Zpráva plk.Kubiceho, tentokrát bez emocí
Věcně už je kauza plk. Kubice minulost, což potvrdilo i poslední, nijak překvapivé stanovisko státního zastupitelství. Občas aféru sice něco připomene, třeba zpráva o žalobě ČSSD, ale to je tak všechno. Zřejmě už také vyšuměly i emoce, kterých původně nebylo málo. Zbývá už jen se podívat na to, co to vlastně bylo z pohledu trestního procesu či kriminalistiky zveřejněno, tedy jaká byla právní relevance onoho materiálu. Což, pokud vím, zatím nikdo neudělal. A snad se též zabývat tvrzenými důvody, proč k tomu všemu došlo.
Stručně shrnuto, podle veřejných zdrojů předložil plk. Kubice Výboru pro bezpečnost PS materiály, obsahující údajně závažné informace. Pro tuto chvíli není podstatné jak to, že podstatná část byla do pár hodin na internetu. V materiálech měly být důkazy o prorůstaní zločinu do státní správy a smyslem akce byla dle týchž zdrojů obrana podřízených plk. Kubice proti šetřením, které vůči nim prováděla Inspekce ministra vnitra. Ta údajně jednala z pokynu ČSSD a policejního prezidenta, aby tak ovlivnila probíhající trestní řízení.
Mediální hodnocení toho, co plk. Kubice předložil kolísá od tvrzení, že šlo o naprosté bláboly až lehce hysterickým spekulacím o ohrožení státu organisovaným zločinem, který už má, zejména pokud jde o státní správu, chapadla skoro všude. Z ryze odborného hlediska pravdu neměli ani jedni.
Ve skutečnosti šlo o indicie, operativní poznatky, získané z nejasných zdrojů a s naprosto nejasnou hodnověrností. Tedy nikoliv informace v pravém slova smyslu a zcela jistě ne důkazy. Nic proti takovým indiciím, ty jsou v policejní praxi běžné. Ale k tomu, aby na jejich základě bylo možné činit nějaké závěry, například o tom, že se něco opravdu stalo, anebo, že by to dokonce mohl být trestný čin, je toho třeba podstatně víc. Například analýza indicií, jejich konfrontace s jinými indiciemi a zejména nespornými fakty a tak dál. Je samozřejmě legitimním právem policie shromažďovat indicie, někdy i drby a analyzovat je. Ale pokud ve spojení s jinými indiciemi nedostanou policisté jasnou konturu reálné informace o tom, že se něco stalo nebo někdo něco udělal, nemá indicie aktuálně žádnou informační hodnotu. A jde-li o reálnou informaci, má smysl pouze tehdy, je-li relevantní z trestněprávního hlediska. Případně snad z hlediska státobezpečnostního. Takže třeba v případě poznatků o telefonických kontaktech kohosi s kýmsi šlo o pouhý signál, že by něco nemuselo být v pořádku. Míněno z hlediska trestněprávního. Politické souvislosti přehlížím, protože ani policii do nich nic není.
Díky časovému odstupu lze dnes se značnou měrou jistoty, blížící jistotě úplné, tvrdit, že v dané věci šlo o žvásty a nebo o informace pro policii bezvýznamné. Což vyplývá především z toho, že nebylo zahájeno žádné trestní stíhání, které by se opíralo o nějakou prezentovanou indicii. Horší variantou by bylo, že některá indicie nabyla banální, ale díky jejímu zveřejnění už další šetření bylo bezpředmětné. Podezřelí byli varováni.
Údajné tlaky na útvar plk. Kubiceho prověřovala komise státního zastupitelství, která nic významného nezjistila. A pokud je známo, žádné z tvrzení, předhozených poslancům neiniciovalo ani personální opatření. V posledním případě jde ovšem o ne zcela přesný závěr, protože následné povolební zemětřesení mohlo mít individuálně i souvislost se zmíněnou zprávou. To by ale byl velmi mizerný sukces, protože policie tu není od toho, aby dodávala materiál pro kádrováky.
Tvrzený motiv jednání plk. Kubiceho, totiž ochrana vlastních lidí, akceptovali novináři zcela bezezbytku. Mohu-li soudit, nikomu nedošlo, že plk. Kubice se tady vlastně přiznal k odporu proti Inspekci ministra vnitra, která, pokud snad šetřila některé jeho podřízené, formálně postupovala zcela legálně. IMV je tady právě proto, aby prošetřovala podezření ze spáchání trestných činů policisty a případně dávala podnět k zahájení jejich trestního stíhání. V tom je vztah policisty k IMV stejný jako vztah občana k policistům. I ti, či alespoň někteří z nich, jsou tady od toho, aby prověřovali, zda nedošlo ke spáchání trestného činu a případně vedli trestní stíhání. K tomu pak mají poměrně značné pravomoci. Měl-li plk. Kubice pocit, že výkon těch pravomocí jen záminkou, sledující zcela jiný a dokonce nelegální cíl, pak měl věc řešit prostřednictvím svých nadřízených a nadřízených příslušných pracovníků IMV. Pokud tak nečinil anebo pokud tito nadřízení neuznali jeho námitky jako relevantní, byli na tom jeho lidé stejně tak, jako kteříkoliv jiní občané tohoto státu. Také mohou mít námitky proti tomu, že je policie šetří nebo dokonce vede trestní stíhání a mohou tomu úkonům připisovat nejrůznější postranní cíle či motivy, ale to je tak všechno. Dospějí-li ti, kteří mají na trestní řízení dohlížet k závěru, že je vše v pořádku, je vše v pořádku. Minimálně do té doby, než je podána obžaloba a rozhoduje soud. A žádného šéfa, nebo zaměstnavatele nenapadne to, co plk. Kubiceho, totiž ve vztahu ke svým podřízeným a vnější moci křísit raně feudální systém, v němž měl právo soudit podané jen jejich pán. A je úplně jedno, jestli je zmíněný šéf třeba tisíckrát přesvědčen o nevině svých „poddaných“ a případně o naprosté účelovosti policejního vyšetřování. O tom rozhodují jiní. Stejně v civilu jako v policii.
V kontextu s těmito zjištěními je následný odchod plk. Kubiceho od policie, zejména jeho okolnosti, naprosto logický. Vzpoura proti nadřízeným se neodpouští nikde na světě. Výjimku snad mohou tvořit případ, kdy se do písmene prokáže, že vzbouřenec měl pravdu, což je ale naprostý opak toho, co následovalo v tomto případě. Vnitřní řád a z něj vyplývající subordinace jsou imanentní všem správním systémům civilizovaného světa a mají, surově řečeno, velmi jednoduchá pravidla. Pracuj, poslouchej nadřízené a dostaneš peníze. To je také elementární součást kontraktu, který státní zaměstnanec se státem uzavírá a není prostě možné chodit si pro výplatu a současně veřejně kritizovat nadřízené nebo se jim dokonce postavit na odpor. Má-li kdo zato, že nadřízení jsou neschopní, eventuálně zločinci, stačí rozvázat pracovní nebo služební poměr a lze na ně řvát zplna hrdla. Ostatně ani v soukromém sektoru moc nestojí o lidi, kteří řeší své spory s nadřízenými jinak než interně. Anebo vůbec nějaké spory s nadřízenými mají. Z tohohle úhlu pohledu je plk. Kubice jen jedním z řady těch, kteří tenhle princip odmítli akceptovat a snažili se vytvořit vlastní pravidla hry, podle kterých si nárokují mzdu a služební postavení a současně se tváří jako spasitelé, kterým je shůry dáno stát nad svými nadřízenými, nezávisle na tom, kde stojí formálně. A taky se těm nadřízeným bouřit a říkat jim, co podle spasitele zblbli. Konce takovýhle vzedmutí jsou vždycky stejné. A to i kdyby snad „spasitel“ měl pravdu. A jak se zdá, zrovna tady jí neměl.
Stručně shrnuto, podle veřejných zdrojů předložil plk. Kubice Výboru pro bezpečnost PS materiály, obsahující údajně závažné informace. Pro tuto chvíli není podstatné jak to, že podstatná část byla do pár hodin na internetu. V materiálech měly být důkazy o prorůstaní zločinu do státní správy a smyslem akce byla dle týchž zdrojů obrana podřízených plk. Kubice proti šetřením, které vůči nim prováděla Inspekce ministra vnitra. Ta údajně jednala z pokynu ČSSD a policejního prezidenta, aby tak ovlivnila probíhající trestní řízení.
Mediální hodnocení toho, co plk. Kubice předložil kolísá od tvrzení, že šlo o naprosté bláboly až lehce hysterickým spekulacím o ohrožení státu organisovaným zločinem, který už má, zejména pokud jde o státní správu, chapadla skoro všude. Z ryze odborného hlediska pravdu neměli ani jedni.
Ve skutečnosti šlo o indicie, operativní poznatky, získané z nejasných zdrojů a s naprosto nejasnou hodnověrností. Tedy nikoliv informace v pravém slova smyslu a zcela jistě ne důkazy. Nic proti takovým indiciím, ty jsou v policejní praxi běžné. Ale k tomu, aby na jejich základě bylo možné činit nějaké závěry, například o tom, že se něco opravdu stalo, anebo, že by to dokonce mohl být trestný čin, je toho třeba podstatně víc. Například analýza indicií, jejich konfrontace s jinými indiciemi a zejména nespornými fakty a tak dál. Je samozřejmě legitimním právem policie shromažďovat indicie, někdy i drby a analyzovat je. Ale pokud ve spojení s jinými indiciemi nedostanou policisté jasnou konturu reálné informace o tom, že se něco stalo nebo někdo něco udělal, nemá indicie aktuálně žádnou informační hodnotu. A jde-li o reálnou informaci, má smysl pouze tehdy, je-li relevantní z trestněprávního hlediska. Případně snad z hlediska státobezpečnostního. Takže třeba v případě poznatků o telefonických kontaktech kohosi s kýmsi šlo o pouhý signál, že by něco nemuselo být v pořádku. Míněno z hlediska trestněprávního. Politické souvislosti přehlížím, protože ani policii do nich nic není.
Díky časovému odstupu lze dnes se značnou měrou jistoty, blížící jistotě úplné, tvrdit, že v dané věci šlo o žvásty a nebo o informace pro policii bezvýznamné. Což vyplývá především z toho, že nebylo zahájeno žádné trestní stíhání, které by se opíralo o nějakou prezentovanou indicii. Horší variantou by bylo, že některá indicie nabyla banální, ale díky jejímu zveřejnění už další šetření bylo bezpředmětné. Podezřelí byli varováni.
Údajné tlaky na útvar plk. Kubiceho prověřovala komise státního zastupitelství, která nic významného nezjistila. A pokud je známo, žádné z tvrzení, předhozených poslancům neiniciovalo ani personální opatření. V posledním případě jde ovšem o ne zcela přesný závěr, protože následné povolební zemětřesení mohlo mít individuálně i souvislost se zmíněnou zprávou. To by ale byl velmi mizerný sukces, protože policie tu není od toho, aby dodávala materiál pro kádrováky.
Tvrzený motiv jednání plk. Kubiceho, totiž ochrana vlastních lidí, akceptovali novináři zcela bezezbytku. Mohu-li soudit, nikomu nedošlo, že plk. Kubice se tady vlastně přiznal k odporu proti Inspekci ministra vnitra, která, pokud snad šetřila některé jeho podřízené, formálně postupovala zcela legálně. IMV je tady právě proto, aby prošetřovala podezření ze spáchání trestných činů policisty a případně dávala podnět k zahájení jejich trestního stíhání. V tom je vztah policisty k IMV stejný jako vztah občana k policistům. I ti, či alespoň někteří z nich, jsou tady od toho, aby prověřovali, zda nedošlo ke spáchání trestného činu a případně vedli trestní stíhání. K tomu pak mají poměrně značné pravomoci. Měl-li plk. Kubice pocit, že výkon těch pravomocí jen záminkou, sledující zcela jiný a dokonce nelegální cíl, pak měl věc řešit prostřednictvím svých nadřízených a nadřízených příslušných pracovníků IMV. Pokud tak nečinil anebo pokud tito nadřízení neuznali jeho námitky jako relevantní, byli na tom jeho lidé stejně tak, jako kteříkoliv jiní občané tohoto státu. Také mohou mít námitky proti tomu, že je policie šetří nebo dokonce vede trestní stíhání a mohou tomu úkonům připisovat nejrůznější postranní cíle či motivy, ale to je tak všechno. Dospějí-li ti, kteří mají na trestní řízení dohlížet k závěru, že je vše v pořádku, je vše v pořádku. Minimálně do té doby, než je podána obžaloba a rozhoduje soud. A žádného šéfa, nebo zaměstnavatele nenapadne to, co plk. Kubiceho, totiž ve vztahu ke svým podřízeným a vnější moci křísit raně feudální systém, v němž měl právo soudit podané jen jejich pán. A je úplně jedno, jestli je zmíněný šéf třeba tisíckrát přesvědčen o nevině svých „poddaných“ a případně o naprosté účelovosti policejního vyšetřování. O tom rozhodují jiní. Stejně v civilu jako v policii.
V kontextu s těmito zjištěními je následný odchod plk. Kubiceho od policie, zejména jeho okolnosti, naprosto logický. Vzpoura proti nadřízeným se neodpouští nikde na světě. Výjimku snad mohou tvořit případ, kdy se do písmene prokáže, že vzbouřenec měl pravdu, což je ale naprostý opak toho, co následovalo v tomto případě. Vnitřní řád a z něj vyplývající subordinace jsou imanentní všem správním systémům civilizovaného světa a mají, surově řečeno, velmi jednoduchá pravidla. Pracuj, poslouchej nadřízené a dostaneš peníze. To je také elementární součást kontraktu, který státní zaměstnanec se státem uzavírá a není prostě možné chodit si pro výplatu a současně veřejně kritizovat nadřízené nebo se jim dokonce postavit na odpor. Má-li kdo zato, že nadřízení jsou neschopní, eventuálně zločinci, stačí rozvázat pracovní nebo služební poměr a lze na ně řvát zplna hrdla. Ostatně ani v soukromém sektoru moc nestojí o lidi, kteří řeší své spory s nadřízenými jinak než interně. Anebo vůbec nějaké spory s nadřízenými mají. Z tohohle úhlu pohledu je plk. Kubice jen jedním z řady těch, kteří tenhle princip odmítli akceptovat a snažili se vytvořit vlastní pravidla hry, podle kterých si nárokují mzdu a služební postavení a současně se tváří jako spasitelé, kterým je shůry dáno stát nad svými nadřízenými, nezávisle na tom, kde stojí formálně. A taky se těm nadřízeným bouřit a říkat jim, co podle spasitele zblbli. Konce takovýhle vzedmutí jsou vždycky stejné. A to i kdyby snad „spasitel“ měl pravdu. A jak se zdá, zrovna tady jí neměl.