděleno. Každý vedeme svůj vlastní boj, na vlastní pěst.

Často slýchám, kdy se asi věci změní. Já osobně nikam nespěchám. Jedním z prvků chápání se jako součást celku, je akceptace nejen vývojových vlivů, ale i třeba opačných názorů. A volby většiny. Například volby méně než hrdostí naplňujícího presidenta. Toto je náš svět v roce 2014.

Zase jedno Pyrrhovo vítězství na dohmat

Úspěchů, které zase tak úplně úspěch nebyly, přesněji posléze se ukázalo, že to byla minela, někdy větší, někdy menší, slavilo lidstvo nespočet. Nic mimořádného není ani na tom, když je budoucí průšvih jasný už dopředu, ale na chodu věcí to stejně nic nezmění. Obvykle proto, že Ti, kteří se za vítezstvím ženou odmítají brát zřejmá rizika na vědomí. Aktuální diskuse o zákonné úpravě, která by až na odůvodněné výjimky nepřipouštěla náhradu nákladů právního zastoupení vítězného účastníka soudního sporu o částku do 10 000,- Kč (takzvaný přísudek) je toho moc hezkou ukázkou.
S nápadem přišli někteří poslanci, ale diskuse o tom, že advokáti nějak moc berou a odrbávají tak chudáky dlužníky se už vede nějakou dobu. Typicky pro tyto krajiny se diskutuje pouze nad absolutní částkou inkasa. O ceně práce, kterou za to odvedou a o jejich dalších nákladech ani slovo. Jen obecné řeči o tom, že je to moc a že taková žaloba či zastoupení vůbec vlastně nic nestojí a tak. Kouzlem nechtěného se právě teď ukázalo, že tahle tvrzení zas až tak chytrá a informovaná nebyla. Dost exaktně to ostatně vyjádřil ve svém minoritním votu už ústavní soudce Dr. Kůrka v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2013,(sp.zn. Pl Us 25/12), když poukázal na absenci jakýchkoliv reálných podkladů k rozhodování ve velmi podobné věci.
Problém je v tom že už zásadní premisa je chybná. A to nezávisle na tom, že se objevuje i v tisku. Podle ní při dosavadní úpravě měl advokát úspěšného klienta nárok na odměnu , ale bude-li přijata novela, tak nárok mít nebude. Jako, že bude dělat zadarmo. Což je nesmysl. Nejde o odměnu advokáta, ale náhradu toho, co musel svému advokátovi zaplatit úspěšný účastník řízení. Celá diskuse je prostě jen o tom, jestli náklady zastoupení takového sporu ponese ten kdo spor prohraje anebo ten druhý. Jistě, i pro advokáta je komfortnější, pokud platí ten, kdo prohrál, protože to se klientům vyplatí i soudit se i o pohledávku třeba ve výši 7 000,- Kč. Což v případě nastolení nových pravidel zdaleka není jisté. Své jisté má naopak advokát. Za jeden úkon ve věci žaloby o těch zmíněných 7 000,- Kč mu podle vyhlášky zvané též advokátní tarif ( § 7) klient zaplatí 1 500,-- Kč za jeden každý úkon právní služby. A k tomu 300,- Kč tzv. režijního paušálu. Úkonem je příprava a převzetí zastoupení sepis žaloby a každé jednání soudu. Vyřídí-li se to platebním rozkazem, musí advokát dostat odměnu za dva úkony, tedy 3 600,- Kč. S jedním soudním jednáním to bude 5 400,- Kč. Má-li to zaplatit dlužník, proč ne. Ale sami si posuďte, kolik lidí se bude ochotno soudit, aby jim na konci z oněch 7 000,- Kč zbyla polovička anebo ani to ne. Nevím, nechci hádat, ale připadá mi, že se na to spousta z nich vykašle. Zejména, když se k tomu přidá podobný princip případné exekuce. Což ovšem neřeší problém těch, kteří budou žalováni a ve sporu třeba až na třetí jednání vyhrají. Holt se možná lehce prohnou.
Četným argumentem je poukaz na takzvané hromadné (opakující se) žaloby, podávané za věřitele proti mnoha dlužníkům. Kritici současného systému tvrdí, že advokát má v počítači předepsanou žalobu, jen vyplní jiné jméno a čísle, zmáčkne knoflík a má vyděláno. Hodně vyděláno. Taky pěkná hloupost.
Než svoje tvrzení doložím, pár čísel co nejsou ode mne, ale z časopisu Soudce, č. 2, ročník 2014. Soudkyně obvodního soudu pro Prahu 3 si dala práci a propočítala finanční efekt, který kdo ze zúčastněných na podávání takovýchto hromadných žalob měl, včítaje v to stát jakožto příjemce soudních poplatků a DPH. Zabývala se 13 městskými dopravními podniky v ČR. To jsou subjekty, které se z povahy své činnosti poměrně často stávají vymahateli opakujících se plnění, pohledávek za tzv. černými pasažéry. Podle autorkou zpracované tabulky řada z nich v letech 2010 až 2011 řešila problémy s těmito pohledávkami jejich odprodejem za různě vysokou částku, vesměs ale 100 %. K tomu dodávám, že odprodej pohledávek, najmě za 100 % nominálu, měl hned dvě výhody. Obě finanční. Exekuce je úspěšná jen u cca 50 % povinných . A to musí být exekutor jak břitva. Druhá půlka je z nejrůznějších důvodů nevymožitelná. Což je dost podstatný rozdíl oproti prodeji pohledávek. A druhou výhodou jsou naprosto minimální transakční náklady. Prostě to prodají nastojato a konec. Za 100 % nominálu se pohledávky obchodovaly, protože nabyvatel si kryl náklady z toho, co černí pasažéři museli zaplatit advokátům na úhradu jejich odměny. Což pilo krev kdekomu, pročež tomu z větší části udělal přítrž Ústavní soud, který shora uvedeným rozhodnutím tyto odměny významně redukoval. Tak jak je určuje advokátní tarif.
Co se dělo dál s pohledávkami ani s dopravními podniky netuším. Jisté ale je, že na konci loňského roku inzeroval Dopravní podnik hl.m. Prahy veřejnou zakázku spočívající v dodávce právních služeb - vymáhání poplatků od černých pasažérů, V podmínkách bylo, aby ten kdo by DP v těchto soudních sporech, které odhaduje na asi 125.000 ročně, zastupoval, byla advokátní kancelář disponující alespoň 6 advokáty, aby byl schopen zajistit poměrně sofistikovaný systém on-line informací o vývoji vymáhání pohledávek, zajistit poměrně složitou analýzu vymožitelnosti jednotlivých pohledávek a další činnosti. Taky bylo požadováno call centrum, kde by dokonce měl být jeden anglicky mluvící pracovník Nic proti tomu. Z hlediska těch, kteří pravidelně nemohou spát z představy hory peněz, kterou se v jejích očích někdo jiný neoprávněně nahrabe teď přichází prvá zásadní sdělení. Náklady na tuto službu odhadl sám Dopravní podnik hl.m. Prahy na částku 450 milionů Kč za příští čtyři roky. Předpokládám, že to byl kvalifikovaný odhad na základě analýzy nákladů a trhu. A uznejte, že mezi tímhle odhadem a řečmi o snadno získaným bohatstvím pouhým zmáčknutím knoflíku bude asi trochu rozdíl. Leč bude hůř.
To, co bylo požadováno je běžná rutina, snad s výjimkou toho call centra, ale o tom majitelé snadných řešení nemluví. Proč, to už se ptejte jich. Nicméně, základní matematika je jasná. Pokud by náklad zastoupení nakonec zaplatil „černoch“, hodně by se to pražskému dopravnímu podniku zlevnilo. Dost možná by se tím uhradila celá ta částka vynaložená na advokáty. Ovšem pokud zvítězí nápad do hodnoty sporu deset tisíc náklady nepřiznávat, je to celé jeho hotový výdaj. Takže tím bychom měli jasno, že nejde o advokáty. Ti by měli dostat něco přes 115 mil. Kč každý rok.
Těm ,kteří by zakázku vyhráli, by jistě srdečně záviděl minimálně každý třetí čtenář tohohle blogu. Jenomže on nikdo nevyhrál. Podle Lidových novin (Peníze & Byznys z 11.3.2014) bylo zadávací řízení zrušeno pro „nízký zájem“). Nevím, co motivovalo jiné advokátní kanceláře, ale my jsme si prostě spočítali, že za tyhle peníze, ale bez dotace z toho, co zaplatí dlužníci, se to prostě nejen nevyplatí, ale byl by to holý prodělek. A čekali jsme, kdo bude ten hrdina, který si pro ty peníze za pouhé mačkání knoflíku a přepisování jmen přijde. A on nepřišel nikdo. Inu trh je potvora a vysmívá se ideologiím.
Co bude dál lze jen hádat. Jisté je, že dopravní podniky jako takové nemohou rezignovat ani na přepravní kontrolu, ani na vymáhání pokut. To by si jejich statutáři mohli jít rovnou stoupnout před dům a čekat, až jim pošťák přinese usnesení o zahájení trestního stíhání. Minimálně porušování povinnosti při správě cizího majetku by to bylo jako vyšité. A jistě je, že pokud jde o Prahu oddálení řešení skoro určitě bude dopravní podnik něco stát. Zbývá si buď založit vlastní právní oddělení a vymáhat ve vlastní režii, což bude hodně nákladné anebo, pokud jde o Prahu, to zkusit znovu, ovšem s nastřelením větší odměny. V jednom i druhém případě, pokud uspěje ideologie, bez participace černých pasažérů. Vypadá to tedy na možnost, že z nulové režie pře pár roky se propracují k režii v řádech stamilionů ročně. To je slušný prodělek. A kde na to vezmou, to už ponechávám na fantasii čtenáře. Já jí moc nemám. Napadají mně jen takové věci, jako zvýšení dotace provozovatele, nebo zvýšení ceny jízdného či výše pokut, případně mix všeho. Tak jako tak to odnesou nevinní. Což je správné, protože tak je to v dějinách lidstva vždycky, když si někdo vzpomene, že bude konat dobro.
Pro úplnost pak ještě dodávám, že spekulace o změně advokátního tarifu rozhoupaly celý trh s pohledávkami a už teď řada věřitelů utrpěla značné ztráty. Sečteno a podtrženo, na to, že návrh zákona ještě nedošel ani do druhého čtení už je to škoda dost velká. Máme zkrátka dobře našlápnuto k vítězství, za které by se nemusel stydět ani Pyrrhos.

Bijte exekutory!

Soudě podle titulku na prvé straně MF DNES 30.9.2013, nemáme aktuálně v tomto státě větší problém, než s přemnoženými a příliš drahými exekutory. Článek pod titulkem pak anoncoval záměr politických stran, zamezit „raketovému“ vzrůstu dluhu kvůli nákladům na exekutora. A s tímhle krédem že prý jsou do volebního boje.
Pro začátek se sluší připomenout, že asi tak před 15 lety nejen ty „velké“, ale úplně všechny strany, měly plnou politickou hubu hesel o nezbytnosti zlepšit vymožitelnost práva. Míněno, aby věřitel, když už má rozsudek, který dlužníkovi ukládá něco zaplatit, dostal taky peníze. Protože tehdy, nahlíženo pohledem dnešních politických lídrů, v té krásné minulosti, žádní exekutoři neexistovali. Svět byl růžová zahrada, v níž se povolovali tuční, nikým neobtěžovaní dlužníci a duch neplacení se vznášel nad vodami.
Pročež byl stvořen exekutor. A bylo také určeno, že bude živ z dlužníků a též, kolik budou platit za to, že je oexekuje. Tedy přesně to, na co se teď politické strany tváří jako na něco silně eklhaft. Přitom odměny exekutorů v běhu času klesly a žádná „raketa“ už to není. A možná ani nikdy nebyla. V každém případě ale odměna exekutora není výsledek jeho půlnočního lupu, ale státem stanovená taxa.
Přiznám se, že asi poněkud vypadám z kolektivu, protože ze svého okolí slýchám stesky na leccos. Zejména na politiky a politiku, zhusta též o fotbale se baví moji známí, pochopitelně o penězích, někdo se bojí o postavení, někdo rovnou o zaměstnání, rozličné debaty se vedou o zdraví, o dětech, aktuálně o tom, koho volit. Ale že by si někdo povzdechl na téma světa, který je k zblití, protože v něm exekutoři berou nějak moc peněz, to jsem tedy neslyšel. Nicméně pokud už v odměnách exekutorů vidí politické strany opravdu téma pro volby, pak na tom asi něco být musí. Řekl bych, že zcela určitě ale výše odměn exekutorů doposud nezajímala věřitele a z toho pak dovozuji, že věřitel není v těchto volbách zajímavá figura. Tím je dlužník. Od toho si zřejmě politické strany slibují právě ty hlasy, které jim pomohou tam, kam se chtějí dostat. Případně, a to už bych považoval za horší, ale velmi pravděpodobné, hraje se o hlasy temných závistivců, kterým vadí kdokoliv, kdo bere víc než oni. A takové je logicky třeba vnadit poukazem na hmatatelného nepřítele. Pro tyhle volby to tedy budou exekutoři. Pak možná přijdou na řadu novináři, lékaři nebo pošťáci, protože žvanit o tom, že někdo bere nemravnou odměnu lze kdykoliv a o komkoliv. Ale aby to nevypadalo, je teď středem volebního zájmu dlužník. Je prý, kromě vyhubení exekutorů, zvažováno, že dlužníci budou mít speciální, státem dotovaný, servis. Zajišťovat by ho měla občanská sdružení. Předpokládám, že ta, co nejvíc řvou, jaký je dlužník chudák. Zatím halasila jen za peníze soukromých donátorů, ale to se změní. A opět zavládne idyla, v níž budou lemplové za státní peníze radit dlužníkům, jak se vyhnout placení. Ale prý také právnické fakulty by se měly angažovat. Předpokládám, že též za peníze daňových poplatníků, tedy globálně věřitelů, by měly provozovat ambulance pro dlužníky. Suma sumárum to vypadá tak, že stát by měl na globální úrovni podporovat neplacení dluhů.
Tohle už ale není jen otázka nadbíhání nízkým pudům a závisti lůzy, to je hra, jak se říká, o level výš. Spolků, které podobny supům, žijí z mrtvol, akorát že sociálních, je u nás relativně hodně. Je na to docela jednoduchý recept. Pokud nechcete v šest ráno vstávat a chodit někam, kde po vás budou chtít práci, založte sdružení, které se bude tvářit, že bojuje za něčí práva. Nejlépe chudých. To je tradiční adresa. Nebylo revoluce, aby nebyla pro chudé. Jen se nějakým nedopatřením vždycky nažral někdo jiný. A pak už můžete začít obcházet nejrůznější zbohatlíky a tahat z nich prachy. Budete-li dostatečně výmluvní, bude slušně živi, aniž se vaše ruce dotkli čehokoliv, co i jen vzdáleně připomíná práci. Po volbách by mezi dojné krávy těhle filutů měl přibýt i stát. Pravda, není v tom oboru žádný panic. Pár exportérů dobra všeho druhu už ho dlouhodobě dojí, takže možná ani nic neucítí.
Ještě ale zbývá dodat, že myšlenka nestačí, musíte mít story. Protože asi tak na 10 000 dlužníků, na kterých není nic pozoruhodného, připadá jeden, který asi opravdu lidsky vzato vzbuzuje soucit, lhostejno zda si předtím napůjčoval a půjčené prožral, nebo k dluhu přišel nějakým špinavým trikem, je třeba ho náležitě nasvítit a říct, že tak vypadají všichni dlužníci. K tomu je třeba přihodit obdobně nasvíceného exekutora s nemravným výdělkem a sehnat pár sdostatek pitomých novinářů, kteří tuhle myšlenku budou prodávat jako zásadní problém. Protože už se stalo, lze se nadít, že tak nějak za rok budou zákony hotové a soudruzi ze zmíněných občanských sdružení se mohou těšit na státní cecek, k němuž se lačně přisají a pak už jen blahem zavřou oči. Někdo probudilejší by se mohl zeptat, co za to krmení poskytnou. Takových však momentálně u nás není, neboť všichni jsou plně zaměstnáni hubením exekutorů. To, že dlužníkovi není pomoci, protože se se prostě zadlužil, nehraje v téhle hře plné závisti a rvačky o státní dotaci žádnou roli. Pravda, mohl by se najít někdo, kdo by se pokusil vysvětlit lidu, že půjčit si mohu, ale s rozumem a reálnou možností dluh splatit. Zajímavější, a zejména penězotvornější ovšem je, nechat se vidět, jak jednou rukou hladím chudáka po hlavičce, zatímco druhá ruka, sevřena v pěst, hrozí zbohatlíkům a jejich slouhům, exekutorům. Pročež zmíněné spolky nebudou dělat nic. Tedy krom inkasa státních dotací a občasného hlazení a hrození. Ostatně jako dneska. Stejně jako nic nebudou dělat uvažované fakultní poradny. Ty pak ještě pro jistotu i z toho důvodu, že poskytovat právní služby může být docela riskantní činnost, protože co kdyby poradily špatně a měly hradit škodu. To spolkům pro dojení státu nevadí, protože ty se v takovém případě rozejdou a založí novou občanskou pijavici pod jiným názvem. I když u těch právnických fakult bych to dokázal vidět jako docela zajímavý nápad. Prostou aplikaci toho, čemu se v medicíně říká, že mrtvý učí živé. Tedy pokud se nějací dlužníci, vhodní k právní vivisekci, dostaví.
Nicméně až potud by v zásadě o nic nešlo. Těch pár desítek milionů, co do toho stát nalije, by nalil do nějakého jiného nesmyslu a lze pouze vyslovit zdvořilou naději, že příjemci na straně rozličných dobročinných spolků alespoň budou platit daně. Jisté to není, ale naděje bych se zatím nevzdával. Jinou věcí je, že pokud se podaří exekutory opravdu dobře oříznout, vrátíme se do stádia ztížené vymožitelnosti práva. Jak daleko, záleží na tom, jak moc je jim vítězové voleb na odměnách seberou. Lze si ale představit, že bude-li někdo chtít, aby jeho pohledávka byla vymáhána účinně a efektivně, tedy rychle, bude za to muset exekutorovi zaplatit. Doposud náklady nesl dlužník, teď je ponese věřitel. Ovšem jak jsem už psal, věřitel není hybatelem těchto voleb, tím je dlužník. A pak už bude následovat poslední a logický krok celého příběhu. Institucionální věřitelé, tedy banky a podobné subjekty zvýší náklady na úvěry, protože tam zakalkulují nastalá rizika a vícenáklady. Po nich to udělají další instituce, které z povahy činnosti mají také pohledávky a dlužníky. Svět se sice bude točit dál, jen bude trochu dražší pro ty, co platí v termínu a nemají dluhy. Zato se ale naplní proroctví bájného polního kuráta Katze, jenž byl pravil: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou.“

„Osudné“ rozhodnutí NS není ani osudné, ani ostudné.

Tak si to pro začátek zrekapitulujme. To že mezi zahájením trestního stíhání tří exposlanců spolu s trestním stíháním paní Nagyové, pádem vlády a dnešní politickou situací, která polarizuje tuto zem, je přímá příčinná souvislost asi nezpochybní nikdo. Je také patrné, že původní dojem o existenci přímého spojení mezi jakousi, blíže nespecifikovanou mafií a vládou byl mylný. Nicméně některé pojmy už se pod kůži zažrali. Především pojem trafika a trafikant. A také to, že pokud poslanec v souvislosti s tím, že se vzdá mandátu dostane funkci v dozorčí radě či obecněji ve státní firmě, je to na 100% úplatek. Do toho ovšem Nejvyšší soud této zemně rozhodl, že trestní stíhání oněch tří poslanců není zákonné, protože vzdání se mandátu je prostě součást jeho výkonu a pro ten nemůže být poslanec trestně stíhán. Následoval výbuch emocí, který bohužel postihl i některé odborníky, od nichž bych očekával rezervovanější výroky. Celkový závěr pro lid pak je, že pokud se poslanec dopustí třeba vraždy, ale bude to pod střechou Parlamentu, je beztrestný. A ten media živí seč mohou. Ačkoliv je zcela nesmyslný. Jedno urgentní prohlášení tak stíhá druhé, V očích jedněch jsou státní zástupci, kteří to rozjeli, něčím mezi nezodpovědnými právními experimentátory a zakuklenými politickými agenty. Druzí v nich vidí bojovníky proti korupci, pravda, teď poněkud sražené ze sedla jejich bílého koně pitvorným soudním rozhodnutím.

Více »

Trestním stíháním k policejnímu státu

V prostředí, kde základním kritériem hodnoty zpráv přinášených medii je rychlost s jakou jsou naservírovány nemůže překvapit zjištění, že i zásadní hodnocení jsou v mediích často vyslovována bez znalosti věci. Přesně v duchu toho, co u soudu prohlásil před lety novinář, když byl tázán, zda prověřoval pravdivost jím zveřejněné informace. Mimochodem naprosté hovadiny a nadto urážlivé. Hrdě a bez zaváhání odvětil, že nikoliv, protože bylo třeba urychleně informovat veřejnost.
Vcelku logicky musel stejný znalostní deficit postihnout i většinu komentářů na téma obvinění exposlanců z přijetí úplatku v podobě pozice v obchodních společnostech.
„Učinili ze svého mandátu obchodní komoditu, prodali mandát, případně prodali svědomí“. Tak a podobně bylo komentováno obvinění tří exposlanců z toho, že v souvislosti skončením svého mandátu nastoupili (v jednom případě ani to ne) na různé pozice ve státních akciovkách, přičemž tato místa měli dostat co trafiky, neboli úplatek. Opojná lehkost souzení. To šlo lidem vždy velmi dobře, nejen u nás. Ve skutečnosti jde o dva problémy a oba dost složité. Jednak o hodnocení toho co se mělo stát, ovšem zatím nebylo prokázáno, z rozličných morálních pozic. A za druhé souzení, zatím nikoliv odsouzení, v rovině trestního práva. To prvé není pro účely následujícího podstatné. Je právem kohokoliv mít na cokoliv svůj názor, lhostejno zda založený na racionálních argumentech-důkazech, anebo jen na osobních pocitech. Ale protože ještě ani nebyly opatřeny všechny uvažované důkazy, jsou i „jen“ morální odsudky minimálně předčasné a nepodložené, tedy iracionální. Ještě horší je to v oblasti trestního práva. Zde by měl platit jasná a zcela racionální jakož i předvídatelná pravidla. Je dost nešťastné, když se tyto roviny mísí a i trestněprávní závěry jsou činěny bez znalostí důkazní materie a namnoze i bez znalostí trestního práva. Takříkajíc od boku či po čuchu. To je zásadní nedostatek aktuální diskuse o tom, zda to, co udělali nebo měli udělat stíhaní exposlanci může být trestným činem nebo nikoliv.
Především se dost zásadně liší verze obžaloby a obhajoby a dokazování není u konce, pročež platí výše uvedené pokud jde o předčasné závěry. Ale i kdyby došlo k tomu, co státní zastupitelství tvrdí, tedy k výměně poslaneckého postu za post v orgánu obchodní společnosti, jsou zásadní hodnocení sporná a zcela jistě je sporné kategorické tvrzení že „to“ byl trestný čin.
Tedy především z čeho jsou exposlanci viněni. Doslovně z toho, že:
„Jako úřední osoby - poslanci PSP ČR, ve společném úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch spočívající v tom, že v souvislosti se vzdáním se mandátu poslance a tím vytvoření reálné možnosti pro předsedou Vlády ČR a poslance PSP ČR RNDr. Petra Nečase, že bude schválen vládní návrh zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v souvislosti se snižováním schodků veřejných rozpočtů, který byl Vládou ČR dne 6.9.2012 předložen PSP ČR a dále dne 6.9.2012 poslancům rozeslán jako tisk 801/0, s nímž Vláda ČR spojila žádost o vyslovení důvěry, získají členství v orgánech - představenstvu nebo dozorčí radě a případně i managementu společnosti, v nichž je majoritním akcionářem ČR, nebo ve státních orgánech, úmyslně v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu, konkrétně s tím, aby poslanci v souladu s čl. 23 odst. 3 ústavního zákona číslo 1/1993 Sb., Ústavy ČR, jednali v souladu se svým slibem, kterým na svou čest slibují, že svůj mandát budou vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a dále, aby poslanci v souladu s čl. 26 ústavního zákona číslo 1/1993 Sb., Ústavy ČR, vykonávali svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nebyli při tom vázáni žádnými příkazy, vykonávaje svou pravomoc v rozporu s citovaným ustanovením čl. 23 odst. 3 a 26 ústavního zákona číslo 1/1993 Sb., Ústavy České republiky….“.
A za této situace a poté co dostali 18.8. 2012 od předsedy vlády slib úplatku ve formě získání členství v orgánech a představenstvu nebo dozorčí radě, případně i v managementu společností, v níž je majoritním akcionářem ČR, nebo ve státních orgánech, následně se dne 7.11.2012 vzdali poslaneckého mandátu a přibližně o měsíc a půl později, na konci prosince a na začátku ledna letošního roku měli sklidit plody svého zločinu v podobě jednoho předsednictví dozorčí rady společnosti ČEPRO a.s., jednoho členství v představenstvu společnosti Český Aeroholding a.s. a souběžně i místa vrchního ředitele pro strategie a rozvoj v téže společnosti. Další exposlanec měl být zkorumpován tím, že jím označená osoba byla zvolena členem dozorčí rady Českých drah, zatímco on sám nic nedostal, údajně v důsledku toho, že se bál. Což mu ale nebylo nic platné, protože stíhán a ve vazbě je taky.
Obvinění skutek vehementně popírají s tím, že resignace a instalace spolu nesouvisejí. Což mimochodem dosvědčuje i vrchní správce nad státními akciovkami, ministr financí ČR. Z pohledu obviněných je jistě velice důležité a možná i klíčové, zda bude prokázáno složení mandátu takříkajíc za odměnu v podobě úřadu nebo ne. Ale pro obecnější úvahu to zase až tak velký význam nemá. Obecně jde totiž o to, kde je hranici mezi úplatkem a politickým obchodem a také o tom, jestli taková hranice má být vytyčována prostřednictvím trestního stíhání. Pro takovou úvahu je obvinění exposlanců jen modelovým příkladem, v jehož rámci si lze klást celou řadu dotazů. Horší už to je s jasnými odpověďmi.
Úvodem k tomu vytyčování hranice. Elementární zásadou trestního práva je princip postihu za zaviněné jednání. Zavinění musí zahrnovat i vědomí nedovolenosti určitého jednání. Nechám-li stranou všechno ostatní, logicky se nabízí otázka, zda exposlanci či další participující osoby mohli vědět či tušit, že jejich jednání je nedovolené. Už sama diskuse nad tímto problémem, v níž se názory jinak dost respektovaných osobností významně rozcházejí naznačuje, že nemuseli či výslovně nemohli. Většinové právní vědomí podobné obchody, jaký je tvrzen, vnímalo nanejvýš jako nepěkný průvodní jev běžných politických aktivit. A jen pro příklad, o tom, jestli například dovoleno někoho zabít či okrást by jistě žádná diskuse vedena nebyla.
V tom je tedy první problém.Jak patrno, výhodou má být získání výše uvedených postů. Což je onen úplatek, jinak též neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení anebo jiném, nemateriálním, zvýhodnění. Ovšem bez započtení ztráty pozice stávající. Usnesení o zahájení trestního stíhání onu ztrátu nijak nezmiňuje a tedy ani neuvažuje. Ostatně asi tak jedna stránka odůvodnění právní konstrukce přijetí úplatku mi na právní novátorství v této věci připadá nedostatečná a též i nepřesvědčivá. Soudce, který u všech obviněných rozhodoval o vazbě, odmítl námitky obhajoby, poukazující na menší příjem exposlance v nové pozici, mimo jiné i s tímto odůvodněním:
„Dle názoru soudu tedy není možné pro úvahu o spáchání trestného činu přijetí úplatku dle § 331 tr. zákoníku vycházet z porovnání příjmu před předmětným jednání a po něm, taková úvaha je zcela zavádějící a snažící se problematiku zjednodušit na prosté kupecké počty. Tato argumentace se vůbec nezabývá skutečností zda by obviněný na místě setrval a po jakou dobu, nezabývá se tím kolik energie (a především času) bylo nutné na příjmy před a po jednání vynaložit, případně jaká byla s nimi spojená odpovědnost a další“.
Trochu si nedokážu představit, jak lze exaktně vyjádřit to, co soud považuje za zásadní kriteria. Je kupříkladu výkon poslaneckého mandátu full time job? Pro někoho ano, pro někoho ne. To potvrzují viditelně někteří poslanci, kteří stíhají či stíhali být ještě hejtmany, méně viditelně pak mnozí další. Odpověď na případné výhrady bude, že to je věc intelektuálních a organizačních schopností. A je třeba výkon funkce člena dozorčí rady full time job? Jak pro koho a jak kde, bude asi znít odpověď a dál se nedostaneme. Anebo je pozice v dozorčí radě jistější než postavení poslance? Jak u koho a jak kdy a kde. Poslanec má časově limitovanou práci. Člen dozorčí rady také. Na rozdíl od poslance může být odvolán prakticky kdykoliv. A u společnosti, kde stát drží 100% akcií je asi jasné, že osud člena jejího orgánu, zvoleného v nějakém politickém kontextu, závisí po dalších volbách na tom, kde obsadí post ministra financí. A i tak to může mít dost nejisté.
Jisté má pouze to, že ač to u nás není zvykem, striktně podle práva může být žalován o náhradu škody způsobené společnosti při výkonu funkce anebo dokonce trestně stíhán za porušení povinnosti při správě cizího majetku. To tedy poslanci rozhodně nehrozí.Lze tedy říct, co je obecně výhodnější? Zda být poslance nebo členem orgánu obchodní společnosti? A bude to vyjádřitelné v konkrétních případech? Pochybuji.
Pokud pro účely této úvahy připustím, že exposlanci své poslanecké mandáty vyměnili za zmíněná postavení, je to jednoznačně „zrada“ na voličích, byť by i dostali „protihodnotu“ či „výhodu“? Může nebo měl by resignovat poslanec, který deklaruje neochotu hlasovat pro něco, co prosazuje strana, za níž byl zvolena s tím, že to je naplnění jejího předvolebního slibu voličům? Je nepoctivý přístup, porušení povinností poslance, pokud respektuje politickou vůli své strany, ale vzhledem k svému přesvědčení a svědomí se rozhodne odejít? A přitom vychází z toho, že člověk může mít svůj názor, může jej prosazovat, ale ne přes mrtvoly. Prostě proto, že se také může mýlit. A jestliže „jeho“ partaj za kterou byl zvolen má většinově jiný názor, je nepoctivé, když ustoupí, když druhou variantou by byl pád vlády, na které tato strana participuje a strana možná přejde do opozice? Co je v takové situaci výkon mandátu v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí? A není to, minimálně pro účely kontroly výkonu mandátu prostředky trestního práva nesmyslné zadání? Kdo určí co je „zájem všeho lidu“? Poslanec, i v tom nejlepším případě, prosazuje politický program své strany. A ta, formou účasti v politické soutěži tvoří demokratické prostředí, což je finálně zájem všeho lidu. Tedy toho rozumného. Soudě podle řady komentářů, nemalé části domácího „všeho lidu“ se zřetelně stýská po totalitě.
A není naopak v zájmu lidu, aby byl rebelující poslanec odklizen, byť i za cenu získání výhody, aby mohlo být realizován politický záměr, to, s čím voliči svým hlasováním vyjádřili souhlas? Když jinak se takového rebela zbavit nelze?
Anebo jinak, je úplatkem, když při dohadování o povolební koalici dospějí jednající k dohodě o tom, že koalice bude, ovšem politická strana, bez které nelze, byť je jinak politickým trpaslíkem, bude za to mít ministra bez portfeje anebo se dokonce vytvoří ministerstvo, které v podstatě není potřeba? O obchodech s posty náměstků ani nemluvě.
Pojem „trafika“ či „dostat trafiku“ je pojem, odrážející dobovou reality už zhruba od dob Josefa II, kdy byly válečným vysloužilcům přidělovány prodejny tabáku a kuřiva vůbec, tedy zmíněné trafiky, jakožto hmotná kompenzace za utrpěné ztráty, obvykle na zdraví. Zhruba tolik lze zjistit ze Slovníku spisovné češtiny nebo ze Slovníku nespisovné češtiny. Oba popisy jsou bezhodnotové, líčí prostou realitu. Wikipedie už ale hovoří o „zpravidla zasloužilém politikovi“, který trafiku dostane za prokázané služby v politickém boji. Přeloženo ovšem do jazyka trestního zákoníku jde stále o stejné poskytnutí výhody v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu. Časová posloupnost je irelevantní, podobně jako byste vydání stavebního povolení na dům honorovali dvaceti tisíci koruny, předanými, ale dříve neslíbenými, příslušnému úředníku až rok či více poté, kdy rozhodnutí nabylo právní moci. Čímž chci říci, že ani ten nejzasloužilejší politik nebude moci, vycházeje z výkladu, který podává obvinění tří exposlanců, přijmout místo v nějaké dozorčí radě, představenstvu nebo vůbec nějaké místo bez obav, že bude vyšetřován, zda se tak nestalo v souvislosti jeho původní činností. Nikoliv, a to zdůrazňuji, jako odměnu za tuto činnost, ale v souvislosti s ní. Jako obvykle sídlí ďábel v detailu. Jde o oprávněnost a neoprávněnost oné získané výhody a ona souvislost s dříve zastávaným úřadem. Za Josefa II bylo celkem jasno. Ovšem, jestli pro futuro, ovšem ex post, má o oprávněnosti získané výhody rozhodovat policie a po ní soud, nemůže si být jist vůbec nikdo. Ani nejzasloužilejší ze zasloužilých.
Politické trafiky obecně mohou být problém ale také nemusejí a v reálu navíc pro někoho ano, pro někoho ne. Případně někdy ano a někdy už opravdu ne, dle toho kdo a co konkrétně dostane. Což se dá (a má) řešit v politické rovině. Míním hlasováním v dalších volbách. Tuhle možnost se pokouší orgány činné v trestním řízení občanům vzít a rozhodovat za ně. Těm, kteří současné trestní stíhání exposlanců schvalují jako správné řešení nutno jasně říct, že se tak fakticky staví za policejní stát. Stát, ve kterém ještě než stačím vyjádřit, zda s nějakým postupem politické strany souhlasím nebo ne, má už policie jasno a koná. Nadšení pro rázná řešení není vůbec nic nového pod sluncem. Řadě slušných a hodných lidí se líbila představa uspořádání státu, jakou nabízeli komunisté, případně před nimi nacisté, slibující zavedení pořádku. Zejména, když ze stávající situace byli lidé znechucení. A pak se ti slušní a hodní lidé nestačili divit prosperujícím koncentrákům a šibenicím. To aktuálně jistě nehrozí, ale deformace politické reality ano. Klidně podepíšu, že současná politika je nepěkná a nejrůznější politické kšefty se na tom hojně podílejí. Ovšem odmítán představu, že tyhle neduhy doby jsou řešitelné aplikací trestního práva, nadto nárazovou a selektivní. Abych byl stylový, tedy že o tom, zda poslanec jednal v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí nebudu rozhodovat volič, ale policejní plukovníci, státní zástupci a soudci. To nemůže skončit jinak, než že se politici budou snažit jednat „v zájmu policie a soudců“. A jen tak mimochodem, co když třeba policisté, rozhodující o zahájení trestního stíhání příznivci jiné politické strany, konkurující té, z níž pochází podezřelý, jehož služba lidu a svědomí je zrovna na tapetě? Je to podjatost? Samé otázky a žádné odpovědi. Pouze je známo, že radikální léčitelé společenských neduhů už mnohokrát způsobili mnohem horší škody, než byla ty, které působil odstraňovaný neduh.
Trestní právo do politiky nepatří a tohle politika je. Možná nepěkná, více či méně zavánějící, ale politika. Ostatně i trestní zákoník připouští svoji aplikaci jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. A to volby umožňují zcela dokonale. Čistě subjektivně tak musím říct, pokud by šlo o modelový případ skutku spočívajícího v tom, že poslanec rebelující kvůli svému svědomí byl uklizen a odškodněn trafikou, nemám s tím problém. Jeho vzpoura by mne pravděpodobně přišla na víc. Logicky tedy, pokud došlo k tomu, co tvrdí usnesení o zahájení trestního stíhání a skutečně byli tři exposlanci odklizeni z poslaneckých lavic proto, aby nepadla vláda, a pokud v této souvislosti dostali uváděna místa, nepovažuji to v těchto souvislostech za trestný čin, minimálně kvůli nedostatku společenské škodlivosti. A dokonce s tím i souhlasím. Chtěl jsem, aby vládní návrh prošel a jiné možnosti zřejmě nebylo. A svůj souhlas vyjadřuji veřejně a u vědomí toho, že se jistě najde nějaký práskač, který na mne pošle udání, v němž bude tvrdit, že jsem naplnil skutkovou podstatu trestného činu schvalování zločinu. Já ale uvedené řádky považuji za legitimní projev svobody slova a tak uvidíme, jak jsme s tím policejním státem daleko.

Ve zkrácené verzi publikováno dne 9.7. na názorové stránce E 15.cz

Církevní restituce

Emoce vyvolané zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, jenž nabyl účinnosti 1.1.2013, byly zřejmě pozorovatelné i z druhého konce galaxie. Méně pozorovatelné či spíše neviditelné byly věcné analýzy zákona, ač si myslím, že problematika by si to zcela jistě zasloužila. Lhostejno, zda snad zákon zruší Ústavní soud. Téma je to zajímavé v každém případě.
Zákon sám je vcelku krátký a srozumitelný. Veřejnosti je ovšem prezentován v ještě stručnější podobě, totiž jako sumář toho, oč národ přijde. Nikde jsem nečetl zmínku o historickém kontextu a zejména vyhlídek na to, co by přišlo, kdyby nepřišel zákon. Oboje spolu souvisí a je dost důležité.

Na začátku problémů, lze-li to tak říci, je pochopitelně způsob, jakým si komunisté po tom, čemu říkají vítězný únor, přisvojili majetek církve. Lze souhlasit s těmi, kteří poukazují na to, že fakticky nešlo o znárodnění, neboť církevní majetek byl již historicky do určité míry pod kontrolou státní moci, ovšem něco jiného byla státní moc za Rakouska-Uherska případně prvé republiky a něco zcela jiného státní moc v podobě jakou předváděly komunisté. Proto také v restitučním zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku je ustanovení § 29, podle něhož majetek, jehož původním vlastníkem byly církve a obdobné instituce nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákona o tomto majetku. Vcelku správně se toto ustanovení nazývá blokační, a v praxi znamená nejen zákaz převodu vlastnictví, ale také zřejmou relativizaci aktuálních vlastnických práv či právo užívacího, neboť bylo jasné, že takový majetek může být v budoucnu předmětem jiného zákona a fakticky vrácení církvi. To naprosto logicky vedlo k tomu, že držitelé tohoto majetku byli výrazně limitováni nejen v tom, jak s tímto majetkem nakládat, ale také co do údržby. Což dopadlo zejména na budovy. Vznikl tak rozsáhlý rezervoár nemovitostí - pozemků, lesů a budov, které sice aktuálně nebyly zcela bezprizorné, ale fakticky k tomu měly poměrně blízko. Důvodová zpráva k zákonu hovoří o tom, že Pozemkový fond ČR evidoval 48 412 ha takovýchto blokovaných pozemků, Lesy ČR 151 770 ha čítaje v tomto 33 ha pozemků zastavěné plochy a nádvoří a 11 ha zastavěných ploch budovami. Stejný zdroj odhaduje cenu uvedeného majetku na 134 miliard Kč. Díky nedořešeným restitucím musela být speciálním zákonem upravena povinnost státu financovat církve registrované na základě zákona č. 3/2002 po dobu deseti let, pokud se k nim přihlásilo alespoň 1 promile obyvatel. Takovýchto církví u nás existuje 17 z celkem 32 registrovaných a státní výdaj na jejich financování se utěšeně rozrůstal. V roce 2000 to bylo 662 mil. Kč, v roce 2011 už zhruba jedna a půl miliardy. A k tomu všemu se stále ozýval Ústavní soud. Především opakovaně potvrdil ústavnost ustanovení § 29 zákona š. 229/1991 Sb. a vyslovil jasný a kategorický předpoklad, že církevní restituce musí být a to na základě speciálního zákona. Postupně se ale jeho rozhodnutí stávala čím dál neodbytnější. Fakticky začal vydání onoho speciálního církevního zákona vysloveně urgovat a vyjadřovat čím dál tím větší nespokojenost s průtahy. Pak došlo i na pohrůžku, že poskytne ochranu těm, kteří jsou nečinností dotčeni. V poslední fázi už byla vývojová linie potvrzena rozhodnutím Ústavního soudu sp.zn. II ÚS 3120/10, jímž zrušil předchozí rozhodnutí soudů ve věci žaloby farnosti, která se domáhala potvrzení svých vlastnických práv k lesu a soudy jí odmítly právě s odkazem na předchozí judikaturu Ústavního soudu. Jinými slovy, ač si to málokdo připouštěl, stát byl poněkud v pasti. Na jedné straně musel církve živit, zčásti i proto jim nevrátil majetek, na druhé straně už Ústavní soud zřetelně ztrácel trpělivost s jeho nečinností a jevil tendence zahájit spontánní restituce. Lze-li to tak říci, byl nejvyšší čas něco udělat.

O tom, jak to stát vyřešil lze pochopitelně vést diskuzi. Především, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu, stát bilancoval veškerá rizika současného stavu, či negativa. Mezi ně nepochybně patří financování platů duchovních, které bude nadále navyšovat mandatorní výdaje, nárůst vnitřního dluhu spojeného s podinvestovaným majetkem církví a náboženských společností, do kterého aktuální správci pochopitelně nechtěli investovat anebo investovali jen zcela minimálně, potíže obcí, které v katastrálním území měli blokovaný majetek a již zmíněné riziko živelného vydávání majetku církví a náboženských společenství. Pokud jde o onu blokaci, je třeba poznamenat, že se týkala celých pozemků tak, jak byly zapsány v katastru nemovitostí, ačkoliv namnoze faktický rozsah toho, co užívala církev byl menší. Za této situace, která může být označena za třaskavou, ač to veřejnost vůbec nevnímala, měl zákonodárce k dispozici relativně málo dobrých řešení. Alternativa další nečinnosti zřetelně nepřicházela v úvahu. Byly zváženy i jiné možnosti restituce, například formou obecného restitučního zákona, ale nakonec byla vybrána a posléze schválena stávající varianta. Důvodová zpráva vysvětluje, jakým způsobem byl majetek, který by měl být eventuálně vydáván, oceněn. Lesy, lesní půda 27,7 Kč/1m2, vodní plocha 20 Kč/m2, ostatní 30 Kč/m2, zastavěná plocha 1 107 Kč/m2 a stavby byly určeny různé ceny od 12 500 Kč/m2 do 27 000 Kč/m2. Nesouhlas s cenou a neurčitost popisu majetku, který má být vrácen, je terčem kritiky a objevuje se i v jedné z ústavních stížností. Aniž bych aspiroval na posuzování správnosti uvedených cen, či obecně zvoleného způsobu restitucí, na rozdíl od kritiků je třeba autorům zákona přiznat, že přišli s konkrétním řešením a poctivě se snaží alespoň předložit svoji vlastní variantu způsobu inventarizace a oceňování majetku, který by měl být vrácen. V návaznosti na to zákon obecně definuje, co je původní majetek církví, co jsou zemědělské nemovitosti a kdo jsou oprávněné a povinné osoby. Oprávněné jsou zřejmé, a povinnými je Pozemkový fond ČR, Lesy ČR, státní podnik a další státní subjekty. Ne soukromé osoby. Faktický transfér majetku je upraven speciálně pro zemědělské nemovitosti, kdy dohodu schvaluje pozemkový úřad a jiných věcí než zemědělské půdy. V obou případech bude případné neshody řešit soud. Po nepříjemných zkušenostech z restituce let 90. zákon explicitně stanoví, které věci vydat nelze. Kupříkladu nemovitosti užívané k plnění úkolů bezpečnostního sboru apod. A u zmíněných sedmnácti církví pak v rámci finančního vypořádání zákon určuje přesně výši částky, kterou v ročních splátkách po dobu 30 let bude stát těmto subjektům vyplácet.

Jak řečeno, zákon byl napaden několika ústavními stížnostmi. Ta prvá byla doručena elektronicky Ústavnímu soudu 31.12.2012 ve 23:55, podalo jí několik poslanců a soudě podle jejího textu šlo spíše o projev vrcholícího silvestrovského veselí než jako vážně míněný dokument na úrovni, na jaké by se ústavní stížnost očekávala. Nemyslím si totiž, že pro posouzení ústavnosti zákona má význam připomínka, že základy církevního majetku byly položeny hrubou nespravedlností a pohrůžkou církevního interdiktu v roce 1217. To, že stejný text 5.února podali i senátoři bych si nejlépe dokázal vysvětlit tím, že oslavy Silvestra prostě v Senátu trvají o něco déle. Snad jedině některé formální námitky poukazující na nedostatky při hlasování o přijetí zákona by mohly mít nějakou šanci, ostatní zřejmě nikoliv. Totéž se týká podání, sepsaného zřejmě komunistickými poslanci. Trochu jiná je situace v případě ústavní stížnosti dalších 47 poslanců, ale i tady, stejně jako ve všech předchozích stížnostech, chybí reakce na dosavadní nálezy Ústavního soudu ve věci církevního majetku, neboť jich jednak není málo a jednak všechny mluví podobným tónem, který jsem výše zmínil. To stěžovatelé zcela evidentně obcházejí ač právě tato skutečnost bude jistě hrát významnou roli, neboť o tom, že restituovat se musí není sporu. Jde pouze o způsob, což samozřejmě nemusí být problém kritiků, podávajících ústavní stížnost. Výhrada, že i přes snahu předkladatele zůstávat v oblasti výčtu a ceny majetku příliš mnoho neznámých je minimálně zčásti správná. Nicméně se nabízí otázka, nakolik by přišla detailní inventura, například pomocí znaleckých posudků. Takže Ústavní soud, byť by zákon zrušil, zřejmě se nevyhne nutnosti vyjádřit se k tomu, co lze, pokud jde o církevní restituce, považovat za ústavně konformní a co nikoliv. Tedy do určité míry dát návod na další restituční zákon, kterému se v budoucnu stejně nevyhneme.

Publikováno 10.5.2013 v časopise Parlamentní magazín

Amnestie s otázkou, kterou ale nikdo nepoložil

Seznamy VIP výherců prezidentské amnestie, jimiž od úterý média přetékají, mají nepochybně svojí logiku a zcela určitě jsou legitimní. Jen mám trochu podezření, že za řadou bouřlivých reakcí na ně a amnestii vůbec stojí poctivá česká závist, která nevidí ráda, když někdo dostane něco zadarmo. I kdyby to třeba měla být žloutenka. A určitě nejsou ty seznamy objektivní, pokud jde o celkový obraz a faktický dopad amnestie. O respektu k presumpci neviny ani nemluvě. Čímž na druhou stranu nijak nechci zpochybňovat právo na výhrady těch, kteří, zejména ve vztahu k zastavení trestního řízení ve věcech starších 8 let, vyjadřují kultivovanou formou své pochybnosti. To, co je ale v téhle kakofonii akceptovatelné kritiky a více či méně špatně skrývané závisti chybí, je druhá strana mince.

Možná je to logické, že ve společnosti, která primárně staví na přední místa hodnotového žebříčku to, co se dá nějakým způsobem kvantifikovat, objemově vyjádřit, případně rovnou odnést, jsou takové hodnoty jako spravedlivý proces nebo zmíněná presumpce neviny jen slova. V lepším případě bez obsahu a významu, v horším sprostá. Kde ale jsou všichni ti lidumilové, co se rozbrečí nad kdejakým dlužníkem, který si navypůjčoval peníze, dobrovolně je vracet nechce a teď mu exekvují to, co si z těch peněz pořídil? Když jde o to, drbat za ušima někoho, kdo si plete půjčku s darem, není pro ně kam plivnout.

Popravdě, od salonních bojovníků za práva utlačovaných nic pořádného nikdy nepošlo. Ale zaráží mne, že, ani nikdo jiný, poctivější, si nepoložili jednu jedinou otázku. Totiž zda někdo z těch, na které dopadá amnestie z důvodu délky řízení, a do kterých teď mydlí skoro každý, kdo má v zadku díru, není náhodou, opravdu čistě náhodou, nevinný. Přitom už jenom fakt, že se trestní řízení táhne osm, někdy i víc let, by mohl vést minimálně k velmi zdvořilým pochybnostem o jeho důvodnosti. Kolektivní absence ochoty alespoň akademicky uvažovat o možné nevině sprostého podezřelého, jehož vina zatím prokázána nebyla, je dokladem většinového vztahu k trestnímu právu a trestnímu procesu. Pokud se otevřeně hovoří o ziscích těch, kteří nepůjdou do kriminálu, ač nebýt amnestie, by tam zaručeně skončili, a na druhé straně o poškozených, kterým nebudou nahrazeny jejich újmy, je to jasný doklad uvažování v dimenzích presumpce viny. Což je přesný opak toho, na čem je trestní proces postaven. Ale o tom dnes raději nemluvit. Amnestie přeci zasáhla jasné pachatele, pročež je třeba se jmenovitě nad nimi horšit. A samozřejmě i nad amnestií.

Rozhodně si nemyslím, že všichni, kteří díky amnestii ujdou soudu jen proto, že se jejich věc táhla, jsou nevinné oběti. Jen se podivuji nad tím, že nikoho nenapadne ani pochybnost, o vině byť i jen jediného z nich. Kromě kraválu o uniklých zločincích jsem neregistroval třeba jen drobnou úvahu o tom, jak asi musí být někomu, kdo je dlouhá léta trestně stíhán, ačkoliv je nevinný. Jak mu je, když přijde o práci, protože třeba bankovního úředníka, naprosto nesmyslně stíhaného, jen stěží někdo zaměstná na slušném postu. A to i když mu každý po straně řekne, že o jeho nevině a o tom, že celá trestní věc je blbost, ani na vteřinu nepochybuje. Potěšilo by i osamělé zamyšlení nad tím, jak je takovému nevinnému člověku a jeho rodině, když jediná životní perspektiva na léta dopředu, kterou si mohou dopřát, je termín dalšího kola soudního řízení. Nezaregistroval jsem ani pokus představit si, jak se žije nevinnému v atmosféře, v níž tón veřejného mínění, pokud jde o trestní kauzy, vesměs udávají potomci těch, co měli odjakživa předplacené první řady sedadel na šibeničním vrchu.

Zaráží mě, že nikdo nechce připustit možnost omylu i na straně těch co vyšetřují a soudí. Třeba jen na základě prostého faktu, že Nejvyšší soud ČR nebo Ústavní soud krom jiného občas ruší i pravomocné rozsudky „natvrdo“. Možná je to tím, že jen málokdo dostane do ruky obvinění s naprosto nereálnými popisy jednání, k jakému snad ani nemohlo dojít, a pokud ano, tak zase nemohlo být trestným činem. A možná ti mlčící nemohli sledovat vyšetřování, která se táhnou léta, protože je-li věc špatně skutkově založena, je dost obtížné ji vyšetřovat, neviděli spisy, obsahující důkazní makulaturu, které přecházejí z jednoho vyšetřujícího policisty na druhého, přičemž vždy ten další zvedá oči v sloup a říká, že s takovou prasárnou nechce mít nic společného. Spisy, končící na státním zastupitelství, které pak které zdlouhavě bádá, jak zpracovat obžalobu, aby aspoň přežila její předběžné projednání soudem. A nejspíš si tihle poslední spravedliví ani nedokáží představit, s jakými komentáři soudy tenhle věcný i právní šrot vracejí zpátky státnímu zastupitelství k došetření. Začasté ale jen s tím efektem, že se řízení protáhne, protože o pár měsíců později jim to to nadřízený soud hodí na hlavu, ježto dle naší současné praxe, i když existují důvodné pochybnosti o vině, vyjádřit je může pouze soud a nikoliv státní zastupitelství tím, že by trestní stíhání zastavilo. Zatím se taky žádného z těch heroldů pouliční spravedlnosti neviděl prosedět léta v soudní síni u stále stejné soudní tahanice, kdy nechodí svědci, a znalci si v závěrech odporují, padající zprošťující nebo odsuzující rozsudky, které jsou o rok později rušeny odvolacím, případně dovolacím soudem a řízení se musí opakovat, protože se z různých důvodů změnili soudci nebo přísedící. A u toho všeho už obžalovaní obvykle jen statují zatímco pod okny soudu skučí lůza o tom, že řízení protahují drazí obhájci, všechno je zaplacené, protože justice je cinklá. Stačí se přeci podávat na tu babu s hadrem přes ksicht.

Znovu připomínám, že nechci generalizovat, ale podle mých profesních zkušeností, s nimiž se nejspíš zdrcující většina těch, co se dole pod poslední řádek názorově vyzvrací, srovnávat nemůže, se takové věci dějí víc, než je záhodno. Čehož si nikdo programově nevšímá, neboť spravedlnost je, když obžalovaný pevně visí. A tak ani nikdo nechce vidět formální zisk amnestie, spočívajícího v tom, že po létech nejrůznějších tahanic, které sdostatek vyčerpají i případného pachatele, natož pak nevinného, budou některá trestní řízení zastavena. Podle toho, co řekla šéfka Vrchního státního zastupitelství v Praze, v jejím rajónu jde o třináct kousků. Slovy třináct. Tedy porci, kterou bych považoval za zcela zanedbatelnou. Pokud ovšem odhlédnu od toho, že žiju ve státě, kde s chcípne-li koza mě, je věcí boží spravedlnosti aby chcípla též sousedovi.

Nicméně, snad i pro ty hodně rozezlené bych mohl mít i dobrou zprávu U soudních ležáků osm a více let starých lze předpokládat, že nejméně polovina z nich, spíše více, by stejně skončila ve ztracenu, tedy buď vůbec zproštěním anebo tresty, které k němu nemají daleko. A v případě těch zprošťáků by zcela zaručeně následovaly žaloby o náhradu škody. Podle statistiky ministerstva spravedlnosti za rok 2011, jiná zatím není, bylo v tom roce z titulu nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, což je i nedůvodné trestní stíhání, vyplaceno 77 milionů korun, soudy přiznaly dalších 23 milionů a v běhu byly spory o dalších deset miliard. A protože za osm let protiprávního procesu by odškodné rozhodně nebylo malé, mohla by informace o tom, že Takže všem ukřivděným by snad udělat radost, že amnestie možnost odškodného zatrhla. Že by někomu bylo líto těch nevinných, s tím příliš nepočítám.

A ještě poslední poznámku. Když argumentuji, mělo by to být férové. Takže je sice pravda, že tam, kde je trestní stíhání zastaveno šance poškozených na přiznání náhrady škody v trestním řízení pochopitelně mizí a čeká je řízení civilní. Ale v nemalém počtu trestních věcí stejně soud odkáže poškozené na pořad práva civilního, zejména jde-li o složitější případ. Ale zejména, ať už je příčinou cokoliv, stejně v koncovce není z čeho brát. Tedy amnestie způsobí těm, kteří uplatnili svůj nárok v některém z nyní zastavených trestních řízeních fakticky jen minimální škodu.

Matematici vyjí a volba jede dál (zatím)

Spory, nebo spíše, podle intenzity,hádky, o výklad zákona č. 278/2012 Sb. o volbě presidenta republiky jsou sice urputné, ale z mého pohledu připomínají spíše pláč na cizím hrobě, než co jiného. Ne že by ten zákon nešlo napsat lépe, ale principielně vzato se dá vyložit poměrně jednoduše. Pokud ovšem respektujeme, že jde o zákon a ne matematický příklad.

Předtím, než budu pokračovat ale jedna technická poznámka pro čtenářové. Pokud se domníváte, že tento stát je absurdistán, jenž nemá na zeměkouli obdoby, případně, že tu kromě Vás všichni ostatní kradou, nečtěte dál. Otevřete si nějaký erotický časopis, anebo si zkoušejte představit, jak v dobách, kdy tento stát ještě absurdistán nebyl a jeho západní hranice byla pevně chráněna proti německým jakož i jinými imperialistům, obchází po ránu tehdejší pohraničník a dnešní náměstek hejtmana pro školství v Karlovarském kraji, soudruh Václav Sloup po oné hranici a služební pistolí střílí do hlavy kopečkáře, kteří se mu přes noc chytli do drátů. Jedno nebo druhé, případně vhodně doplněné mechanickým drážděním, Vás zaručeně uspokojí víc než následující řádky.

Jak jsem řekl, zákon, který má určit, jak se lid dobere prostřednictvím spravedlivé volby svého presidenta asi šlo napsat jinak. To lze říct prakticky o každém zákonu. Nevím samozřejmě, co všechno dalšího je namítáno těmi, kteří byli vyřazeni a pochopitelně vůbec netuším, jak se s těmi námitkami, naloží Nejvyšší správní soud, případně soud Ústavní. Nicméně, vezmu-li v úvahu námitku nejčastější a podívám se na ustanovení § 25, odstavec 5, zmíněného zákona, především se tu zcela srozumitelně píše, že „Ministerstvo vnitra ověří správnost údajů na peticích namátkově na náhodně vybraném vzorku údajů u 8 500 občanů podepsaných na každé petici. Zjistí-li nesprávné údaje u méně než 3 % podepsaných občanů, nezapočítá Ministerstvo vnitra tyto občany do celkového počtu občanů podepsaných na petici..“ Nic nejasného, vychází se z 8500 namátkovou vybraných podpisů.

Jak patrno, zákon stanoví algoritmus dalšího postupu. Pro ten je především zásadní test procentuální výše nesprávných údajů, u něhož kritická jsou 3%. A otázka zní, je nesprávných podpisů zjištěných ze vzorku 8 500 méně 3% nebo 3% a více? V případě odpovědi NE zůstane jen u výše zmíněného odpočtu. Odpověď ANO znamená, že kontrola Ministerstva vnitra pokračuje, tentokrát už podle odstavce 6 § 25 zmíněného zákona.

Ani tady podle mne text nepůsobí větší obtíže. Ministerstvo vnitra provede kontrolu u dalšího vzorku stejného rozsahu, tedy náhodně namátkově vybraných údajů u 8 500 občanů podepsaných na každé petici. Tady je ale stanoveno jiné kritérium, protože pro základ výpočtu vadných údajů v procentech je určující počet všech podpisů ne petici. Pokud je u druhého kontrolního vzorku chybovost (počet nesprávných údajů) méně než 3 % občanů podepsaných na petici, ministerstvo zase pouze tyto chybné podpisy odečte, tedy nezapočítá do celkového počtu občanů podepsaných na petici. V tomto případě se neděje nic pozoruhodného a jen pro méně pozorné opakuji. Zatímco v prvém případě se kontrolovalo 8500 podpisů a ty byly základem pro výpočet procenta podpisů s nesprávnými údaji, v druhém případě se kontroluje 8500 podpisů, ale základem pro výpočet podílu případných chybných podpisů není 8500 podpisů, ale všechny podpisy na petici. Zásadní je ale, co se má dít, pokud chybovost ve druhém případně je rovna nebo převyšuje 3%.

Shora uvedeným postupem získalo Ministerstvo vnitra dva údaje. Percentuální počet chybných údajů z 8 500 podpisů kontrolovaných v prvém kole a percentuální počet nesprávných údajů vypočtený ve vztahu ke všem podpisům na petici. Striktně matematicky vzato spolu oba údaje moc nesouvisí, každý vypovídá o nějaké jiné chybě, protože jedno je vyjádřením procentní chyby u 8500 zkoumaných podpisů, zatímco druhé vyjádřením procentní chyby vadných podpisů ve vztahu ke všem podpisům na petici. Ale to vůbec není důležité. Jak jsem řekl v úvodu, nejde o matematický příklad. Jde o to získat prostě dva údaje. Pokud tedy druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u méně než 3 % občanů podepsaných na petici, „…nezapočítá- Ministerstvo vnitra občany z obou kontrolních vzorků do celkového počtu občanů podepsaných na petici.“ Jinými slovy odečte absolutní číslo – počty podpisů s vadnými údaji zjištěných při prvém ověřování a absolutní číslo – počet podpisů s vadnými údaji zjištěných při druhé kontrole od celkového počtu občanů podepsaných na petici. Řekl bych, že potud je to křišťálovější než křišťál. Je další věcí, jestli po tomto odečtu zbude kandidátovi na petičních listinách alespoň 50 000 podpisů, ale v tom problém snad taky není. Neshody a občas i vášně vyvolává postup, který má zvolit ministerstvo vnitra v případě, že druhý kontrolní vzorek „…vykazuje chybovost u 3 % nebo více než 3 % občanů podepsaných na petici“. Tedy primárně má Ministerstvo vnitra k dispozici dvě čísla. Percentuální chybovost zjištěnou ze vzorku 8 500 podpisů a vypočtenou z tohoto počtu a číslo, ukazující chybovost zjištěnou ze vzorku dalších 8 500 podpisů, ale vypočtenou ve vztahu ke všem občanům podepsaným na petici. Tahle dvě čísla sečte (a v této chvíli matematici a podobně postižení explodují) a výsledek v % vynásobí celkovým počtem podpisů, načež takto získaný počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích, odečte od celkového počtu podpisů na petiční listině.

Důvodová zpráva k zákonu, která ale sama o sobě není interpretační pomůckou, k tomu jasně říká, že „…zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u více než 3 % občanů podepsaných na petici, odečte od celkového počtu podepsaných občanů na petici počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích (například bude-li chybovost u obou kontrolních vzorců takto zjištěná celkem 10 %, odečítá se 10 % občanů podepsaných na petici)“. Tenhle postup ovšem do bílého žáru rozpaluje matematiky nebo ty, kteří do toho matematiku tahají. Rozčiluje je, že se, zjednodušeně řečeno, se sčítají hrušky s jablky. Někteří, zvláště zruční v kupeckých počtech, pak ještě spekulují o tom, co by se stalo, kdyby v prvém případě byla chybovost 100 % a v druhém případě 55 %, takže by celkem vyšlo 155 %, což je ovšem víc, než může fakticky být, považujeme-li celkový počet podpisů odevzdaných na petici za 100 %. Především je to úplně jedno. A taky to až takhle není možné. Pokud by totiž po prvé kontrole byla chybovost 100% , tedy by chybný údaj byl zjištěn u všech 8 500 kontrolovaných podpisů, chybovost u druhé kontroly při původním počtu například 68 500 podpisů může být maximálně a po zaokrouhlení jen na 12,4 % z počtu občanů podepsaných na petici. Takže celkem nějakých 112,4 %. . Z čehož pro mne vyplývá, že po odečtu 100% už není z čeho brát a taky není proč nad věcí dál hloubat. Kandidát je plajte, což by venkoncem v některých případech byla docela dobrá zpráva.

Pro ty, kteří se znovu a znovu tvrdošíjně do věci pokoušejí tahat matematiku, a tou argumentovat, uvedu příklad, který by snad mohl ty osvícenější přesvědčit. Zákon je určitou formou společenské dohody. V civilní oblasti je jejím ekvivalentem smlouva. V ní si zcela jistě mohu sjednat například kontrolu jakosti většího počtu dodaného zboží, postavenou na stejném principu. Tedy, že rozhoduje součet, v němž je jedním sčítancem procentuální vyjádření vadných prvků dodávky, kde 100% představuje určený počet kontrolovaného zboží (kontrolní vzorek) a sčítancem druhým procentuální vyjádření vadných prvků jiného kontrolního vzorku, kde už ale 100% představují všechny dodané výrobky. A z toho co mi vyjde (uvažte si prosím toho matematika, ať tak nevyvádí), budu dál vycházet jako z určujícího čísla. Když bude menší než 5, je dodávka v pořádku a když bude více, dodal jsem samý šmejd. Je to možná nevýhodné pro dodavatele, ale je to prostě smlouva. Dokonce i kdybychom si dohodli, že pro případ jakékoliv nejasnosti je rozhodující, jestli řidič náklaďáku, který dodávku dovezl, váží více než osmdesát kilo nebo méně, je to možná, vzato striktně logicky či matematicky, blbost, ale protože jsme se tak dohodli a je to dohoda srozumitelná, tak smlouva platí. A asi v takovém případě nikdo nebude spekulovat o tom, co to je za hloupá pravidla, prostě proto, že mám právo si něco takového dohodnout, pokud seženu protistranu, která si to dohodne se mnou.

Kromě matematiků zřejmě zákonem stanovený postup bude silně vadit některým kandidátům, protože díky němu může být odečteno více hlasů, než vůbec bylo kontrolováno, prostě proto, že v prvém vzorku byla velká chybovost a to se promítne do konečného odpočtu. V právu není nic neobvyklého, když si namísto prokazování reality vypomůže fikcí, že něco je, případně není. Pravidla byla pro všechny stejná a asi opravdu není možné kontrolovat všech 50 000, případně i více podpisů. Přijaté řešení má jednu nespornou výhodu. Netváří se, že jeho smyslem je exaktní zjištění počtu chybných údajů a neskrývá, že počítá s prvkem náhody. Kandidát který projde testem dvojí kontroly může mít teoreticky údaje u všech dalších podpisů vadné. Anebo propadne kandidát, kterému odpočítají i podpisy, které vadné údaje nemají. Tudíž by neměli hrozit následné žaloby domáhající se nového přepočítání hlasů kandidátů, kteří prošli odůvodněné tvrzením, že nekontrolované podpisy mají vadné údaje. A je tedy pouze otázkou, jestli tento, tak trochu loterijní způsob kontroly, projde u soudů. Jestli ne, upřímně řečeno, nedokážu si představit výklad napadaného ustanovení, který by odstranil zmíněnou tvrdost, když jí zákon výslovně předepisuje a současně zachoval zákonem předepsaný mechanismus dvojí kontroly. A pokud by snad Ústavní soud chtěl zpochybnit ústavnost odpočítávacího mechanismu, budeme tak cirka rok bez presidenta.