Propaganda a výplach mozků zaměřený především na mladou generaci roste. Přestárlí mládežníci se jako za starých časů snaží falzifikací historie junáky přesvědčit, že vše je báječné a jak jsou šťastní.

Česká televize připravila pořad Retro. „Naše ambice je zkoumat předměty, reálie a fenomény období let 1950 až 1989 – chceme ukázat, co nás obklopovalo v každodenním životě, vysvětlit proč a najít paralely ze začátku 21. století,” říká dramaturgyně cyklu Pavlína Kvapilová. Ambice je to pěkná, ale realitě poněkud vzdálená.

Měl jsem to štěstí, že jsem nějakým nedopatřením pár dílů viděl. Je to pěkné dílko, uvádí ho pěkná dívka, s kulisami si dali záležet.

Je to vtipný seriál o minulosti, bohužel o minulosti, která se týká nějakého jiného časoprostoru. Autoři zjevně pracují s faktem, že nikdo, kdo si skutečně pamatuje, jak to bylo, se neodváží ozvat. Ti ostatní pak postupně přijmou jako realitu to, co si partička z ČT vymyslila.

Říkat jim komsomolci či svazáci je zavádějící, a člověk může být obviněn, že zase využívá starou hantýrku. Proto jim říkám šmoulové – jsou modří, skoro samí chlapi a poslouchají jednoho vůdce, starého taťku šmoulu, který má vždycky tu správnou modrou pravdu.

Celý pořad Retro připomíná bolševickou propagandu, která se zaměřila na kritiku kapitalismu, až z toho udělal frašku. Následkem toho pak každý, kdo chtěl kapitalismus kritizovat, byl ve zhlouplých Čechách označen za komunistu. A dnes hrozí zase nebezpečí opačné. Neustálé omílání banálních polopravd a lží o bolševicích vede k zastírání podstaty problému autoritářských režimů, který je ovšem mnohem sofistikovanější, než jak ho v Retru představuje Martina Vrbová.

Vrbová je ovšem klasickým husákovským děckem, se vším všudy. Sbírala céčka, četla si Neználka a tajně cucala Vitacit. A dnes jde zase vesele s dobou, jen s jiným znaménkem.

Tak například v díle nazvaném Planeta Eden promlouvá Tomáš Pospiszyl – další typický modrý šmoula a kurátor stejnojmenné výstavy – a tvrdí, že na rozdíl od nás na Západě jen málokdo věřil, že v budoucnosti bude komunismus. No nevím, co je málokdo, ale rozhodně můžeme říci, že jeden z nejdelších utopicko-komunistických seriálů nevznikl v reálsocialistických ateliérech. Vznikl v Hollywoodu a točí se dodnes. Je to Star-Trek, kde kapitalisty podle pokynů autora Gena Roddenberryho představují Ferengové. Úlisná, machistická a hrabivá rasa, jejichž ženy mohou chodit pouze nahé.

Pospiszyl také mluví o tom, jak se na Východě stále psalo o tom, že v budoucnosti bude mír. Když vyslovuje slovo mír, kroutí se při tom, jako by říkal nějaké sprosté slovo. Ale vize mírové budoucnosti byla (a je) dodnes snem mnoha autorů. Vždyť i ve vesmírných odyseách, kde Clark akceptuje bipolární rozdělení světa, je nastoleno přátelské mírové soužití a spolupráce.

V díle o politické písni a festivalech v Sokolově dělá Vrbová z umělců ubohé kolaboranty a nejtrapnější je, když donutí chudáka Dobeše, který se poctivě přiznal, že věděl, jak psát písničky, aby neměl problém, aby s ní zapěl partyzána. Vskutku vtipné. Samozřejmě se nikdo nezmínil třeba o tom, jak v pětaosmdesátém punkáči s rockery, Češi a východní Němci rukou nerozdělnou zdemolovali sál sokolovského kina, když tam svazáčtí funkcionáři chtěli začít „dělat pořádek".

Ale největší maso nastává, když se moderátorka v oblečku ze Starců na chmelu pouští do rozhovoru s punkery z Visacího zámku. Děje se tak pomocí oslího můstku v jinak technicko-popisném díle o traktorech Zetor. Mluví se – jak jinak – o písni Traktor. Podle Vrbové je to skoro agitka v duchu SSM. Zoufalí punkáči jí pak musí vysvětlovat, že text naráží spíš na bezútěšnou situaci v horských vesnicích. To na rozdíl od šmoulinky Vrbové věděly i tehdejší represivní složky, které Visací zámek pečlivě sledovaly.

Představa českých šmoulů o angažované písni, nebo spíše protestsongu je vůbec podivná. Třeba v knize Mýty o socialistických časech vydané nevládní organizací Člověk v tísni. Zde si utahují například ze skupiny Katapult, nazývají je socialistickými rockery a jejich písně pak – stejně posměšně – jako povolenou konstruktivní kritiku. Jako takový příklad uvádí píseň Půlnoční závodní dráha. Autorem příslušné stati je šmoula novinář Adam Drda, který si na kritice minulého režimu postavil kariéru, což je jistě jednodušší než si pálit prsty současností.

A bohužel takto se píší i materiály pro učitele, kteří se tak z manuálů Člověka v tísni dovědí kromě jiných nesmyslů i to, že demokracii v Chile zavedl Pinochet a občanskou válku v Kambodži způsobil Vietnam...

Protagonisté tohoto antikomunistického projektu se hrdinně vypořádají s prorežimními Katapulťáky a stejně hrdinně pak na svou akci jako super-čestného hosta pozvou bývalého aktivního komunistu – současného pravicového ministra Bessera. Inu, chlapáci, stateční jak Vasil Mohorita.

Ať budeme říkat politicky či společensky zaměřeným písním jakkoli, je jasné, že ve světě se jí hudebníci věnovali a věnují mnohonásobně více, než tomu kdy bylo v naší zemi za reálsocialismu či nyní. I v oněch „husákovských časech" hráli U2 hlavně proti válce a útlaku, Pink Floyd proti společenským traumatům maloměšťácké rodiny, učitelů i společnosti. I disco kapely jako ABBA či Boney M měly své písně proti násilí všeho druhu a za lepší svět. Nebo německá popová hvězda Nena či kapely Nové vlny nezpívaly takřka o ničem jiném než o neosobní společnosti a proti válce. A samozřejmě snad ani není třeba zmiňovat Boba Dylana či Janis Joplin, kteří se obouvali do západního způsobu života skoro v každém songu.

Svět totiž nebyl a není černo-bílý, nebo rudo-modrý, jak ho vidí naši šmoulové. Je mnohem složitější. Když Vrbová sbírala céčka, její vrstevnice v Chile ujížděla stejně radostně zase na něčem jiném. Strukturovaná opozice se ale netrpěla v obou zemích. U nás se zavíralo do vězení, v naší pravicí oblíbeném Chile bylo populárnější házet politické oponenty z vrtulníku do moře.

Autoritářské a totalitní režimy neodkryjeme ani nepochopíme tím, že budeme donekonečna omílat hrdinské či kolaborantské příběhy, ani tím, že se budeme posmívat tehdejším účesům. Ani tím, že budeme Rudé právo srovnávat s internetem a prodejny Supraphonu s YouTube. Mnohem důležitější je, proč lidé jsou ochotni tak dlouho tolerovat a hrbit se před establishmentem? A to i v situacích, kdy reálné nebezpečí nehrozí. Tato otázka nabývá na důležitosti i nyní.

Proč se tehdejší svazáci a dnešní šmoulové tak horlivě zapojují do podpory stávajícího režimu, rezignovali na kritiku a zase nás vyzývají k obětavému budování šťastných zítřků pod vedením té pravé strany?

Asi proto, že chtějí jít s proudem, zapadnout, mít se fajn, fajn, fajnově. Nač si dělat problémy, dokud je platí? Stačí jen trochu přivřít oči a moc se nerozhlížet. Nevidět zkorumpované funkcionáře, trapně konformní umělce, lidi vytlačené na okraj společnosti. Mnohem zábavnější je sbírat céčka, chodit na disco, létat na animované zájezdy a nakupovat značkové zboží. A nechat se tím držet v šachu, dokud na ně nedojde. To by mohlo být částečné poučení, které však není pro české šmouly dost šmoulézní.

A tak pro radostné diskosvěty reálsocialistického štěstí i neoliberální konsumní mánie platí stále to, co o tom nazpíval již zmíněný Katapult už v osmdesátých letech.

Diskosvět je pro člověka
jedna velká diskotéka
Život se tu změní v tanec
v diskoboj o diskožvanec.