Život dokáže být poměrně složitý. Aby to bylo co možná horší se starají i rozliční plivníci, kteří k původním složitostem podstrkují své vlastní produkty. Teď například přišli s tím, že zaměstnanci mají právo na soukromí v počítačích zaměstnavatelů. Myslím ještě větší, než se jim pokouší urvat zákoník práce.

Abych jasně vymezil oč mi jde. Uvažujme hypotetického, ale typického zaměstnavatele. Má povícero zaměstnanců, každý zaměstnanec má k dispozici pracovní počítač, počítače jsou propojeny sítí, to vše je napojeno na server s databází firemních informací, pracuje v tom rozličný software a všechno dohromady to patří tomu zaměstnavateli. S výjimkou zaměstnanců. Ti uzavřeli pracovní smlouvy, vykonávají závislou činnost k čemuž, mimo jiné, používají i zmíněné počítačové vybavení. Protože to povaha práce vyžaduje, mají též přístup na internet, placený zaměstnavatelem. K tomu pak cosi jako je například Microsoft Outlook, aby mohli v rámci pracovní činnosti emailovat. Tím mají i elektronickou adresu.

Vztah zaměstnavatele a zaměstnance určuje zákoník práce. Krom jiného v něm je i norma, podle které jednak zaměstnanec nesmí bez souhlasu zaměstnavatele používat výpočetní techniku pro svou osobní potřebu, jednak zaměstnavatel nesmí bez vážných důvodů narušovat soukromí zaměstnance. Třeba kontrolovat elektronickou poštu nebo listovní zásilky adresované zaměstnanci. Že to nejde moc dohromady je jasné na první pohled. Teď to ale došlo nějakým dobrodějům, z pohledu zaměstnavatele spíš asi plivníkům, kteříž začali horovat pro ještě rozhodnější reglementaci práva na soukromí zaměstnance v cizím počítači. A krom toho se ještě vede diskuse, jak si tu dnešní úpravu zákoníku práce vlastně vykládat.

Celé je to poněkud šaškárna už teď. Pokud bez souhlasu zaměstnavatele nesmí zaměstnanec používat jeho počítač pro osobní potřebu, včetně osobní elektronické korespondence, pak to taky smí zaměstnavatel kontrolovat. Což zákoník práce připouští. V tom případě ale nelze brát ohled na soukromou korespondenci, neboť zaměstnavatel má zákonný důvod předpokládat, že v jeho počítači žádná takové není.

Neklidně bublajícího ochránce soukromí zdvořile upozorňuji, že velmi podobně funguje většina podatelen podnikatelských subjektů. Jedno zda listovních anebo elektronických. Co pošťák přinese, to se otevře a třídí. Platí to samozřejmě i když se zatoulá soukromá pošta. Tohle není čas řešit. Otevřít, opatřit presenčním razítkem a číst do chvíle, než se zjistí, jaké organizační součásti, potažmo jakému zaměstnanci, je zpráva určena. Případná soukromá korespondence se pak doručí ve stadiu, jak jí podatelna nakousla.

Záměrem systému není špehování zaměstnanců. Není jiná možnost, jak vyloučit, že nějaká korespondence zaměstnavateli bude přehlédnuta a neevidována, z čehož pak skoro zákonitě pojde tučná škoda. Spokojit se s tím, že když je na obálce jméno zaměstnance a adresa sídla zaměstnavatele, jde o soukromou korespondenci, je podnikatelský hazard a holé šílenství. Ze stejného důvodu, budu-li to považovat za potřebné, se podívám i do korespondence v pracovním počítači. Je mi jedno, komu byl přidělen, ale potřebuji se ujistit, že tam neleží nějaká nevyřízená pošta. A taky mám právo vědět, co mi přišlo. Případnou „soukromost“ zjistím až čtením. Jak daleko se při tom dostanu, je už věc vkusu a možná též i chápavosti. Nikdo si ale nemůže myslet, že jenom s ohledem na rozličné třeštěnce, kterým je fuk, jaké budu mít případně potíže, protože jsem na něco včas neodpověděl, se budu bát otevřít emailovou korespondenci zaměstnance. To, pokud jde o důvody racionální.

I z hlediska právního mi věc připadá jasná. Nezávisle na tom, komu je aktuálně počítač přidělen, je to pořád můj počítač, můj software a internetový provoz také platím já. Takže primárně nedám souhlas k soukromým emailům. A když si vzpomenu, mohu zítra všem zaměstnancům počítače vyměnit, každému dát jiný anebo případně žádný. Asi to moc neprospěje podnikatelským záměrům, ale do toho nikomu nic není. Stejně tak mohu nasadit software, které bude propouštět emailovou korespondenci pouze na určité adresy a z určitých adres, monitorovat adresy, na které zaměstnanci odesílají emaily, případně ukládat kopie veškeré emailové korespondence. Pokud tahle představa nějakého příznivce zaměstnaneckých počítačových koutků v počítačích zaměstnavatelů srazila ze židle, tak až se zase vydrápe na nohy, ať si znovu zopakuje začátek příběhu. Soukromá korespondence nepovolena! Kdo dodržuje pracovněprávní předpisy, ten nemůže mít žádný problém se zásahy do soukromí. Zrovna tak, pokud už někomu bude dávat svoji emailovou adresu, nic mu nebrání požádat, aby mu neposílali soukromé dopisy. Čímž je problém v oblasti civilního práva vyřešen.

Někteří zvlášť tvrdošíjní možná zkusí uvažovat, jestli by ve jménu zaměstnaneckého soukromí v cizím počítači nebylo možné osedlat trestní zákon. Pročež rovnou říkám, že nikoliv. Trestný čin porušování dopravovaných zpráv, takto nyní § 182 nového trestního zákona, by možná vypadal nadějně, ale je z povahy věci vyloučen. Již uložená emailová zpráva není „dopravována“, bylať již dopravena. Což je dost podstatný významový rozdíl. Jinou věcí je, pokud bych při prohlídce zaměstnancovy schránky narazil na soukromou korespondenci a její obsah dále šířil. To je ale jiný problém. Nebezpečné mi není ani ust. § 183 tr.zákona, které má postihovat porušení tajemství listin a jiných dokumentů uschovaných v soukromí. Pokud k tomu nedám výslovný souhlas, nikdo nemůže můj počítač považovat za své soukromí, stejně jako za něj nemůže považovat můj byt nebo můj osobní automobil. Čímž exkurz do trestního práva končí a zbývá pouhý závěr.

Nikdy, ani ve snu, by mne nenapadlo prohlížet počítače svých zaměstnanců a slídit, jestli tam mají uloženu nějakou soukromou korespondenci či jakékoliv jiné složky nebo soubory s osobními texty. Dokonce mne ani ve snu nenapadlo zakazovat, aby tam něco takového měli. Vycházím z předpokladu, že rozumní lidé se mohou dohodnout a když se to nepřehání, není žádný důvod, proč by můj počítač nemohl posloužit i pro soukromé účely mého zaměstnance. Z praktické zkušenosti vím, že zdrcující většina zaměstnavatelů k tomuto problému přistupuje zcela stejně. To ale může vzít dost razantní konec, pokud se skutečně těm, které jsem nazval plivníky, podaří prosadit nějaká speciální práva zaměstnanců na soukromí v počítačích svým zaměstnavatelů. Pak se věci dají do pohybu a ti ze zaměstnavatelů, kteří nebudou chtít riskovat potíže se svými zaměstnanci a obviňování, že se jim nabourali do jejich soukromí, povolají ajťáky a právníky. Výsledkem bude striktní vymezení (a omezení) způsobu dovoleného užívání počítačového systému. Žádná soukromá korespondence a žádné soukromí! Porušení bude kvalifikováno jako krádež strojového času a postihováno!

Obecně se říká, že největší katastrofy v dějinách lidstva způsobují hodní lidé. Nevím, jestli bojovníci za elektronické soukromí zaměstnanců jsou skutečně hodní lidé a asi také nedokáží rozpoutat pořádnou katastrofu. Pletou se prostě jen do věcí, do kterých jim nic není a kterým nerozumí, čímž mohou spolehlivě dosáhnout jediného.

Komplexního zhoršení podmínek zaměstnanců.